Dohoda pro kočku

Pětadvacet zemí, které se k němu připojily, by do svého právního řádu mělo zakotvit pravidlo, že by jejich strukturální rozpočet měl být v podstatě vyrovnaný nebo v přebytku.

Česká republika a Velká Británie se ke smlouvě Evropské unie o rozpočtové odpovědnosti nepřipojily. Znamená to, že si přejí zůstat rozpočtově neodpovědné?

Jistěže ne. Zejména Česko, které má finance momentálně v lepším pořádku než Británie. A také v lepším stavu než Německo, Francie nebo Nizozemsko, o zoufalých zemích typu Belgie, Itálie nebo Španělska ani nemluvě.

Jsou nejméně dva silné důvody, proč se Česká republika nepřipojí. Zaprvé, smlouva je patrně jen předstupněm ke sjednocování daní. Zadruhé, je k ničemu.

V pasti jednotných daní

Česká republika je konkurenceschopná kromě jiného i díky relativně nízkým daním z příjmů (částečně vyvažovaným vysokými sociálními a zdravotními odvody). Zrušme tuto výhodu – a jsme navždy v maléru.

Zastánci smlouvy samozřejmě ujišťují, že žádná harmonizace není v textu obsažena a že se prý ani neplánuje. Samozřejmě, že se plánuje. Od předběžné kontroly národních rozpočtů Bruselem je jen malý krůček k doporučením. (Vynechme otázku, zda úředníci z Bruselu budou lepší než jejich kolegové z Letenské ulice, o čemž pochybuji.) A od doporučení je další nepatrný krůček k direktivám. Doporučení či direktiva může směřovat buď ke snížení výdajů, nebo ke zvýšení daní. To druhé je bohužel pravděpodobnější.

Zejména Francouzi se nikdy příliš netajili tím, že jim nízké daně („daňový dumping“) v nových členských zemích hodně vadí, neboť stěhování pracovních míst z Francie není příjemné. Země, která na sociální podporu vyplácí největší podíl HDP na světě, opravdu musí cítit tlak. Ve snahách prosadit centrální řízení daní zdatně Francouzům sekundují Němci. Jen skutečnost, že přímé daně podléhají na úrovni EU právu veta, dosud bránila tyto cíle prosadit. Nebezpečí však trvá a přijetí smlouvy o rozpočtové odpovědnosti je nadále zvyšuje.

Zatím je stále čas nenechat se zahnat do stáda. Přinejmenším trvá možnost, aby si v budoucí daňově harmonizované Evropě (což je hrozba, se kterou je třeba reálně počítat) Česká republika prosadila nějaké podobné daňové výjimky, jaké má například Nizozemsko. Nizozemci si včas vymínili určité výjimky z pravidla o zdanění holdingových společností, díky čemuž je nyní tato země výhodnou daňovou jurisdikcí pro řadu velkých i menších firem. A protože nikdo jiný v Unii už nebude mít povolené podobné výhody, jedná se vlastně o legálně zakotvený monopol! (Pochopitelně by bylo lepší, kdyby v Evropě fungovala svobodná konkurence také v oblasti daní a daňových sazeb.)

Zdravé nemocné ekonomiky

Druhou námitkou je fakt, že smlouva je kus špatně pochopené ekonomie. Úplně míjí podstatu evropské finanční krize a dokazuje, že Merkelová ani Sarkozy problematice nerozumějí. Zdravé finance jsou z jejich pohledu totéž, co vyrovnané státní rozpočty. Ale mohou existovat ekonomiky, které jsou podle podmínek smlouvy formálně zdravé, a přesto odsouzené k těžké krizi. Které například? Španělsko a Irsko v roce 2007 by dokonale splňovaly všechny znaky zdravé ekonomiky. A přece se obě země tou dobou již řítily do propasti.

Krize eurozóny je totiž v první řadě bankovní krizí. Během období uvolněné měnové politiky, kdy Evropská centrální banka udržovala extrémně nízké sazby (tedy v letech 2003 až 2007), došlo v eurozóně k masivnímu rozvoji tvorby bankovních úvěrů. Španělsko dohonilo a předhonilo Německo během několika let. Ovšem jen co do objemu úvěrů v ekonomice, nikoli v ekonomické výkonnosti. Během úvěrového boomu španělská nezaměstnanost poklesla pod osm procent a veřejným rozpočtům se dařilo.

Pak vyšlo najevo, že španělská úvěrová bublina byla vskutku jen bublinou. Něco podobného se stalo také v Irsku, v Portugalsku, v Pobaltí, ve Slovinsku a také v řadě jiných zdánlivě zdravých ekonomik. Vychvalované Nizozemsko má největší podíl hypoték k příjmům obyvatelstva na světě (2,5násobek). Krizí zatím netrpí, ale balancuje na hraně. Soukromé dluhy mohou destabilizovat ekonomiku úplně stejně jako veřejné.

Pakt řešení nepřinese

Merkelová ani Sarkozy zřejmě neberou evropskou bankovní krizi na vědomí. Nebo snad berou, ale neumějí reagovat. Tak nebo onak, smlouva o stabilitě je pro kočku. Finanční krizi nepomůže vyřešit ani vzdáleně.

Česká republika prošla svou vlastní krizí počínaje květnem 1997. Zažili jsme krizi obchodní bilance, devalvaci, bankovní krizi, a toto vše jsme zaplatili ze svého. Hlavní příčinou byl pevný kurz koruny. Po zavedení volně plovoucí koruny poklesla inflace, úrokové sazby a vzrostla konkurenceschopnost. Sanované banky potom poskytovaly úvěry mnohem opatrněji. Díky tomu jsme dnes relativním ostrovem stability. Smlouvu k tomu nepotřebujeme.

Evropu podobný proces teprve čeká. Bude dlouhý a neradostný. Smlouva nesmlouva.

Psáno pro MF Dnes