Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nezastavíš! Nepokradeš!

Zlatý věk zastaváren skončil. Díky účinné legislativě, důsledným kontrolám a silné konkurenci jejich počet od roku 2004 klesá. Zbývající pečlivě dodržují předpisy a očišťují své jméno.

„Okamžitě slez z té lampy. Jestli si zlomíš nohu, tak tě zabiju,“ křičím na kamaráda šplhem zdolávajícího sloup veřejného osvětlení. Je půl třetí ráno a my právě nuceně opustili Hostinec u Suchý Dásně nedaleko pražského Karlova náměstí.

„Neblázni a pojď si radši dát ještě jedno pivo,“ apeluje na logiku samozvaného lezce vedle mě stojící Vojta. Výzva zafungovala, jenže za chvíli se vynořuje další problém. V osmnácti letech máme sice velkou výdrž, ta ale bohužel není přímo úměrná disponibilnímu zůstatku našich kapes. Po chvíli marného šacování jsme nuceni konstatovat, že nikdo z nás nemá ani floka.

Casio? To neznám

„Tak zkusíme zastavit moje hodinky. Táta mi je dal před týdnem k osmnáctinám. Naši jsou na dovolené, takže si nikdo ničeho nevšimne,“ dostává spásný nápad šplhoun Michal. Vyrážíme hledat nejbližší zastavárnu s nepřetržitým provozem. Na první narazíme v Ječné ulici. Nejistě klepeme na zamřížované okno.

„Co chcete,“ ozve se drsný prodavačův hlas. Michal odepíná své CASIO G-Shock a podává je skrz mříže. „Casio? Co to je za značku? To jsem nikdy neslyšel!“ přemýšlí nahlas provozovatel. Tváří se přitom zcela vážně. Po minutě handlování je jasné, kdože má v ringu převahu.

„Tak kolik?“ vzdává situaci kamarád. „No, víc než tři stovky vám za ně nedám,“ vynese nelítostný rozsudek muž za mříží. „Ale ty hodinky stály minimálně tři tisíce,“ vyhrkne Michal. „Hele, mladej, buď rád. Aspoň budeš mít malý úroky!“ zahřmí provozovatel.

Zlaté časy

Historka se udála v roce 2001, v době zlatých časů zastaváren a bazarů. Jejich provozovatelé neměli v městské džungli přirozeného nepřítele – trh s rychlými půjčkami byl ještě v plenkách, stejně tak internetové bazary a kontokorentní úvěry. Navíc nemuseli vést přehled nabytých věcí a jejich majitelů.

„Provozovatelé vykupovali věci od kdekoho, aniž by jim musel dotyčný prokázat svou totožnost, takže policisté neměli šanci odhalit předměty pocházející z trestné činnosti,“ popisuje tehdejší situaci podpraporčice Eva Miklíková.

Zloději měli k dispozici jednoduchý způsob, jak se zbavit lupu, provozovatelé zastaváren zase tloustli z následného prodeje. Zisky byly obrovské. K tomu všemu ještě neplatil zákaz nočního provozu mezi desátou večerní a šestou ranní.

Ukradené fotoaparáty, mobily nebo autorádia tak šly okamžitě z ruky do ruky. Policie byla bezmocná. A pokud si někdo skutečně potřeboval půjčit, musel provozovateli zastavárny platit nehorázné úroky. Obvykle se pohybovaly okolo deseti procent z hodnoty zastavené věci týdně.

První do spánku

První bič na zastavárenské mocipány přišel v březnu 2004, kdy začal platit novelizovaný zákon o živnostenském podnikání.

„Podnikatel je povinen, jde-li o nákup použitého zboží nebo zboží bez dokladu nabytí, přijímání tohoto zboží do zástavy nebo zprostředkování jeho nákupu či přijetí do zástavy, před uzavřením smluvního vztahu identifikovat jeho účastníky a předmět smluvního vztahu, vést evidenci o těchto skutečnostech, a to včetně data uzavření tohoto smluvního vztahu,“ píše se ve čtvrtém odstavci paragrafu 31 novely. Police tak konečně získala možnost dopátrat se kradeného majetku.

Provozovatelé bazarů a zastaváren si museli nejen poznamenávat číslo občanského průkazu druhé strany, ale především výrobní či identifikační číslo zastavovaného předmětu. Bez toho nesměli nabízenou věc přijmout.

„Od té doby, co zmíněný zákon vstoupil v platnost, a policie začala s kontrolami, se situace začala zlepšovat. Díky lepším evidencím nacházíme více odcizených věcí, a daří se nám tak přijít na stopu překupníkům a pachatelům trestné činnosti. Kontroly se tedy ukázaly jako prospěšné,“ konstatuje Miklíková.

Druhá na solar

Další podstatný zásah do zastavárenského businessu přišel v roce 2006, kdy začal platit zákon č. 247/2006 Sb., o omezení provozu zastaváren a některých jiných provozoven v noční době. Ten v prvním odstavci říká, že „v noční době mezi 22. a 6. hodinou je zakázán nákup a prodej veškerého použitého zboží nebo zboží bez dokladu nabytí, přijímání tohoto zboží do zástavy nebo zprostředkování jeho nákupu či přijetí do zástavy (v bazarech a zastavárnách) a výkup odpadu v zařízeních určených ke sběru a výkupu odpadů“.

Pokud Česká obchodní inspekce nebo kontrola z živnostenského úřadu nachytala provozovatele poprvé, dostal pokutu do 50 tisíc korun. Při recidivě tato částka rostla na dvojnásobek.

Zákon č. 247 se však neproslavil jen jako bič na zloděje. Ze všeho nejdříve ho zpopularizovalo slavné prezidentské veto. „Je třeba předpokládat, že zákon přivodí jen minimální účinky. Někdo by měl říci, že je ‚král nahý‘ a že je tento zákon kandidátem na titul ‚nejhorší zákon roku‘,“ zlobil se ve vysvětlujícím dopise ke svému rozhodnutí prezident Klaus.

Zákon byl dle hlavy státu bezprecedentně krátký, užíval nejasné termíny (noční doba) a útočil na svobodu podnikání. Prezidentské veto bylo nakonec přehlasováno. Jak se později ukázalo, ani hlava státu není neomylná.

Úpadek v číslech

Právě díky dvěma zmíněným legislativním úpravám a jejich důsledné kontrole začala zastavárenská síť řídnout. Z údajů Registru živnostenského oprávnění vyplývá, že za čtyři roky poklesl v Praze počet zastaváren o 35 procent z původních 430 na 278 v roce 2007. Řada dalších se navíc chystá zavřít v nejbližší době. Vzduch jim otravuje především Česká obchodní inspekce.

Ta společně s Živnostenským úřadem chytila nabízenou příležitost za pačesy. Od března 2004 do prosince 2007 provedly jen na území hlavního města obě organizace na 3000 kontrol, během nichž udělily 573 pokut za více než milion korun. Zároveň bylo zahájeno 268 správních řízení, která skončila tresty v úhrnné výši překračující dva miliony. Dvacet tři nejhorších pochybení skončilo odebráním živnostenského oprávnění, celkem čtyřicet sedm jich bylo dočasně pozastaveno.

„Pokud jste si přišel něco koupit, tak vybírejte. Pokud mi chcete něco nabídnout, bohužel vás musím odmítnout. My už nic nevykupujeme. Snažíme se teď všeho co nejrychleji zbavit,“ sděluje mi provozovatelka zastavárny Chem na rohu Opletalovy a Hybernské. „Na Hlavním nádraží zavřeli, na Masarykově nádraží už zastavárnu taky nenajdete. Možná byste to mohl zkusit někde na Žižkově,“ odpovídá mi žena zpoza pultu na otázku po nejbližší konkurenci.

Podle jejího názoru nestojí za úpadkem zastaváren jen přísný dohled, ale také nová konkurence. „Stačí někam zavolat a za chvíli vám přivezou třicet tisíc. Tomu se můžeme jen těžko vyrovnat,“ postěžuje si. „A jestli chcete opravdu něco prodat, tak zkuste raději internet,“ zavolá na mě, když už vycházím na ulici.

Marné hledání

Nedá mi to, abych nezkontroloval alespoň nedalekou „Masaryčku“. Zastavárna Connect skutečně zeje prázdnotou. Nejspíš jí nepomohlo, že stojí přibližně deset metrů od policejní služebny.

Má snaha zastavit „nalezený“ hudební přehrávač není úspěšná ani na Florenci. Zkouším se vžít do kůže zloděje, který se rychle potřebuje zbavit kořisti. Kam s ní? Přesouvám se na Národní třídu – vyhlášené to „shromaždiště“ drogově závislých a bezdomovců.

Ve Spálené ulici nacházím jednu z poboček MobilPohotovosti. Měním své priority a vstupuji do obchodu. Debata končí, když prodavači odmítnu předložit občanský průkaz (vymlouvám se, že mi byl nedávno zcizen). Rezolutně se mnou zametá a nadává na promarněný čas. Prý by mi nepomohl ani náhradní doklad totožnosti.

Další vývěsní štíty lákající k rychlým penězům hledám marně. Z čirého zoufalství proto v nedaleké Vladislavově ulici zabrousím do bazaru se starožitnostmi. Postarší paní za stolkem skvěle zapadá mezi nabízené porcelánové panenky a letité žehličky.

„Elektroniku a fotoaparáty? Tomu já nerozumím. Ale když mi to tady necháte, tak pan majitel vám to do zítřka ocení,“ sděluje mi obchodnice. „Bez občanky to samozřejmě nepůjde,“ osopí se na mě. Ani tady jsem nepochodil.

Obchod jako každý jiný

„Situace se rok od roku zlepšuje,“ potvrzuje má zjištění pražský radní Rudolf Blažek. „Prakticky jsme se zbavili těch zastaváren, které podnikaly na černo. Nadále se však objevují nedostatky v povinné evidenci,“ dodává Blažek.

Za první půlrok roku 2008 prověřila policie celkem 5300 položek, kradených jich bylo jen 73. Ve stejném období v roce 2006 bylo z 3500 zkontrolovaných věcí odcizených 95. Povinnost vést si přehled o předmětech a zákaznících má ještě jednu výhodu. Zloději lační po „rychlých penězích“ natolik, že často poskytnou provozovateli zastavárny pravé doklady totožnosti. Policie díky tomu za poslední čtyři roky spojila 947 pachatelů s téměř dvanácti sty kradených věcí pocházejících mimo jiné ze tří vražd.

Z kdysi výjimečně lukrativního businessu se stal obchod jako každý jiný. Úroky klesly a pohybují se na hranici tří procent týdně. Pokud jste tedy nuceni zastavit svůj počítač, za nějž vám prodavač nabídne deset tisíc korun (protihodnota se obvykle pohybuje mezi 35 až 60 procenty aktuální tržní ceny produktu), zaplatíte po měsíci navíc „pouhých“ 1200 korun, ovšem RPSN je hranicí 140 procent.

I ty nejméně výhodné „rychlé půjčky“ vám nabízejí výhodnější podmínky. Pokud jste si však jisti, že peníze do měsíce splatíte, dá se s přimhouřeným okem a zkříženými prsty u nohou říci, že volba zastavárny není tak nevýhodná jako dříve.

Hlavně si s sebou ale nezapomeňte vzít doklad totožnosti!

Foto: Profimedia.cz

Martin Vlnas

Martin Vlnas

Vystudoval politologii, sociologii a mediální studia na FSS MU v Brně. Na univerzitě Sungkyunkwan v jihokorejském Soulu se rok zabýval východoasijskou kulturou a sociálními systémy. Během studia publikoval reportážní texty... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK