Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Hyperinflační apokalypsa (I): Uprostřed deflace!

Nacházíme se uprostřed deflační fáze. Současná globální recese stlačila úroveň agregátní poptávky i agregátních cen jako nikdy předtím. Od úvěrového kolapsu v září 2008 americká i světová ekonomika pomalu klesají ke dnu. Tak proč vás strašíme hyperinflací? Protože může udeřit dříve, než řeknete švec. Více se dozvíte v následujícím třídílném seriálu.

V rámci boje proti recesi roztáčí americká vláda masivní deficity - snaží se podpořit agregátní poptávku prostřednictvím fiskálních „stimulů“ – klasické a letité keynesiánské opatření. Ruku k dílu přikládá i Federální rezerva (FED), která prostřednictvím „kvantitativního uvolňování“ podpírá ceny aktiv. Jenže takzvané stimulační výdaje jsou pomalé a neefektivní a dosud nedokázaly vykompenzovat propad spotřebitelské poptávky.

Deflační spirála smrti

FED se proto děsí toho, že se americká ekonomika ocitne na deflační spirále smrti – nedostatek likvidity povede ke snižování cen, což bude mít za následek nezaměstnanost a nižší spotřebu, a to vše povede zase jen k dalšímu snižování cen. Celá ekonomika se časem zadře. A tak Fed skupuje všechna možná aktiva, injektuje do systému likviditu a tlačí ceny vzhůru. A hned tak s tím nepřestane. Koneckonců, když člověk nemá v ruce nic jiného než kladivo, každý problém mu připadá jako hřebík.

Tato politika FEDu – ať už ji nazýváme „tištění peněz“, „injektování likvidity“, nebo „cenová stabilizace“ – však nemá sílu přetlačit úvěrovou kontrakci. Stejně jako nedokázala federální vláda vyplnit mezeru po spotřebitelské poptávce stimulačními výdaji, nedokázal FED ani masivní expanzí své rozvahy z 900 miliard (podzim 08) na zhruba 2,3 bilionu kompenzovat ztracený kredit. Přinejlepším zabránil nejhorším důsledku deflace. Rozhodně ale neproměnil deflační prostředí na inflační: Výnosy jsou nízké, nezaměstnanost neklesá, zatímco index spotřebitelských cen ano (podle některých měření je dokonce negativní) – zkrátka a dobře, všechno na nás křičí „deflace“.

Debata o hyperinflaci proto může v této situaci zdát... šílená. Nemám pravdu?

Nemám. Tvrdím totiž, že dalším krokem na této historicky nevídané krizové cestě bude právě hyperinflace.

Většina lidí považuje samotnou možnost hyperinflace ve Spojených státech za něco, o čem blekotají jen konspirační teoretici, milovníci zlata a pravicoví survivalisté. Většině racionálních lidí nestojí taková debata vůbec za řeč. Každý přece ví, že kdo se hádá s blbcem, je ještě větší blbec.

Jen menšina – a díky bohu za ni – si dává tu práci a o hyperinflaci s pomatenci vážně konverzuje. Tyto vlídné duše trpělivě podotýkají, že v deflačním prostředí – kde jsou ceny komodit víceméně stabilní, kde existuje tlak na snižování mezd a cen a kde se úvěrové trhy zmenšují – je inflace nereálná, a hyperinflace je tudíž už úplná fantasmagorie.

Hyperinflace a inflace: Dva rozdílné živočišné druhy

Takový pohled se zdá rozumný – pokud se ovšem necháme svést mylnou představou, že hyperinflace je pouhou extenzí inflace. Máme-li za to, že hyperinflace je jen jakási inflace na steroidech, inflace plus, inflace na plné pecky, pak se opravdu může zdát, že v našem současném deflačním prostředí nejsou úvahy o hyperinflaci jen trochu přestřelené, ale vyloženě absurdní.

Jenže hyperinflace není jen extenzí či amplifikací inflace. Inflace a hyperinflace jsou dva zásadně odlišné živočišné druhy. Pravda, vypadají stejně – v obou případech ztrácí měna na hodnotě – stejné však nejsou.

Inflace je, když se ekonomika přehřeje. V důsledku ekonomického růstu a úvěrové expanze je po výrobních statcích (pracovní síla, komodity) taková poptávka, že stoupají ceny těchto statků. Výrobci tak musejí zvyšovat i ceny spotřebních statků, tedy zboží a služeb, aby udrželi krok s náklady. Jde v podstatě o poptávkový jev.

Hyperinflace je důsledkem ztráty důvěry v měnu. Ceny v hyperinflačním prostředí stoupají stejně jako v tom inflačním, nikoli však proto, že lidé požadují více peněz za svou práci nebo komodity, ale protože utíkají od státní měny. Nechtějí tedy peněz více, nýbrž méně; koupí doslova cokoli, jen aby se zbavili bankovek v peněžence.

V současnosti vykazují Spojené státy dluh ve výši zhruba 100 % HDP, každoroční deficit rozpočtu pak dosahuje zhruba 10 % HDP, přičemž konec tohoto trendu je v nedohlednu. Federální rezerva nakupuje státní obligace, čímž pomáhá hradit fiskální schodek, jak přímo (prostřednictví nedávno oznámeného kvantitativního uvolňování), tak nepřímo (prostřednictvím velkých „Too Big To Fail“ bank). FED tak plní dva úkoly – zaprvé podporuje vládu a podpírá úroveň agregátní poptávky a za druhé sám podpírá ceny aktiv, a tudíž brání deflační erozi. Počítá přitom s tím, že obě cesty – ať už zvyšování poptávky, nebo zvyšování agregátních hodnot aktiv – povedou k témuž cíli: hospodářskému oživení.

V poslední době však odevšad slyšíme, že žádné skutečné oživení hned tak nebude. Navzdory všemu tomu úlevnému oddechování, že jsme „se vyhnuli dvojitému dnu“, se dnes ukazuje, že propadu na druhé dno jsme se vyhnuli jen a pouze proto, že se nám nikdy nepodařilo odpoutat od toho prvního. Bez ohledu na stimulační výdaje, bez ohledu na celou tu abecedu monetárních programů, které FED vychrlil během posledních dvou let, zůstává nezvratným faktem, že ekonomika směřuje stále a stabilně dolů.

Nová třída toxických aktiv

Federální vláda i Federální rezerva se však dál umíněně drží svých starých ošoupaných receptů na „záchranu ekonomiky“ – stimulační výdaje na jedné straně a dodávky likvidity na straně druhé.

Právě tyto recepty nás však tlačí stále blíž ke kraji propasti. Proč? Inu protože ekonomika není v lepší kondici než v září 2008 a vláda i FED už vystřílely téměř všechnu munici. Po stimulačních výdajích v řádu stovek miliard a injekcích likvidity v řádu bilionů už jim zkrátka nezbyla ani kulka.

Jedno se jim však přece jen podařilo – přetížili americké státní dluhopisy. Všechna tato opatření udělala z „treasuries“ příslovečné poslední stéblo, které drží nad vodou už prakticky celou tonoucí americkou ekonomiku.

Jinými slovy, státní dluhopisy jsou dnes zcela novou třídou toxických aktiv. Každý ví, že jsou nadhodnocené, každý si uvědomuje, že jejich výnosy jsou absurdní, ale všichni kolem této pravdy tančí po špičkách jako kolem nevybuchlé bomby. A ona to vlastně jakási nevybuchlá bomba také je.

Seriál pokračuje zde.

Pro Finmag přeložil Aleš Drobek.

Anglický origiál byl publikován na blogu http://gonzalolira.blogspot.com/.

Foto: profimedia.cz

Komentáře

Celkem 52 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK