Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zimbabwe: Život po hyperinflaci

Je to pouhých šest let, co jsme mohli v přímém přenosu sledovat jednu z nejhorších hyperinflací historie. Život po hyperinflaci už takovou novinářskou senzací není. Jak žijí Zimbabwané dnes, čím platí a jaká je čeká budoucnost?

Před šesti lety se zimbabwský dolar zařadil po bok zkrachovalých papírových měn, jako byly maďarské pengo, výmarská marka nebo jugoslávský dinár. V listopadu roku 2008 dosáhl měsíční nárůst cen stěží představitelných sedmdesát devět miliard procent. V praxi to znamenalo placení taškami bilionových bankovek, které měly hodnotu sotva pár amerických dolarů. Ceny se násobily každých čtyřiadvacet hodin.

Hyperinflace v Zimbabwe měla předehru v podobě plošného znárodňování farem i firem. Namísto zemědělců a podnikatelů se páteří místní ekonomiky stali lidé, jejichž hlavní kvalifikací byla loajalita politickému režimu. Výsledkem byl mohutný propad v produktivitě, načež se ze silného exportéra potravin a příjemce zahraničních investic stala země na pokraji hladomoru a bankrotu. Vláda se rozhodla situaci řešit jednoduše: chyběly peníze, tak je tiskla. Výsledkem byla situace, kdy místní učitelé dostávali platy v hodnotě jednoho amerického dolaru měsíčně, zatímco lístek na autobus stál dolary dva. Zaměstnání ztratilo smysl a nezaměstnanost dosáhla devadesáti pěti procent.

Zimbabwskou inflaci si zvětšite klikem

V zemi se rozvinul černý trh, na kterém probíhala většina běžných transakcí – téměř absolutní nezaměstnanost totiž byla pouze oficiální, ve skutečnosti lidé nadále pracovali, ovšem v zájmu přežití pobírali za svou práci peníze, které neztrácely hodnotu během pár hodin. Jednalo se zejména o americké dolary, eura, britské libry, jihoafrické randy, botswanské puly.

Počátkem roku 2009 měna oficiálně padla a vláda nechala občany, ať si platí, čím chtějí. Federální rezervní banka Zimbabwe nadále existuje, ovšem měnovou politiku už (díkybohu) neprovádí. Ačkoli v zemi dnes obíhají všechny jmenované měny, dominantní postavení zaujal americký dolar.

Ironicky mají nyní Zimbabwané opačný problém než v dobách hyperinflace – dolarů je v zemi málo. V době pádu měny plynul kapitál ven ze země, s uvolněním měnových podmínek se oběživem staly peníze užívané na černém trhu. Následkem je pozoruhodná skutečnost, kdy v Zimbabwe téměř neobíhají žádné centové mince a ceny, ačkoli uvedené s desetinou čárkou, bývají v obchodech zaokrouhlovány nahoru. „Drobné“ pak bývají vypláceny v podobě telefonního kreditu nebo slevy na příští nákup.

46 procent ročně

Pád domácí měny způsobil vymazání rozvah zbylých firem a finančních institucí – veškerá aktiva a dluhy denominované v zimbabwském dolaru přestaly existovat. Nyní lze sledovat urputnou snahu o opětovnou kapitalizaci – místní banky vyplácejí při tříměsíčním vkladu úrok deset procent (tj. 46 procent za rok). Obdobně vysoké a krátkodobé jsou i úvěrové podmínky.

V ekonomice panuje vysoká nedůvěra – preferované, ne-li přímo vyžadované, jsou hotovostní platby předem. Částečně se jedná o zvyk z dob hyperinflace; hlavním důvodem je ale křehkost místního podnikatelského prostředí, které bylo víc než dekádu cíleně likvidováno.

Tato křehkost se projevuje i v místní drahotě. Americký blogger Michael Hobbes uvádí místní ceny: plechovka Coca-Coly za dva dolary, pětiminutová jízda taxíkem za sedm dolarů. Průměrná mzda přitom činí okolo dvou set padesáti dolarů měsíčně. Důvodem je prozatímní nutnost dovážet téměř veškeré zboží ze zahraničí. V devadesátých letech bylo Zimbabwe jednou z nejproduktivnějších oblastí v Africe – jak v zemědělství (40 procent domácí produkce šlo na export), tak v průmyslu. Po divoké dekádě znárodňování je potraviny třeba dovážet a opuštěné továrny chátrají.

Ceny jsou nyní vysoké, ale sami Zimbabwané říkají, že lepší je chléb drahý, než žádný. V roce 2014 navíc země zažívá mírnou cenovou deflaci okolo jednoho procenta; ceny tudíž klesají a zboží je díky tomu stále dostupnější.

Pozvolné krůčky

Podle zprávy Doing business 2015 se podnikatelské prostředí v Zimbabwe meziročně zlepšilo v pěti z deseti sledovaných ukazatelů, přičemž zbylá polovina meziročně stagnuje. Největšího posunu dosáhla země v přístupu k elektřině a ve vyřizování stavebních povolení. Zimbabwe se tedy přestalo propadat na úplné dno, stále je však jednou z nejhorších zemí pro podnikání – a to jak v rámci subsaharské Afriky, tak na celém světě. V celkovém žebříčku Doing Business je daleko i za tak bouřlivými zeměmi, jako jsou Irák, Egypt a Ukrajina.

Viditelný posun zaznamenalo Zimbabwe v Indexu ekonomické svobody. V letošním žebříčku zaznamenala země nárůst o 6,9 bodů na 35,5 z maximálního sta. Stejně jako v případě podnikatelského prostředí ovšem roste z malého základu – Zimbabwe je na pozici č. 176 a za ním jsou již pouze Kuba a Severní Korea. Vypovídající jsou rovněž oblasti, ve kterých roste v zemi svoboda – jedná se o svobodu v oblasti peněz a obchodu. Naopak v případě vlastnických práv a velikosti vládního sektoru se situace nadále zhoršuje. Vláda tak sice z nutnosti uvolnila některá pouta, nadále ale dává najevo rozhodnutí držet své občany na krátkém řetězu. 

Přes zlepšení agregátních ukazatelů je život v Zimbabwe stále nepředstavitelně těžký. Denní zprávy regionálních novin podávají pochmurný obrázek dluhů, bankrotů, nezaměstnanosti, hladu a bídy. Pokud se na současných podmínkách dále nic nezmění, bude obyvatelům Zimbabwe trvat 190 let, než zdvojnásobí své příjmy. Velká nejasnost panuje ohledně míry nezaměstnanosti – zatímco ředitel statistického úřadu ZimStat tvrdí, že dosahuje 11 procent, nezávislí ekonomové uvádějí až 70 procent. Nejasnost plyne zejména z definice nezaměstnanosti – jedná se o lidi, kteří nedělají vůbec, nebo o ty, kteří nemají oficiální zaměstnání s povinností odvádět daně?

Lekce za všechny prachy

V případě Zimbabwe bývá často zmiňováno obrovské nerostné bohatství a vysoká úrodnost – taková země přeci musí být předurčena prosperitě! Nerostné zdroje a příhodné klima ovšem samy o sobě nezaručují prosperitu země, jak ilustrují příklady zemí jako Venezuela, která má největší zásoby ropy na světě – a v obchodech tam přitom chybí toaletní papír. Zásadní důležitost pro cestu prosperity mají totiž především kvalitní instituce, jako je respekt k vlastnickým právům, vymahatelnost smluvních vztahů a všeobecná svoboda. Bez nadsázky lze institucionální podmínky označit za důležitější než jakékoli podmínky přírodní – což je patrné kupříkladu při porovnání zemí jako Severní a Jižní Korea.

Zkušenost Zimbabwe ukazuje, že přizpůsobivost ekonomiky aktuálním podmínkám je neomezená – v dobách hyperinflace přežívali lidé díky černému trhu, po pádu měny se ekonomika postupně staví na nohy díky volnému oběhu měn, obchodu a flexibilním úrokovým mírám.

Pád měny a důvěry v centrální banku byl paradoxně tím nejlepším, co se občanům Zimbabwe mohlo v jejich situaci přihodit – horší už situace být nemohla a s pádem měnového monopolu má nyní vláda o něco menší možnost, jak držet ekonomiku pod krkem. Zimbabwanům se dostalo lekce doslova za všechny prachy; následující generace budou nyní velmi obezřetné, kdykoli uslyší centrální bankéře mluvit o nutnosti uvolněné politiky. Doufejme, že západní občané tuto lekci sami nepotřebují a hyperinflace zimbabwského dolaru nebyla pouhou předzvěstí osudu dolaru amerického.

Josef Tětek

Josef Tětek

Autor pracuje jako analytik, ve volném čase píše o ekonomii, politické filozofii, svobodě, kryptoměnách. Zakladatel Ludwig von Mises Institut, člen správní rady Liberálního institutu. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK