Články na téma: škrty

Bilancovat uplynulý rok není snadné, protože doteď vlastně ani nevíme, jak na tom ve skutečnosti jsme. Můžeme snad jen říct, že boj s inflací máme za sebou. A řadu regulatorních a daňových změn naopak před sebou. A vláda? Ta už by měla otočit list a místo daní začít řešit škrty ve výdajích.

Vláda kouzlí s čísly. Škrtá dotace, ale dotovaný se nemusí bát, že o ně přijde. Tak jako v případě úspor v energetických dotacích. Zaplatíme je my všichni.

Vláda v rámci konsolidačního balíčku hodlá největší částku ušetřit na národních dotacích. Krok hájí slovy, že současný systém je neefektivní a navíc se často zneužívá. Ne všichni jsou ale zloději a lze najít firmy, kterým to naopak uškodí. Nešlo by tedy místo tupých škrtů najít prostředky třeba tím, že by naopak stát celý přebujelý systém zefektivnil? Zeptali jsme se expertů.

Státu chybí desítky miliard korun a do konce roku se situace nezlepší. Jen šetřením na provozu se díra ve státním rozpočtu nezacelí, zvyšování daní a úspory na platech a investicích zase mohou ve finále vést k nižším příjmům státního rozpočtu. Celé to pak připomíná spíš čísel velké mámení: schodky státního rozpočtu vycházejí z nereálných odhadů a vládní úspory stejně tak.

Twitter se otřásl v základech. Tisícovky propuštěných a pro přeživší vojna jako řemen. Na obzoru visí omezení home office, riziko nárůstu strávených hodin v práci a v lepším případě tlak na efektivitu, v tom horším ztráta práce. Na stejnou vlnu navíc naskakují i další hráči z velkého technologického klubu. Co se to děje? Máme se snad bát velké krize?

Škrty a úspory potápějí evropskou ekonomiku. Konečně se prokázalo, že zastánci stimulačních opatření měli pravdu, naopak zastánci škrtů se historicky znemožnili. Nebo je to trochu jinak?

Američan Eric Maskin, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2007, říká: „Už tak náročná pokrizová léta si Evropa sama dělá ještě náročnější – přehnaným důrazem na úsporná opatření. V USA jsou ozdravné kroky sice rozhodnější, ale také vybalancovanější a celkově citlivější.“

Jednou přijatý plán bývá radno dodržovat i tehdy, jsou-li okolnosti právě nepříznivé.

Navrhovat rozšíření státních investic se u ekonoma v Česku považuje téměř za profesní sebevraždu. Ale buď můžeme rozumně investovat, nebo se jako jediní v regionu budeme zbytečně plácat v dlouhodobé recesi.

Kdyby všichni byli jako Lotyši, tak by se krize v Unii vyřešila rychle, psalo se v mnoha komentářích v minulých letech. Když ale člověk Pobaltí skutečně navštíví, dívá se na to trochu jinak.

Gerard Casey, irský filozof, expolitik a libertariánský ekonom, říká: „Irové jsou v souhrnu zřejmě více proevropští než kterýkoli jiný národ. I když i jejich nadšení poslední dobou poněkud polevuje.“

Varovné předpovědi, že nás čeká řecká apokalypsa, nevyšly. Tak prý žijeme na dluh příštích generací. To je sice pravda – ale jinak, než tvrdí naši vládní politici.

Konečně už i ve Strakově akademii po třech letech pochopili, že dusit ekonomiku je nesmyslné a nic to nepřináší. Jenže pokus nabrat jiný kurz působí zase stejně bezradně.

Evropská komise schovává svou nebezpečnou hospodářskou politiku za sofistikované studie, v Čechách si vystačíme s novinovými rozhovory. Výsledek je ale stejně škodlivý.

Nejvtipnějším oznámením minulého týdne bylo premiérovo odvolání boje proti švarcsystému. Nejsmutnějším pak přiznání ministerstva financí, že návrh státního rozpočtu stál na uměle nafouknutých číslech.

Proč tolik evropských zemí, včetně naší, vsadilo na strategii škrtů za každou cenu, které jen zvyšují chudobu a rozdělují společnost na ty u moci a na zbytek? Zapomněli jsme asi, co takové rozdělení může vyvolat.

Ministr financí neustále hledá nové příjmy do státního rozpočtu. Vedle zvyšování daní a omezování výdajů by ale měl využít další zdroj, který by mu nové peníze přinesl – a voliči by jej navíc ještě pochválili.

Poslední dvě desetiletí byla ve vyspělých zemích velmi poklidná, od podzimu je ale všechno jinak. A zdá se, že protesty na Wall Streetu jsou jen špičkou ledovce.