Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Patent není medaile za překážkový běh, ale další překážka

| 2. 2. 2012 | Vstoupit do diskuze

Dva američtí experti na teorii her vysvětlují, co je špatné se současným chápáním duševního vlastnictví. Kde jiní argumentují pomocí klišé, Boldrin a Levine šermují statistikami.

Patent není medaile za překážkový běh, ale další překážka

„Dědo Kašpárku, proč jste se na začátku desátých let nechali tak snadno a na tak dlouho připravit o tolik práv na úkor majitelů patentů a copyrightů?“

„Protože k tomu tehdy nejhlasitěji mluvili piráti. Lháři schopní dušovat se, že Megaupload, plný seriálů a porna, vlastně sloužil k posílání faktur. Nejspíš se při tom pod maskou Guye Fawkese ani nečervenali. Používali slova, kterým laici nerozuměli, jako Linux, Unix, Firefox a open source. Přitom jsi nemusel být expert, abys prokoukl, že jim šlo hlavně o jedno: moct si toho zadarmo postahovat co nejvíc. Opakovali, že informace chce být svobodná, ale tou informací mysleli pornoverzi seriálu The Big Bang Theory. Novináři jim dávali spoustu prostoru, protože kdo by měl copyright kritizovat pro kamery efektněji než piráti? Skoro nikdo neposlouchal ekonomy, kteří správně varovali, že nás čekají desetiletí stagnace.“

Deset důvodů, proč patenty a copyrighty pomáhají líným monopolistům a ubližují snaživému Massa Bobovi

Po sledování všech těch ubohých hackerských protestů bylo osvěžující dát na tip Aleše Drobka a přečíst si břitký pamflet Proti duševním monopolům, který před více než čtyřmi lety společně napsali Michele Boldrin a David K. Levine. Dva američtí akademici, kteří se specializují na teorii her a pravidelně kritizují Obamovu administrativu za vaření podle levicových receptů.

Do patentů a autorských práv se pouštějí nikoliv s rudým praporem „Všechno všem!“, ale modrou vlaječkou: „Oceňujme inovátory, nebudujme monopoly!“ Argumentují pro to historickými daty i ekonomickou teorií. Na víc než třech stovkách stran servírují přinejmenším deset vydatných důvodů, proč radikálně změnit legislativu upravující duševní vlastnictví:

  • Stát v současnosti udělováním patentů pomáhá budovat monopoly. Strnulé, neinovující dinosaury, investující své prostředky jen do soudních tahanic s konkurenty. Boldrin a Levine připomínají tvrzení třešťského rodáka Josefa Aloise Schumpetera, podle kterého je v kapitalismu každý monopol jen dočasný, protože brzy někdo vycítí příležitost začít s ním soupeřit. Leč: „I když se Schumpeterovy argumenty dočkaly velké pozornosti v ekonomické literatuře před čtyřiceti až padesáti lety, neobstály v konfrontaci s nepopíratelnými událostmi 60. a 70. let, kdy monopolizované sektory americké ekonomiky stagnovaly bez inovací. Za růst a nové nápady jsme tehdy mohli děkovat malým firmám (…). Je velké štěstí, nebo zásluha tehdejších soudů, že Apple a IBM v 70. letech nemohly ani pomyslet na patentování osobního počítače nebo jeho součástí.
  • Velké firmy své monopoly otevřeně zneužívají v patentových kartelech.Velké počítačové společnosti, jako IBM, Intel, Xerox a Hewlett-Packard si ve velké míře vzájemně vyměňují licence.“ Cíl? Znevýhodnit konkurenci, prodávat staré krámy déle a dráž.
  • Není pravda, že ochrana inovací pomocí patentů motivuje lidi k tomu, aby inovovali. Zákony nanejvýš mění odvětví, do kterých proudí nové nápady. Když nemůžete blokovat své vlastní inovace patentem, budete nové postupy zkoušet tam, kde nejsou tak snadno odhalitelné – jako například při zpracování potravin. Naopak, když kopírování vašich nápadů zakáže zákon, se budete soustředit spíš na strojní průmysl. Autoři to podkládají daty z evropských států, které v 19. a 20. století zaváděly patentové zákony na sobě nezávisle a postupně v různých odvětvích.
  • Když vynálezci nebudou moci tak snadno bohatnout ze samotného prodeje patentovaného zboží, vydělají své peníze i jinak a jinde. Počítačové firmy to budou dělat jako Red Hat a prodávat kromě cédéček i konzultace a podporu; do uměleckých děl se bude cpát víc reklamy. Tohle jsou asi nejméně nápadité části knihy. Podobné argumenty jste určitě četli už mockrát.
  • Patenty nejsou odměnou za strastiplnou cestu k novému vynálezu. Činí ji naopak ještě strastiplnější. Nové nápady obvykle vyrůstají z těch starých. Pokud je nutné u každé myšlenky hledat autora, vyplňovat papíry a pak platit za licence, spousta inovací hyne v embryonální fázi.
  • Současný systém patentového práva nepočítá se simultánními objevy, takže někteří lidé nemohou svobodně nakládat se svým vlastním duševním vlastnictvím. Souběžná práce několika vědců, techniků či jejich týmů na podobném vynálezu je přitom docela častá, o čemž by Nicola Tesla nebo (autory nezmiňovaný) Jára Cimrman mohli vyprávět.
  • Informace se nešíří zase tak rychle, aby je bylo nutné chránit. V tom Boldrin a Levine nemají docela pravdu. V době 3D skenerů a tiskáren neobstojí argument, že se průmyslová revoluce šířila tempem jednoho zoraného kilometru půdy za sezónu. Přesto ale souhlasím s jádrem toho, co se autoři snaží říct: i když je technicky možné obšlehnout principy Grouponu nebo Facebooku během dnů, konkurenti je vší snaze navzdory nedohnali ani po měsících a letech.
  • Ve Spojených státech se patentují i rostliny a nefunkční výrobky, jako toustovač opékající chleba teplotou až 2 500 stupňů Celsia. A podle autorů visí ve vzduchu možnost patentovat sportovní taktiku, konkrétní románovou zápletku nebo vědecký objev placený z veřejných peněz. To vše zaměstnává státní úředníky, komplikuje práci tvůrčím lidem, znesnadňuje podnikání – a časem třeba i znemožní kopnutí vršovického dloubáku, mezinárodně známého jako „the panenka“.
  • Není pravda, že patentový systém pomáhá vývoji nových léků. Naopak, mezi patnácti nejvýznamnějšími medicínskými objevy byly patentem odměněny jen dva, antipsychotikum Chlorpromazin a obyčejná kapsle. Na seznamu desítky nejdůležitějších amerických medicínských počinů 20. století, který dalo dohromady Centrum pro kontrolu nemocí, není jediný patent.
  • Duševní vlastnictví funguje neokolonialisticky. Kromě toho, že drahé léky nejvíc škody způsobují v chudé Africe, zvedají patenty cenu skoro veškeré techniky, která by mohla pozdvihnout chudé regiony. Z míst, která jsou na tom jen o něco líp, zase moderní systémy duševního vlastnictví vytvářejí tolik oblíbené montovny: „[N]áš společný zájem prý je kupovat zboží levně – a prodávat naše myšlenky draho.“ Jen ať to Massa Bob oddře, když jeho děda nikdy nic nepatentoval.

Tolik diagnóza. Navrhovaný lék? Postupně rušit instituty duševního vlastnictví, tak jak od 20. století rušíme bariéry mezinárodního obchodu. Boldrin a Levine si správně všímají, že argumenty pro a proti jsou u obou problematik stejné: zastánci cel i patentů chtějí udržet ochranný skleník nad firmami kupícími zisk hlavně díky nedostatku konkurence, lenivými a neinovujícími. Na vyšroubované ceny služeb a zboží pak obvykle doplatí – nižší a střední třídy.

Dobří umělci kopírují, skvělí umělci kradou. Picasso Banksy

Tyhle závěry jsou radikální a mně sympatické. Boldrin a Levine ale měli svým návrhům buď věnovat víc než jedinou, poslední desetinu knihy, anebo ponechat pamflet pamfletem a nenavrhovat nic, jako to udělal Konrad P. Liessmann v Teorii nevzdělanosti. Víc otázek totiž otevírají, než zodpovídají.

Především: kdybych chlapům jejich knihu opsal do poslední poznámky pod čarou, podepsal ji svým jménem a vyvěsil na internet, libovali by si pořád, jak je dobře, že se šíří inovativní myšlenky? Z jejich vlastních argumentů těžko soudit.

Duševní vlastnictví není jen ekonomickým tématem. Úzce souvisí s koncepty soukromí i svobody, na kterých stojí svět, jak ho známe. Když si pročtete něčí milostnou korespondenci, ale dopisy pak vrátíte do krabice od bot, neporušíte jeho majetková práva. Jak píšou Boldrin a Levine: postižený nebude mít o nic méně, tím se duševní vlastnictví liší od toho „normálního“. Jenže přesto bude mít dobrý důvod cítit újmu. Tady už nemůže fungovat výlučně „suchá“ matematika expertů na teorii her. Vstupuje do toho, klidně se pokřižujte, etika a filozofie.

Jasné světlo v mlze hloupých klišé

Jednoduché řešení velkých problémů se tak zase odkládá na neurčito. Až se do – volně stažitelné – knihy Proti duševním monopolům sami pustíte, nejspíš ale autorům přesto budete muset za několik věcí poděkovat:

Předně, kniha mimoděk odhaluje, jak krátkodobými a subjektivními hledisky poměřují média, zákonodárci, úředníci i voliči chystané zákony a úmluvy SOPA a ACTA. „Umělci mají právo na odměnu“ vs. „my máme právo stahovat si, co chceme“ vs. „žádný celník mě nebude vysvlékat z padělaných tepláků“ vs. „v inovativní ekonomice je nutné chránit inovátory“ – to samé pořád dokola, mluví k tomu fousatí docenti i zamaskovaní středoškoláci. Málokdo z nich si dá tu práci zpochybnit stereotypy a narušit klišé. Vzít jako Boldrin a Levine historická data z různých zemí a pokusit se z nich vydedukovat, jak by naše společnost a ekonomika mohly se silnějšími (či slabšími) informačními monopoly vypadat a fungovat za pět, deset, padesát let.

Aniž to je jejich hlavním cílem, autoři taky ukazují, jak škodí podnikání a svobodě mnozí z těch politiků bijících se v prsa, že ochraňují právě svobodu podnikání. Volný obchod ve světě Boldrina a Levina není posvátným cílem. Jen prostředkem, skrz který můžou jednotlivé lidé jít za svým štěstím a pomáhat při tom ke štěstím i ostatním, aniž by trpěli pod jhem silného státu a monopolů. (Je vůbec milé číst pravicové autory, pro které není „obecný prospěch“ marxistickým homoaktivistickým pravdoláskařským konstruktem, ale myšlenkou, bez které se o ekonomice a společnosti mudrovat prostě nedá.)

Nakonec je oblažující zase se po nějaké době setkat s takovým vhledem do toho, jak se „tvoří bohatství“ v globální digitální ekonomice. Ale taky jak snadno to můžou, snad i v dobré víře, zatípnout technokraté, kteří se na éru bitů pořád snaží roubovat koncepty ze století páry.

O tom příští týden. Do té doby máte co číst.


Michele Boldrin a David K. Levine: Against Intellectual Monopoly. Vydalo nakladatelství Cambridge University Press v roce 2008. 312 stran, 33 dolarů (pevná vazba), zdarma (PDF)

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro...

Komentáře

Celkem 28 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK