Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Argentinské kolečko

| 15. 9. 2014

Tak nám nedávno zase zbankrotovala Argentina. Podruhé za 13 let, poosmé za poslední dvě století. Ačkoli se jedná o zemi geograficky vzdálenou, v hospodářské politice lze nalézt alarmující podobnosti s Evropskou unií.

Argentinské kolečko

Argentina je fascinující země. Před sto lety se řadila mezi desítku nejbohatších zemí světa, překonávala Francii i Německo. Když se chudý Evropan na sklonku velké války rozhodoval zkusit štěstí v Novém světě, váhal mezi Spojenými státy a Argentinou. Ve svobodné atmosféře přelomu století rovněž vzniká patrně nejslavnější argentinský příspěvek ke světové kultuře, argentinské tango.

Jednalo se o zemi svobody, naděje a prosperity. Po stu let je Argentina zemí útlaku, frustrace a prázdných regálů.

Století úpadku

Jihoamerická země byla do jisté míry jednou z obětí první světové války. Ta na větší část století utnula trend globalizace světového obchodu, kterému Argentina vděčila za svůj velkolepý vzestup. Na druhou stranu pád Argentiny nelze svést pouze na vnější vlivy – vojenské junty, znárodňování a budování silného státu byly vnitřní záležitostí. Tamní politická reprezentace předvádí posledních sto let všelijaké tanečky; spíš než ladné tango ale připomínají opilecký čardáš.

Argentinská cesta k bankrotu je natolik učebnicovým příkladem politického ruinování země, až je skoro nuda o něm psát. Masivní státní výdaje, znárodňování firem, tisk peněz, démonizace obchodníků, prázdné regály, bankrot. Pokud se lidé nepoučili a chtějí další kolečko, politická elita jim ho ráda zařídí.

Kurz efektivního bankrotářství

Zatímco argentinský sprint k dalšímu bankrotu nenabízí kromě pár obligátních vrtihlavů (vládní kolekce oblečení pro boj s inflací, kritický nedostatek kečupu v místních McDonaldech…) nic moc pozoruhodného, může posloužit jako návod evropským politikům, jak urychlit to, na čem léta pilně pracují, totiž přivedení místních ekonomik na buben.

Lekce jedna: Prodej dluhopisů

V prvé řadě je zapotřebí zajistit si odbyt pro své dluhopisy. Jde-li to s ekonomikou z kopce, může být s poptávkou po dluhopisech problém – buďto je nikdo nebude chtít, nebo pouze s rizikovou přirážkou. Geniálním tahem neohroženého vůdce je tak učinit nákup státních dluhopisů povinným. Argentinské penzijní fondy musely držet přes polovinu aktiv v těchto „cenných papírech“ (přesto byly nakonec znárodněny), tamní daňoví dlužníci zase dostali na výběr: kup si dluhopis, nebo jdi do vězení. Na evropské půdě obdobně pomáhají s odbytem basilejská pravidla kapitálové přiměřenosti, podle kterých musí zdejší banky vyvažovat riziková aktiva těmi bezpečnými, mezi které – ejhle! – patří zrovna státní dluhopisy.

Lekce dva: Ředění peněz a tvůrčí přístup k datům

Druhým krokem na cestě k úspěšnému bankrotu je dostatečný tisk peněz, který je ovšem nutné krýt před očima veřejnosti obratnou manipulací s makroekonomickými ukazateli. V Argentině při 25procentní inflaci vláda vykazovala údajný růst cen o „pouhých“ deset procent a stíhala každého, kdo by chtěl zveřejňovat skutečná data. Nezávislost tamní centrální banky už nikdo ani nepředstírá – po výměně guvernérů v roce 2010 na povel prezidentky slouží instituce jako její osobní prasátko, do kterého buší, až pesa létají.

Ani v tom nejsou Evropané pozadu. Evropská centrální banka zapsala do historie tvorby peněz novou kapitolu zavedením negativních úrokových měr, přičemž i nejvyšší představitelé eurozóny s oblibou opakují, že společná měna je vzrušujícím dobrodružstvím, které je třeba za každou cenu držet v peněženkách euroobčanů. Co naplat, že někteří by raději v měnové politice místo dobrodružství preferovali stabilitu. A manipulace s ukazateli? Bez ní by některé země ani nemohly vstoupit do eurozóny. Účetní knihy Evropské unie nikdy neprošly auditem pro četné nesrovnalosti až podvrhy. Do HDP už se začíná počítat obchod s drogami a služby prostitutek – žádnou z veličin nelze přitom pro jejich ilegalitu věrohodně měřit. Kromě obchodu s drogami a prostituce se ovšem odhaduje i množství tradičnějších komponent HDP. Podle zlých jazyků tvoří odhady a dohady okolo pětiny tohoto ukazatele.

Evropa nemá na první pohled s cenovou inflací problém, přesto ředění kupní síly probíhá. Nulový růst cen namísto dvouprocentní deflace má na životní úroveň totiž stejný vliv, jako dvouprocentní inflace místo nulové. Jak dává tušit příklad etapy amerického free bankingu, v prostředí bez manipulace s penězi je mírná deflace způsobená růstem produktivity přirozená. Démonizování cenové deflace vyplývá z tendence států neustále navyšovat své dluhy, kterým pomocí měnové a následně i cenové inflace pohodlně snižují reálnou váhu. Pokud by tento proces cokoli narušilo, dostanou se „vyspělé“ státy, topící se v dluzích, do velkého maléru, který by skončil bankrotem.

Lekce tři: Zatloukat, zatloukat, zatloukat

Třetí lekce je zatloukat a vinit ty, kteří celou šarádu udržovali dlouhá léta při životě (jak jsme viděli, tak v některých případech i proti své vůli). V Argentině nechodila prezidentka Fernandézová okolo horké kaše a neváhala rovnou označit své věřitele za supy. Dobrá, v zemi tanga a telenovel se nelze horkokrevným výrokům divit; není tomu však tak dávno, co obdobně vyhlašovali svatou válku chamtivým spekulantům i ti nejvyšší europolitici.

Poučení z bankrotu? Nemusí přijít

U Jižní Ameriky s bláznivými vládními opatřeními a následnými bankroty už tak trochu počítáme. Historie Argentiny ovšem ukazuje, na co bychom neměli ani ve svém středoevropském blahobytu zapomínat: každá země, jakkoli bohatá a svobodná, může nastoupit spirálu politického populismu a následné destrukce jak bohatství, tak svobody.

Pokud už ale země k bankrotu spěje, je lépe ho neodkládat a podstoupit a následně odstranit jeho příčiny, neopakovat stále stejné kroky a očekávat jiný výsledek. Samotný bankrot je dobrá věc, jelikož na světlo vynese dlouho tutlanou neudržitelnost dosavadního stavu. Z povahy demokracie bohužel vyplývá, že politická elita se spíš rozhodne pro zopakování argentinského kolečka než skutečnou změnu.


Autor je zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (4 komentáře)

Jaroslav Krátký | 16. 9. 2014 21:35

Vtipný článek. Pro mne laika tam chybí odstavec o aktuálních starostech či slastech průměrného a) živnostníka b) zaměstnance c) důchodce d) podnikatele.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Tomáš Fürst | 16. 9. 2014 08:16

Pane kolego, blahopřeju k vynikajícímu článku. Až nás na světě nebude jen deset, co si tohle všechno myslíme, bude lépe:)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Tětek | 16. 9. 2014 12:28
reakce na Tomáš Fürst | 16. 9. 2014 08:16

Děkuji a doufám, že si od Vás také brzy něco přečtu!
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Gabriel Pleska | 16. 9. 2014 15:29
reakce na Josef Tětek | 16. 9. 2014 12:28

Jojo, redakce by si to taky přála...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Josef TětekJosef Tětek
Zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!