Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Trhliny pod povrchem

Hospodářské problémy Evropy mají společný kořen v uchvátané snaze o sjednocení. Média se zabývají francouzskými a řeckými volbami. Pozornost veřejnosti se zaměřuje na politické dění a často klouže po povrchu. Pod tím povrchem se však skrývá podstata.

Příklad. Uplynula víc než dvě desetiletí od znovusjednocení Německa. Ani dlouhá doba, ani částka v souhrnné výši kolem 1300 miliard eur napumpovaná do nových spolkových zemí nestačily smazat rozdíly. Německý statistický úřad Destatis uvádí, že východní Německo (ano, opravdu Ostdeutschland) mělo v dubnu 2012 míru nezaměstnanosti ve výši 11,2 procenta. Západní Německo, Westdeutschland, trpělo podstatně nižší nezaměstnaností – šest procent. Hovoříme o jednom státě, kde se hovoří jedním jazykem a platí stejné zákony. Samozřejmě se platí i jednotné daně a stát má federální rozpočet. Přesto bývalá státní hranice stále dělí zemi na dvě části s odlišnou mírou ekonomické výkonnosti.

Měkká měna versus tvrdá konkurence

Rozdíl mezi dvěma částmi Německa je však stále menší než ekonomický předěl mezi Německem a Francií. Německo zaznamenalo během let 1948–1988 průměrný nárůst životních nákladů ve výši 2,6 procenta ročně. Naproti tomu Francie zaznamenala během stejné doby průměrnou inflaci 8,1 procenta ročně. Německá marka patřila mezi nejsilnější světové měny. V roce 1948 měla kurz 5,74 marky za americký dolar. O čtyřicet let později 1,76 marky za dolar. Naopak francouzský frank měl v roce 1948 hodnotu 3,09 franku za dolar, zatímco v roce 1988 zž 5,96 franku za dolar (všechny údaje zahrnují změny denominace, například ze starého franku na nový v roce 1960).

Francie si vytvořila dlouhou, desítky let trvající tradici měkké měny a vysoké inflace. Její ekonomika si zvykla na trvalou podporu v podobě oslabování domácí měny. Francouzští dlužníci si zvykli, že vysoká inflace je trvale dotovala. Německá ekonomika byla naopak zvyklá na tvrdou měnu a drsnou konkurenci, rovněž po dobu desítek let. Po zavedení eura se rozdíl ve výkonnosti projevil naplno: francouzská obchodní bilance se propadá, Německo je exportní supervelmocí.

Jen v rámci Francie a Německa, motoru evropské integrace, lze najít minimálně uvedené dvě závažné nerovnováhy, které komplikují hladké fungování společné měny. Podíváme-li se do dalších zemí Unie, najdeme další chronické diskrepance. Francie drží světový rekord v objemu sociálních výdajů (přes 28 procent HDP) a nový prezident Hollande plánuje nastartovat hospodářský růst ještě vyššími výdaji. Naproti tomu Estonsko dává na „sociálno“ ročně jen asi 13 procent a Slovensko kolem 16 procent HDP. Jak může fungovat společná evropská měna za těchto okolností? Mají se Estonci a Slováci přizpůsobit větším a bohatším zemím? To by je pravděpodobně zničilo, neboť i nejbohatší evropské ekonomiky utrácejí nad poměry.

Integrace kvapná málo platná

Hospodářské problémy současné Evropy mají společný kořen v příliš uchvátané snaze o sjednocení kontinentu. Některé země trpí příliš tvrdým eurem, pro jiné je kurz eura možná příliš slabý. Rozdíly v exportní výkonnosti, ve struktuře veřejných výdajů a v daňové zátěži jsou tak velké, že je nelze zrušit jakkoli dobře míněnými rozhodnutími shora.

Kromě toho se ukazuje, že ve chvílích ohrožení mají jednotlivé státy vždy tendenci uchýlit se ke svým tradičním receptům. Francouzští socialisté by rádi prosadili měkčí přístup Evropské centrální banky, neboť na něco podobného byli zvyklí desítky let. Němci se instinktivně uchylují k šetření, což je tradice sahající až do roku 1931. (Mimochodem tehdy to s šetřením přehnali a vytvořili si nejhorší hospodářskou krizi v Evropě s dalekosáhlými politickými dopady.)

Pokud jde o Řecko, zde se v posledních letech ukázalo, jak malý vliv měla evropská integrace na jeho ekonomiku. Nešlo jen o pověstné falšování statistik o veřejných financích. Stát, který dostával zdaleka nejvíc evropských dotací v přepočtu na velikost ekonomiky, je používal nerozumně. Příliv peněz maskoval problémy a vytvářel inflační tlaky. Výsledkem byla katastrofa.

Řešením není superstát ani dezintegrace

Řešením není bezhlavý spěch k vytvoření evropského státu, jak o tom sní federalisté. Problémy by nezmizely. Ale ani dezintegrace Evropské unie by nebyla rozumná, protože otevřené hranice a neexistující celní bariéry mají velkou hodnotu. Evropská unie teprve hledá dobrý model fungování. Nelze kopírovat USA ani vrátit se k modelu izolovaných ekonomik – vždyť česká ekonomika patří mezi nejotevřenější na světě vůbec.

Evropská unie má před sebou těžké období a extrémy nebudou dobrým receptem. Členské země by si však měly nejprve vyřešit své domácí problémy a pak teprve uvažovat o řešeních na evropské úrovni. Kdo nemá pořádek doma, neměl by mít ambice dirigovat zbytek kontinentu.

Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK