Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Škrtům věrni zůstaňme

Jednou přijatý plán bývá radno dodržovat i tehdy, jsou-li okolnosti právě nepříznivé.

Když jsem v létě 2009 navštívil Kennetha Rogoffa v jeho kabinetu na Harvardově univerzitě, řeč se stočila k rozsáhlému výzkumu, na němž se tou dobou již několik let podílel. Vzešla z něj studie, jež – kdo by to byl tehdy tušil – se nakonec stala klíčovou pomůckou mnoha politiků po celém světě při obhajobě razantních úsporných opatření. A svým způsobem i ikonickým dílem finanční a dluhové krize. Též dílem, které letos způsobilo pěkný poprask. Takový, na nějž poklidné akademické kruhy nejsou příliš zvyklé.

Razance kritiky, jež se takřka celosvětově snesla na hlavu Rogoffa a jeho kolegyně z Harvardu Carmen Reinhartové, je vskutku nebývalá. Zdá se, že násobně předčí závažnost přiznaných omylů, jichž se ve studii Growth In a Time of Debt dopustili. Když totiž Rogoff s Reinhartovou nedávno publikovali novou studii s již opravenými daty, její základní poselství zůstalo v zásadě nezměněno: střední hodnota poválečného ročního růstu HDP klesá z 2,8 na 1,8 procenta (rozdíl v této hodnotě oproti téže hodnotě v původní – chybné a hojně kritizované – studii činí 0,1 procentního bodu), jakmile zadlužení té či oné země přejde z intervalu „60 až 90 procent HDP“ do intervalu „více než 90 procent HDP“.

Čas se krátí

Omyl hvězdného badatelského dua se hodí do karet všem možným i nemožným kritikům úsporných opatření. A není jich zrovna málo. Proto ona nebývalá razance kritiky, která jako by měla předznamenávat paradigmatický posun ve smýšlení globálních ekonomických a politických lídrů – posun od úsporných opatření směrem k takzvaným prorůstovým zásahům. Dokonce i aktuálně zveřejněný fiskální výhled českého ministerstva financí jako by částečně reflektoval tento paradigmatický posun: ministerstvo omezí rozpočtové škrty. Má však jít o „dočasné“ omezení, což svádí k úvaze, že krok je významně motivován politicky. Čas zbývající do voleb se krátí a dalším utahováním opasků nynější vládní strany sympatie většiny voličstva zkrátka nezískají.

Když minulý měsíc zavítal do Prahy Alan Krueger, šéf ekonomických poradců prezidenta Obamy, řekl mi však, že kontroverze kolem studie Rogoffa a Reinhartové Bílý dům nikterak neodchýlí od pokračování ve stávajících úsporných opatřeních. To je správná odpověď všem kritikům Rogoffa, Reinhartové, škrtů i úspor. Plány jsou od toho, aby se měnily, říkají sice někteří, avšak jiní prozíravěji kontrují, že jednou přijatý plán bývá radno dodržovat i tehdy, jsou-li okolnosti právě náročné a nepříznivé. Nikdo nemohl očekávat, že úsporná opatření budou snadná. Naopak se snadno dalo předpokládat, že s tím, jak se budou bolestivě projevovat, zesílí i jejich kritika – ať už ta poměrně upřímně míněná, či ta cynicky populistická, snažící se jen vytěžit politické body z momentálního stavu.

„Je třeba skutečně snižovat veřejné výdaje, není jiné pomoci. Že se dva američtí profesoři trapně přepočítali, na věci nic nemění.“
Pavel Kohout: Pohádka o neškodném dluhu

Optimistické uchýlení mysli

Behaviorální ekonomové, kříženci ekonomů s psychology, prokázali, že lidská mysl je náchylná k takzvané dynamické nekonzistenci. Když večer uléháme ke spánku, představujeme si ranní vstávání zpravidla snazší, než jaké nakonec skutečně bude. Abychom totiž mohli i tváří v tvář nevyhnutelné realitě smrti tvořit a množit se, zajistit reprodukci genů, je většině z nás vlastní optimistické uchýlení mysli. Máme tendenci vidět budoucnost dynamicky nekonzistentně – snazší, než jaká bude. Optimističtěji tudíž lidé mnohdy nahlížejí i utahování opasků, jež je teprve čeká. Když pak přijde, bývají rozčarováni.

Avšak behaviorální ekonomové vědí i o takzvané rozdílnosti v empatiích klidného a excitovaného (změněného) stavu mysli, která částečně působí proti optimistickému uchýlení. Kdo je právě v depresi, při změněném stavu mysli, má tendenci domnívat se, že v ní zůstane věčně. I proto ostatně lidé páchají sebevraždy. Kdo se – kvůli škrtům – ocitl bez práce nebo třeba jen bez zakázek, má obdobně tendenci domnívat se, že takový stav už bude trvat na věky věků. Ale nebude. Jen je mnohdy třeba zůstat při původním plánu. A neměnit jej vlivem nepříznivých okolností. Jako Rogoff s Reinhartovou, kteří i přes nebývalou vlnu kritiky v zásadě zachovávají své původní postoje.

Psáno pro LN

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK