Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kolik nás stojí zdraví

Před nedávnem jsem na Finmagu psal, proč si myslím, že pokud chceme kvalitnější a dostupnější péči, je nezbytné nahradit veřejné zdravotnictví soukromým.

Pokud jde o kvalitu nebo případnou (fyzickou) dostupnost soukromé zdravotní péče, ty terčem kritiky nebo obav zastánců zdravotní péče veřejné nejsou. Odpůrci myšlenky privatizace zdravotnictví se neobávají, že by bylo málo (nebo moc – jestli je to věc, které se lze bát) nemocnic nebo lékařů, nemají ani strach, že nabízená péče by měla výhradně nízkou kvalitu. Jde o cenu, kterou by bylo třeba platit. Že by si lidé nemohli soukromé lékaře a nemocnice dovolit.

Abychom mohli prozkoumat, jak by mohlo fungovat financování soukromého zdravotnictví (bohužel jde aktuálně jen o mentální cvičení bez velké naděje na reálnou změnu), podívejme se nejdřív, jak momentálně financujeme to veřejné. V dalším článku se pak konečně budeme moct věnovat tomu, „jak by tedy vypadalo to naše (libertariánské) soukromé zdravotnictví“.

Do živého

V prosinci dostane Česko nového ministra zdravotnictví, třináctého za posledních patnáct roků. Před nástupem do funkce hlásil, že člověk musí mít jistotu, že dostane stejnou péči jako každý jiný. Má to dva háčky. Zaprvé to objektivně nejde. A zadruhé – ideálu rovnosti se lze přiblížit. Bohužel jen tak, že zdravotní péči budeme mít všichni stejně špatnou.

Nemocné zdravotnictví. Nakazilo se státem

Kolik nás stojí zdraví

Zdravotnictví: Soukromé versus státní

Cena soukromého zdravotnictví

Kolik to stojí

Celkové výdaje na zdravotní péči v roce 2017 dosáhnou podle výpočtů z dostupných dat zhruba 381 miliard korun. Z toho:

  • 201 miliard zaplatí zdravotním pojišťovnám zaměstnanci (a za ně jejich zaměstnavatelé) a živnostníci
  • 55 miliard zaplatí lidé sami na doplatcích za léky, zdravotní pomůcky atd.
  • 61 miliard zaplatí zdravotním pojišťovnám stát za děti, důchodce, nezaměstnané atp.
  • 64 miliard zaplatí stát, respektive kraje, za provoz nemocnic, dlouhodobou péči, LDN,…

Čísla jsou konstruovaná z dat od VZP, Ministerstva financí, Českého statistického úřadu a z krajů, v reálu se můžou o jednotky miliard lišit, rozdíly ale nebudou zásadní. Ihned můžeme vidět, že 256 miliard (což představuje 67,2 % všech výdajů) zaplatí sami občané ze svého. Nemusí se jednat vždycky přímou platbu typu peníze za léky v lékárně, ale podstata zůstává stejná. Zdravotní pojištění platí povinně zaměstnanci (na papíře částečně zaměstnanci, částečně zaměstnavatelé) ze své mzdy a živnostníci ze zdanitelného základu pojišťovnám. Pojišťovny pak z tohoto balíku peněz proplácejí zdravotní péči.

Zbývajících 125 miliard zaplatí stát. To pochopitelně neznamená nic jiného, než že oněch zbývajících 32,8 procenta z celkové sumy výdajů stát vybere od občanů na daních. Peníze se neobjevují na účtech Ministerstva financí zázrakem a stát není filantrop, který platí druhým doktory ze svého. Pokud tedy budeme chtít uvažovat o privatizaci zdravotní péče, bavíme se zároveň o snižování daní a rušení povinného zdravotního pojištění. Ovšem nemyslím, že by někdo navrhoval privatizovat zdravotnictví a „zapomněl“ při tom na to, že by měl stát také adekvátně ořezat svoje příjmy.

Na úrovni součtu tedy žádný problém nenastává – zdravotnictví stojí 381 miliard, lidé zaplatí 381 miliard. Veřejné zdravotnictví nemá žádné jiné peníze než ty, které získá přímo nebo zprostředkovaně od soukromých osob. Průměrně (se všemi nevýhodami průměru) každý z nás za zdraví každý ročně zaplatí (a spotřebuje zdravotní péči v hodnotě) 36,5 tisíce, tedy zhruba tři tisíce měsíčně.

Problém nastává, respektive mohl by nastat někde jinde. Na veřejné zdravotnictví přispívá každý různou měrou, v závislosti na svém příjmu. A zároveň každý různou měrou zdravotní péči čerpá především v závislosti na svém věku. Hlavní plátci a hlavní spotřebitelé se tedy velmi liší.

Spotřeba zdravotní péče

V prvním grafu níž můžeme vidět průměrné výdaje na zdravotní péči rozdělené podle věku a pohlaví. Začínáme dole, kde můžeme vidět poměrně vysoké výdaje na děti do čtyř let. Malé děti vyžadují relativně nákladnou zdravotní péči – jsou často nemocné, potřebují očkování atd. V pěti letech (patrně díky zvolenému členění, reálně už dříve) dochází ke skokovému zlevnění zdravotní péče někam pod 20 tisíc ročně. To vydrží chlapcům a mužům až cca do 45 let, u žen náklady mírně vzrostou okolo 30 let věku (v souvislosti s náklady na mateřskou péči). Jinak se nic zajímavého neděje až do cca 50 let, kdy začínají náklady na zdravotní péči významně růst, zvláště pak u mužů. Ke konci života je ženy v průměrných nákladech doženou.

Průměrný výdaj na zdravotní péči podle pohlaví a věkové kategorie

Graf vychází z výdajů pojišťoven za zdravotní péči v roce 2014 a je přepočítán na odhadované výdaje v roce 2017, ke kterým jsou váženě přičteny ještě další výdaje na zdravotnictví (výdaje státu, krajů a soukromé výdaje). Tento postup podle mého názoru podceňuje výdaje na starší obyvatele, nicméně je konzistentnější než čísla pouze odhadovat. Skutečnost průměrných výdajů na osobu tedy bude nejspíš ještě více vychýlená v neprospěch lidí ve věku cca 65+.

Obrázek výš nám říká, kolik stojí průměrná zdravotní péče o osoby v dané věkové skupině. Je ale třeba brát v úvahu také celkové náklady, které zohlední počet lidí v dané věkové kategorii. Tyto náklady jsou potom znázorněny v grafu níže.

Celkový výdaj na zdravotní péči podle věkové kategorie

Abychom se neutopili ve zbytečně detailním členění, můžeme rozdělit obyvatele na tři věkové kategorie. Pro jejich celkové výdaje na zdravotnictví potom dostaneme následující tabulku:

Věk

Počet obyvatel

%

Roční výdaje celkem

%

Roční výdaje průměr

65+

2 571 582

24,7 %

188 661 099 483

49,5 %

73 364

25–64

5 152 410

49,5 %

140 143 933 002

36,8 %

27 200

0–24

2 692 033

25,8 %

51 986 967 515

13,7 %

19 311

Celkem

10 416 025

100 %

380 792 000 000

100 %

36 558

Z grafů ani z tabulky se asi nedozvíme žádnou šokující informaci, přesto je zajímavé, jak výrazně dražší je zdravotní péče pro seniory ve srovnání s lidmi do cca 64 let. Nejvyšší suma výdajů potom jde na pacienty mezi 60 a 74 lety – jednoduše z důvodu, že těch nejstarších (nejdražších) pacientů je méně.

Kdo to platí

Kdo zdravotní péči spotřebovává je tedy poměrně zřejmé. Jak jsem již naznačil výše, „nesouměrnost“ veřejného zdravotnictví spočívá v tom, kdo zdravotní péči ve skutečnosti financuje.

Rozdělení podle věku

Nejprve uvažujeme o 256 miliardách, které platíme „přímo“ ze svého. Pokud bychom příjemce rozdělili podle věku, potom naprostou většinu (odhadem přes 90 procent) platí skupina 25–64 let – zaměstnanci a živnostníci. Zbývající část výdajů na zdravotní péči (125 miliard, které platí „stát“) vybere stát na daních opět z velké většiny od stejné skupiny obyvatel.

Rozdělení podle příjmu

Pokud se chceme podívat na členění placení zdravotní péče podle příjmů, zjistíme především to, že jen těžko hledáme data, ze kterých bychom mohli něco podobného spočítat. Podle nejlepšího vědomí a svědomí ale pro zaměstnance můžeme udělat tabulku, která bude vypadat nějak takto a od reality nebude příliš vzdálena:  

Měsíční hrubá mzda (Kč)

Počet zaměstnanců

%

Celkem roční odvody (Kč)

%

Průměr ročních odvodů (Kč)

< 16 000

849 416

21,2 %

17 868 313 495

10 %

21 036

16 000–20 000

576 807

14,4 %

17 376 918 437

9,7 %

30 126

20 000 – 30 000

1 409 615

35,2 %

58 144 420 613

32,5 %

41 248

31 000 –40 000

643 977

16,1 %

36 826 429 028

20,6 %

57 186

41 000 –60  000

346 926

8,7 %

26 646 341 743

14,9 %

76 807

> 60 000

173 259

4,3 %

21 889 558 601

12,2 %

126 340

Celkem

4 000 000

100 %

178 751 981 916

100 %

44 688

Pro odvod zdravotního pojištění platí jednoduchý lineární vztah – čím víc člověk vydělá, tím víc odvede (13,5 % hrubé mzdy), aniž by byl jeho odvod nějak zastropovaný. Kdo vydělá milion měsíčně, ten si připlatí. Pro tu část zdravotnictví financovanou z daní (a ne z plateb pojišťovnám) platí obdobná logika – vyšší daně platí lidé, kteří vydělávají víc.

Není bez zajímavosti, že už člověk s hrubou mzdou 17 500 Kč měsíčně zaplatí ročně jen na přímých platbách zdravotní pojišťovně 28 350 Kč. To je víc než průměrný výdaj za zdravotní péči na osobu v kategorii 25–64 let za stejnou dobu. Komerční pojišťovna by tedy zřejmě neměla problém proti takovému pojistnému nabídnout víc než dostatečné krytí. Jinými slovy, zdravotní péče není pro ne-seniory zdaleka tak finančně nedostupná, jak by se snad mohlo zdát.

V příštím článku se podíváme na to, jak by mohly vypadat alternativy zdravotní péče poskytované soukromým sektorem. Už teď je ale zřejmé, že hlavním bodem úvahy nebude „zlomím si ruku a nikdy se už nedoplatím“, ale jak zabezpečit zdravotní péči pro seniory.

Jakub Skala

Jakub Skala

Jakub Skala je neustále fascinován tím, co se na světě děje. O něčem z toho píše. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 46 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

pavel kratochvil | 25. 1. 2017 20:35

Abychom mohli prozkoumat, jak by mohlo vypadat fungování soukromého zdravotnictví, je dobré se podívat někam, kde funguje.
Napadají mě dva příklady se kterými mám zkušenost i když neposkytnou zcela přesný obrázek toho, jak by mohlo fungovat výhradně soukromé zdravotnictví tady.
Jezdím občas pracovně do rovníkové Afriky, kde většinou nic jako veřejné zdravotnictví neexistuje. Z našeho pohledu je tam sice zdravotní péče na příšerné úrovni a mnoho lidí tam zemře, protože se nedostanou k lékaři, nebo protože nemají peníze na léky, ale stejně tak je tam nedostupné studené pivo, elektřina, kvalitní boty a většina ostatních věcí, které považujeme za samozřejmé, jelikož tam nejsou žádní zákazníci schopní, nebo ochotní za něco takového platit
Zdravotní péče odpovídající mizérii tam panující je naopak dostupná velmi dobře. V každé vesnici je nějaký léčitel, který zpravidla neodmítne ani ty nejchudší a solidarita, v podobě třeba slepice pro léčitele, kterou si chudý nemocný nemůže dovolit poskytnout, je tam mezi sousedy samozřejmostí. Občas se tam najde nějaká dobročinná nemocnice, placená většinou z ciziny. Ve větších městech, kde se přece jen vyskytují nějací lidé s více penězi jsou pak běžné slušně vybavené lékárny s téměř všemi léky volně prodejnými (protizánětlivá mast se třemi druhy antibiotik za tři dolary) a ordinace, nebo kliniky. (Pouze z doslechu) tuším, že tam léčba vyjde o dost levněji než u nás (kolegu stálo vyčistění rány, dvacet stehů a obvaz ve slušné ordinaci (s novými nástroji za příplatek) třicet dolarů, jeden Němec zaplatil za desetidenní hospitalizaci s cholerou přibližně 300 dolarů) Jak tam funguje pojištění netuším. Celkově tam ale soukromé zdravotnictví funguje, s ohledem na děsivou chudobu spíše překvapivě dobře.
Druhý, možná bližší příklad je veterinární péče u nás. Každý, kdo má psa ví, že péče je dostupná, pojistitelná a za ne o moc horší kvalitu péče, než jakou dostane u doktora, zaplatí u veterináře výrazně méně, než co uvidí za srovnatelné úkony na výpisu od své pojišťovny.

+18
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 26. 1. 2017 08:15

Nikdo Vám nic nebere. Klidně se po zaplacení zdravotního pojištění účastněte i dalšího zdravotního systemu.

-14
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK