Ekonomika jednoho dítěte

Čínská vláda oznámila konec politiky jednoho dítěte. Velmi kontroverzní opatření z oblasti sociálního inženýrství končí. Bude to pro Čínu znamenat zásadní změnu?

Největší porodnost byla v této zemi zaznamenána v letech 1962 až 1967 za období vrcholného maoismu. Tato éra nebyla pro zemi právě nejšťastnější, abychom to vyjádřili mírně. Nicméně Čína, která se právě vzpamatovávala z obrovského hladomoru způsobeného zaváděním „pokrokových“ metod v zemědělství, dosáhla porodnosti převyšující šest dětí na jednu ženu.

Porodnost klesala až na 2,8 dítěte na ženu v roce 1979. Tehdy začínaly čínské hospodářské reformy a životní úroveň postupně rostla. A přesně podle zkušeností z ostatních zemí – porodnost klesala. V současnosti činí 1,7 dítěte na ženu. Podle jiných údajů dokonce jen 1,2 dítěte. Ve velkoměstských oblastech Pekingu a Šanghaje porodnost dosahuje hodnoty jen kolem 0,7 dítěte na ženu, v Hongkongu 1,3.

Politika jednoho dítěte se stává anachronismem. Obavy z přelidnění jsou zastíněny obavami z nepříznivého demografického vývoje. Tím se Čína dostává do společnosti Japonska a také evropských zemí, které mají stejný problém. Včetně Česka.

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autor knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nejčerstvější Kohout nyní i jako audio knížka

Pro naše čtenáře navíc se speciální slevou!

Do internetového knihkupectví se dostanete klikem na obrázek – napřed si z něj ale opište slevový kód, bude se vám hodit.

Daň za růst životní úrovně

Vzniká otázka, jestli růst životní úrovně nutně způsobuje pokles porodnosti – jestli se dá hovořit o obecném ekonomickém zákoně. Empiricky se zdá, že ano. Ekonomiky s vyšší životní úrovní mívají nižší porodnost. Dokonce i v rámci jednotlivých zemí. Ujgurská oblast nebo Tibet mají vyšší porodnost než zmíněná velkoměsta na východním pobřeží.

Z evropského hlediska lze tento jev vysvětlit jednoduše: mládež se chce bavit, cestovat, užívat života, oddalovat dospělost a má stále méně a méně smyslu pro povinnost, rodinu a další tradiční konzervativní hodnoty. Připusťme, že na tom něco je. Když svět nabízí tolik zábavy (a navíc dostupnou antikoncepci), člověk by musel být světec, aby po ukončení střední či vysoké školy ihned zakládal rodinu. Ale moderní stát není přátelský k mladým, kteří se opravdu chtějí usadit a mít děti. Je dokonce vůči mladým rodinám krajně nepřátelský, ať už v Šanghaji, v Praze, nebo třeba v Londýně. Pokud člověk není bohatým dědicem, musí v první řadě řešit problém práce a bydlení. Platí železné pravidlo, že práce se snáz sežene ve velkoměstě, zatímco bydlení na venkově. Produktivita zemědělství je natolik vysoká, že venkov je stále řidčeji zalidněn. Pracovní místa vznikají ve městech, ta nejlépe placená pak ve velkoměstech, kde sídlí velké firmy a státní úřady.

Kromě toho moderní měnová politika je založena na dvou principech:

1. neustálá expanze peněžní zásoby;

2. sledování inflace výhradně na základě indexu cen konečné spotřeby.

Co z toho vyplývá? Moderní centrální bankovnictví učinilo z nemovitostí cenové perpetuum mobile, neboť

1. růst objemu peněz pumpuje ceny bytů neustále vzhůru;

2. tyto ceny nejsou zahrnuty do inflačního cíle, neboť byty jsou klasifikovány jako investice, nikoli jako zboží nebo služby konečné spotřeby.

Z toho všeho pak vychází, že čím více se centrální banky snaží povzbuzovat hospodářský růst, tím dražší je bydlení a tím těžší je pro mladou rodinu, aby vůbec vznikla. Natožpak aby měla více dětí. A protože centrální banky se opravdu snaží, ceny jsou vysoké a stále rostou. Dostupnost bydlení je v důsledku všech těch přihlouplých „expanzivních monetárních politik“ stále horší, alespoň pokud chcete bydlet tam, kde je práce. Ale to ještě není všechno.

Antikoncepční odvody

Moderní člověk je kolečkem v mechanismu sociálního systému. Jako takový musí platit daně a odvody. Rostoucí zátěž daní, sociálního a zdravotního zabezpečení představuje dvojí pobídku k omezení porodnosti. Za prvé, morální hazard vyjádřitelný slovy „stát se o nás přece postará“. Za druhé, lidem už na rodinu nezbývají peníze. Již v roce 2007 napsala dvojice ekonomů Isaac Ehrlich a Jinyoung Kim:

„Na místě jsou rostoucí obavy z celosvětového poklesu míry porodnosti, ale nikde nejsou tyto obavy větší než ve vyspělých zemích, z nichž některé již čelí vyhlídkám na celkový pokles populace. […] Naše výzkumná zpráva ukazuje, že je částečně ovlivněna rozsahem průběžně vyplácených penzí, které jsou zavedeny ve většině zemí. […] Naše analýza ukazuje, že míra daní a vyplácených penzí tvoří pobídky, aby lidé měli méně dětí a v menší míře zakládali rodiny. […] Naše výsledky potvrzují, že dopad průběžných penzijních systémů na míru sňatkovosti a porodnosti je nezanedbatelný.“

Číňané platí ze svých mezd průměrně asi třetinu na daně a odvody. To je podíl, který již začíná mít silné „antikoncepční“ účinky. Češi platí asi čtyřicet procent z celkových mzdových nákladů. Světový primát patří Belgii (téměř 56 procent), Německu a Rakousku (bezmála 50 procent). Belgie, Německo i Rakousko mají velmi akutní demografický problém. Tyto státy nikdy nevyhlásily politiku jednoho dítěte. Míra škodlivosti sociálního inženýrství je ovšem plně srovnatelná.

Obavy z přelidnění jsou zastíněny obavami z nepříznivého demografického vývoje. Tím se Čína dostává do společnosti zemí, které mají stejný problém.

Psáno pro Lidové noviny