Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pavel Kohout: O porouchaných regulátorech

| 7. 2. 2013 | Vstoupit do diskuze

Ekonomiku nelze řídit, natož regulovat. Vláda má dělat všechno pro její svobodu.

Pavel Kohout: O porouchaných regulátorech

Tento model se učil každý, kdo kdy otevřel učebnici měnové ekonomie a centrálního bankovnictví. Existuje jeden základní nástroj, se kterým pracuje každá moderní centrální banka: základní úroková sazba. Když ekonomika roste příliš rychle, je úkolem centrální banky zvýšit sazbu. Dražší úroky zabrzdí investiční úvěry a hypotéky. Protože peníze jsou v moderním peněžním systému z větší části vlastně vedlejším produktem úvěrové tvorby, tento krok zároveň přinese útlum inflace.

 Ztlumení přehřáté ekonomiky je nepopulární opatření. Proto vedení centrální banky musí být politicky nezávislé – neboť málokterá vláda by odolala pokušení přehřátou ekonomiku ještě dále zahřívat. Přehřátí je totiž politicky příjemné. Nezaměstnanost klesá, mzdy rostou, co více si politik může přát.

Naopak v podmínkách recese – jak tvrdí každá učebnice – je úkolem centrální banky snížit úrokové sazby. Levnější hypotéky povzbudí realitní trh a stavební výrobu. Také levnější investiční a provozní úvěry pomohou podnikání. Státní dluhopisy budou méně atraktivní, takže soukromí investoři začnou dávat přednost rizikovějším cenným papírům s vyššími výnosy. Hlavně podnikovým dluhopisům a akciím. To dále povzbudí tvorbu kapitálu a hospodářský růst.

 A abychom nezapomněli: nižší úrokové sazby budou mít za následek nižší zahraniční poptávku po tuzemských cenných papírech a bankovních vkladech. Kurz domácí měny poklesne. Slabší kurz povzbudí export a turistiku, což je další mechanismus, kterým politika nižších úrokových sazeb stimuluje hospodářský růst.

Kromě úrokových sazeb existují další tradiční nástroje. Povinné minimální rezervy, což je poměr rezerv (vkladů), které banky musí mít uložené na účtu u centrální banky. Pak jsou to operace na volném trhu. Když centrální banka nakupuje cenné papíry, zároveň snižuje tržní úrokové sazby (protože vyšší poptávka znamená vyšší ceny a nižší sazby). Naopak, pokud centrální banka rozprodává cenné papíry ze svého portfolia, bude to mít podobný efekt jako zvýšení úrokových sazeb.

Iluze o receptu na stabilitu

Těchto pět odstavců představuje základ ekonomického směru zvaného monetarismus. Jeho základem je přesvědčení, že Keynesem doporučovaná politika daní a státních výdajů je příliš hrubá a pomalá, než aby mohla skutečně fungovat. Nutno podotknout, že Keynesova teorie a monetarismus Miltona Friedmana nejsou nutně v protikladu. V praxi lze samozřejmě kombinovat keynesovské manipulace s daněmi současně s měnovou politikou, ačkoli Friedman doporučoval na daně raději nesahat.

Ale toto stále není pointa článku.

Jádro příběhu je jinde. Regulační funkce centrálních bank vlastně nemá dlouhou historii. Ještě před válkou centrální banky dbaly výhradně o měnový kurz a o reálnou ekonomiku se nezajímaly ani v nejmenším: proto také dvacátá a třicátá léta byla plná hospodářských krizí.

Teprve ve druhé polovině 80. let převládl názor, že centrální bankéři se konečně naučili řídit ekonomiku. Po epizodách vysoké inflace a vysokých úrokových sazeb se finanční ukazatele ustálily na „rozumných“ hodnotách. Začalo se věřit, že moderní ekonomie má recept na stabilitu.

Optimismus trval během celých 90. let. V roce 2000 přišlo splasknutí spekulativní bubliny technologických akcií. Tato bublina byla poháněna příliš velkým množstvím peněz v ekonomice: odtud vzniklo první podezření, že zdánlivě bezchybný měnověpolitický mechanismus má skryté vady.

Následovala neklidná dekáda 2001–2011. Netřeba rekapitulovat všechny politické, vojenské a hospodářské stresy z oné doby. Podstatné je zjištění, že model se fatálně porouchal. Světové centrální banky dospěly do situace, kdy již nemůže být řeč o jakékoli regulační funkci. Lze spíš slyšet analogie typu „umělý krevní oběh“ nebo „ekonomika na kapačkách“. Centrální banky ve většině vyspělých zemí snížily základní sazby do blízkosti nuly. Federální rezervní systém, Bank of Japan, Bank of England, Evropská centrální banka, Švýcarská národní a konečně i Česká národní banka, jejíž základní sazba nyní představuje rekordně nízkých 0,05 procenta.

Operace na volném trhu ve většině uvedených ekonomik (nikoli v Česku a Švýcarsku, kde to není zapotřebí) nabyly forem, které tradiční učebnice nepopisují. Jejich praktický dopad je omezený, ale nic lepšího není. Co teď?

Keynes by doporučoval snižovat daně a povzbudit ekonomiku veřejnými výdaji. Jenomže přesně to dělala většina západních států dlouhodobě, počínaje 70. lety. Dnes jsou veřejné výdaje za hranicí únosnosti. Snižovat daně? To si nikdo netroufne. Daně se spíš zvyšují, a to někdy bohužel tak neobratně jako ve Francii (případ Depardieu) nebo v Česku (kdy až ke konci roku bylo známé, jak to vlastně bude s DPH.)

Keynesův ani Friedmanův regulátor nefungují a není vyloučeno, že oba jsou nevratně porouchané. Co teď?

Skromná rakouská škola

Existuje ještě jiná ekonomická teorie. Směr, kterému se pro národnost jeho zakladatelů (Mises, Hayek, Schumpeter) říká rakouská škola. Ta je skutečným protipólem „levicového“ keynesiánství i „pravicového“ monetarismu. Rakouská škola tvrdí, že ekonomika je natolik složitý systém, že jeho popis se vymyká možnostem dostupného matematického aparátu. Ekonomiku proto nelze řídit, natožpak jemně regulovat. Diferenciální rovnice a hrátky se stochastickými modely jsou pro kočku, neboť v nejlepším případě mohou jen dočasně podchytit některé povrchní charakteristiky systému.

Úkolem vlády je pouze udržovat své základní funkce (obrana, soudnictví), aby ekonomika měla možnost organizovat se sama a svobodně. Nadnárodní organizace jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka? Celoevropská koordinace daňových politik? Dotace a transfery? Hloupé, nebezpečné a drahé nesmysly.

Kritika rakouské školy na adresu Keynese se ukázala být pravdivá. Oprávněnost kritiky monetarismu se ukazuje v posledních letech. Ale rakouská škola téměř nemá politické zastoupení. Zakazuje politikům velká gesta a velké, nákladné hospodářskopolitické programy. Skromnost se obtížně prodává. Smůla.

Psáno pro LIdové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem...

Komentáře

Celkem 310 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Bojkotovat Ameriku?

Bojkotovat Ameriku?

Teď už je jasné, že výsledek prezidentských voleb v USA je katastrofa. Lhostejnost prezidenta Trumpa vůči riziku klimatických...

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK