Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Za zisky exportérů platíme horší životní úrovní

| 18. 2. 2016 | Vstoupit do diskuze

Česká republika zůstává pořád zapouzdřená ve dvacátém století. Výzvy toho jedenadvacátého ji lekají. Jedním z hlavních konzervátorů je Česká národní banka se svou strategií oslabování měny.

Za zisky exportérů platíme horší životní úrovní

Tento týden se na půdě České národní banky konala tradiční akce Forecasting Dinner. Hlavní zahraniční řečník večera okořenil své vystoupení citátem Ayn Randové: „Můžeme ignorovat realitu, ale nemůžeme už ignorovat důsledky ignorování reality.“ Pikantní. Nejen proto, že Randová – věrna svému objektivismu – byla pochopitelně zapřisáhlou odpůrkyní centrálního bankovnictví. 

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Strach z neznáma (a o peníze)

Především ale proto, že jsou to dnes velmi často právě centrální banky, kdo se snaží realitu ignorovat. Alespoň tedy v jistém smyslu. Realitou je kupříkladu nezadržitelný nástup robotizace a automatizace. Někdo tomu, poněkud unáhleně, říká rovnou čtvrtá průmyslová revoluce. Nebo průmysl 4.0. V zásadě ale jde jen o další vlnu tvořivé destrukce, jakých hospodářské dějiny znají řadu. Zmizí miliony pracovních míst, stejně jako jich miliony vzniknou. To, že si zatím ta nová pracovní místa nedokážeme představit, je v pořádku. Objeví je noví Jobsové, Zuckerbergové nebo Muskové, zatím bezejmenní človíčci, které zdravý podnikatelský zápal promění v tváře titulní strany Forbesu a miliardáře.

A objeví je tím rychleji, čím méně překážek jim budeme stavět do cesty. Tedy, abychom byli přesní, ty překážky jim do cesty budou stavět zejména ti, kteří se cítí nadcházející kreativní destrukcí ohroženi. Průmyslové segmenty 20. století, jako jsou automobily, lokomotivy, stroje, se pochopitelně řadí k ohroženým. Zapojují své miliardy a prostřednictvím mediálního PR a lobbistického tlaku se snaží svět přesvědčit o tom, jakou zhoubou robotizace bude. Hovoří o ztrátě milionů pracovních míst, ale strachují se hlavně o miliony ušlých zisků. Pochopitelně, ne všichni. U části z nich jde o autentický strach z budoucího neznáma, který je v jisté míře vlastní nám všem.

Pod tlakem se ukážou silní

Nikoli nepodstatná část průmyslu by prostě ráda zachovala 20. století i ve století jednadvacátém. Jinými slovy, ráda by ignorovala realitu. Realitu technologického rozvoje. Luddité, angličtí řemeslníci a dělníci, se kdysi, v 18. století, snažili ignorovat technologický rozvoj – nastupující první průmyslovou revoluci – násilně. Ničili tkalcovské stroje, které jim braly práci. Dnes se realita ignoruje elegantněji. Prostřednictvím lobbingu u politiků, vládních regulací, výnosů, paragrafů.

Takováto ignorace reality na sebe bere celou řadu podob. V některých městech Spojených států, třeba v New Yorku nebo San Francisku, majitelé nemovitostí lobbují u politiků za striktnější regulace územního plánování, které ve výsledku výrazně zdražují novou výstavbu. Zdražují ovšem i ceny stávajících nemovitostí, takže oni majitelé si mnou ruce. Přitom právě i takto podnícený vzestup cen nemovitostí je klíčovým zdrojem celospolečenských ztrát a růstu nerovnosti, z nějž ovšem moderní levice – jak jinak – viní „neregulovaný“ trh.

Jiným způsobem probíhá ignorace reality v režii centrálních bank. Třeba ta švýcarská od září 2011 do ledna 2015 uměle oslabovala frank. Nahrávala tak domácím vývozcům, ale zároveň bránila technologickému rozvoji. „Ukončení intervence podnítilo mezi švýcarskými firmami větší zájem o automatizaci a robotizaci,“ nechal se nedávno slyšet Ulrich Spiesshofer, generální ředitel korporace ABB.  

Sergio Rossi, profesor ekonomie na Freiburské univerzitě, to vysvětluje následovně: „Poté, co švýcarská centrální banka ukončila intervenci, našim firmám pochopitelně klesly ziskové marže. To je ale vedlo k tomu, že více investovaly, aby opět zvýšily svoji profitabilitu. Opravdu kreativní a inovativní firmy uspějí na mezinárodních trzích silné měně navzdory.“

Jinými slovy, silná měna nutí firmy a podniky ke zvyšování produktivity. Ale nejen to. Odděluje také zrno od plev. Na mezinárodních trzích obstojí bez berličky intervenčně oslabované měny jen ty firmy, které opravdu přispívají k rozmachu a růstu produktivity celé dané ekonomiky.

Zakonzervováno

Český tisk tisk teď plní nářky nad tuzemskou mizernou produktivitou. Hodinová produktivitačiní v Česku jen 71,4 procenta průměru Evropské unie. Lépe než my je na tom i Kypr, Slovensko, Malta či mnohdy vysmívané Řecko (ano, ouzo, stín cypřiše atd.).

Donekonečna se přitom nemůžeme vymlouvat na zpoždění, které způsobilo čtyřicet let krajně neefektivního centrálního plánování. I když to pochopitelně jistou roli hraje stále. V liberalizaci ekonomiky jsme ale přes její nyní již nesporně převážně tržní ráz skončili na půli cesty. Mocné zájmové skupiny konzervují stav v mnoha sektorech. Třeba v železniční dopravě. Nemáme dostatečné know-how, abychom budovali hi-tech vysokorychlostní tratě. Neumíme ani postavit příslušné vlakové soupravy, které by na nich jezdily. Výběrová řízení jsou začasté koncipována tak, aby zvítězil zaběhlý český subjekt, bez dostatečného know-how. Musíme si pomáhat, že ano. Vlaky tak přepravují stále podobnou rychlostí jako „za tatíčka Masaryka“.

Ke konzervaci stavu – k ignorování reality – přispívá i politika České národní banky, která už čtvrtým rokem oslabuje korunu. Zůstáváme tak „montovnou“ a „skladištěm“ Evropy. Potřebné zahraniční know-how a technologie jsou pro nás kvůli slabé měně dražší, tedy hůře dostupné. Podhodnocená měna zato pochopitelně nahrává zavedeným exportérům, což je ovšem jen další mocná zájmová skupina, které stávající stav vyhovuje. Zůstáváme tak i nejprůmyslovější zemí Evropské unie, ovšem s průmyslem zhusta se zapomenutým ve 20. století – ony automobily, lokomotivy (nikoli ovšem hi-tech), stroje.

Jeden příklad za všechny: pokud by třeba úsek z Ostravy do Brna zvládla hi-tech vysokorychlostní železnice (kterou ovšem neumíme vyrobit) za 30 nebo 40 minut, problém z ostravskou nezaměstnaností by do značné míry vymizel. A časem by se zvedla i produktivita, neboť talentovaní lidé z Ostravska by se v průměru uplatnili lépe než dnes.

Ignorovat realitu ovšem nelze věčně. Lépe řečeno, jak říká Randová, nelze ignorovat důsledky ignorování reality. Jaké v našem případě budou? Budeme ještě více než dosud zaostávat za zeměmi typu Švýcarska. Žádný oběd není zadarmo. Nynější rekordní export České republiky bude v budoucnosti draze vykoupen nižší než potenciálně dosažitelnou životní úrovni všech občanů Česka. Zisky exportérů dotujeme my všichni, už teď. V podobě nižší kupní síly a budoucí nižší životní úrovně.


Vyšlo na Roklen24.cz
Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 20 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Robert Antonio | 18. 2. 2016 15:03

Na ja. Rušit socialistické manýry je extrémismus. Měli bychom být rozumní, soudruzi. Zrušíme gulagy, domovní důvěrníky a PZ, ale zbytek necháme. Z Centrální plánovací komise uděláme Ministerstvo pro místní rozvoj, ze státních ČSD uděláme státní ČD, nemocnice musí zůstat státní, protože se zdravím se nekšeftuje, áááno?
Kolektivní vlastnictví je zlo, ale neměli bychom ho rušit úplně. Stát si nevezme 100% výdělku, jen 60% a budeme tomu říkat kapitalismus. Jen extrémisté by chtěli státu dávat méně a na ně si posvítí EET, kontrolní hlášení a daňová kobra.
A svobodu projevu bychom neměli mít absolutní, to je také extrémismus. Nebudeme kvůli špatným názorům hned zavírat. Ale nasadit socpracku a pohrozit únosem dětí (jak plánuje zmr. Valachová) bychom mohli, to je přece rozumný kompromis.

+52
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Brezina | 18. 2. 2016 08:03

Safra, za všechno může stát a mocné (nejmenované) zájmové skupiny.
Tož, tak to v Libyi, kde se stát prakticky rozpadl a mocné zájmové skupiny se zajímají leda tak o náboženství a vojenství, se musí ekonomika rozvíjet neuvěřitelným tempem.

-27
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK