Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dluhová brzda? Daňové turbo!

| 30. 10. 2012

Před dvěma týdny schválila vláda takzvanou finanční ústavu, ústavní zákon, který má jednoduše řečeno zatrhnout politikům bezuzdné utrácení a zadlužování. K tomu mají soužit dva instrumenty: dluhová brzda, která nedovolí zadlužení vyšší než padesát procent HDP, a rozpočtová rada. Jak se na finanční ústavu dívá ekonom Pavel Kohout?

Dluhová brzda? Daňové turbo!

Finanční ústava (alias ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti) v podobě schválené vládou je bizarní dokument. Na jedné straně přesně specifikuje, za jakých okolností se má něco stát: v případě, kdy vládní dluh převýší 40 procent HDP, 45 procent a tak dále. Vzpomínám si na oblíbený termín zesnulého profesora Cepla: minuciózní reglementace. V tom smyslu, že příliš detailní ustanovení nemají v Ústavě co dělat, neboť žádný zákonodárce nemůže pomyslet na všechny eventuality, které mohou nastat.

Na straně druhé, návrh zákona v nejdůležitějším bodě vůbec (překročení čtyřicetiprocentní dluhové úrovně) říká jen velmi vágní věc: vláda předloží ke schválení poslanecké sněmovně opatření ke snížení zadlužení. Aniž by bylo jakkoli specifikováno, oč má jít. Kdyby zákon měl sloužit skutečně jako dluhová brzda, stačilo by uvést, že zmíněná opatření se budou týkat výdajových škrtů.

Koláč ještě není upečen

Lepší a skutečně funkční dluhovou brzdu má Švýcarsko. Tvorbě švýcarského federálního rozpočtu je v tamější ústavě věnován jediný stručný, ale vydatný článek:

Článek 126 – Rozpočet

1. Federace udržuje své výdaje a příjmy dlouhodobě v rovnováze.

2. Maximální odhadovaný objem celkových rozpočtových výdajů závisí na odhadovaných příjmech při uvážení hospodářské situace.

3. V případě mimořádné finanční nouze může být maximální objem rozpočtových výdajů podle paragrafu 2 zvýšen. O takovémto zvýšení rozhodne federální parlament na základě většiny hlasů v obou komorách parlamentu bez ohledu na počet přítomných poslanců.

4. Pokud výdaje státního rozpočtu překročí rozsah stanovený podle paragrafů 2 a 3, nadměrné výdaje musí být kompenzovány během následujících let.

5. Detaily jsou stanoveny zákonem.

První paragraf je rovněž jen vágní deklarace, která není vymahatelná a její dodržování není sankcionováno. Ale již druhý paragraf je zajímavější. Ústava předepisuje zákonodárcům nejprve vzít v úvahu rozumný odhad příjmů – a teprve potom uvažovat, jak peníze utratit. V zásadě nejde o nic jiného než o selský rozum. Není dobré utrácet peníze, které nemáme. Nelze krájet koláč, který ještě není upečen.

Šetřit, nebo ždímat?

Srovnejme to s českou magií „mandatorních výdajů“. V českém prostředí má slovo „mandatorní“ kouzelnou moc. Znamená nedotknutelnost, tabu, takřka nadpřirozenost. Jakmile je nějaký výdaj kvalifikován jako „mandatorní“, znamená to povznesení do nadpozemských sfér. Platí to mimochodem i pro „fiskální ústavu“, která tímto ztrácí většinu možné účinnosti.

Obávám se, že finanční ústava v českém pojetí (nebo v evropském pojetí, to je prakticky stejné) nebude fungovat jako dluhová brzda, ale jako daňový urychlovač. V podmínkách dogmatu mandatorních výdajů nemůže její aplikace skončit jinak než daňovou spirálou (směrem nahoru) a sestupnou spirálou v oblasti růstu a zaměstnanosti.

Přísný, vzdělaný, nezávislý a moudrý: všechny máme. Ne v jedné osobě

Celá Evropa má špatnou zkušenost s takzvanou politikou škrtů, což ve skutečnosti znamená především zvyšování daní. Většina evropských ekonomik je zdaněna až k bodu padnutí; jakýkoli další nárůst zátěže pak samozřejmě znamená velký problém. Větší, než jste čekali.

Kdybych psal novou českou ústavu, vyřešil bych problém dluhové brzdy jinak, mnohem elegantněji a účinněji. Ale to si nechám jako překvapení, které vyjde v mé příští knize.

Pokud jde o radu přísných, vzdělaných, nezávislých a moudrých – takových lidí není málo. Bohužel, málokdo z nich sdružuje všechny uvedené vlastnosti v jedné osobě. Máme hlavně nadbytek těch, kdo jsou přísní na všechny kromě sebe.

Mimochodem i jiné „rady moudrých“, totiž mediální rady bych také zrušil. Svobodný národ nepotřebuje státní televizi a už vůbec ne cenzuru ex post.

Psáno pro Hospodářské noviny

 

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (5 komentářů)

Michal Weinfurtner | 30. 10. 2012 15:34

Snaha vybrat víc je špatná, protože to znamená lidem sebrat víc a utrácet víc za to co lidé nechtějí. A nechoďte na mne s altruismem a pomocí bližnímu, sociální dávky bez důchodů dělají asi 10% státního rozpočtu. Zatímco státní zakázky na všelijaké "cyklostezky&qu ot;a programy Evrospkých fondů na přesun peněz od užitečných k neužitečným činnostem dělají kolem 600 miliard, tedy něco přes polovinu rozpočtu. Tam se ale šetřit nesmí.

Tak se u nás děje to, že postiženým se seberou dvě stovky ve jménu šetření, aby se mohlo utratit 5 miliónů na školení manažerů soukromé firmy v komunikaci za dotace z EU.

Je něco absurdnějšího než toto ?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

František Řehák | 30. 10. 2012 10:17

Obavám se, že vámi navrhovaná opatření jdou proti sobě:

ad 1) Obecně platí, že občané jsou ochotni platit daně do určité výše a vícez nich už nedostanete ať děláte, co děláte. Nebo dostanete, ale za tu cenu, že náklady na výběr (to vaše "vyšlápnutí&quo t;)převýšídaň vybranou díky tomu vyšlápnutí. O nárůstu byrokracienemluvě.

ad 2) Takto obecně s tím lze souhlasit. Ale čertík je jako obvykle skrytý v detailu.

ad 3) Co je prosím vás státu do toho, jakou splatnost siobčané dohodnou? Jakto bude stát kontrolovat a vynucovat? Kolik takové vynucování bude stát?

ad 4) Přinejmenšim návrhy ad 1) a ad 3) ke povedou ke zvýšení byrokratické zátěže.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Kovář | 31. 10. 2012 09:45
reakce na František Řehák | 30. 10. 2012 10:17

Ad 1) Ve státní správě je stále dost zaměstnanců, kteří paří Solitaire, navštěvují stránky určitého typu, apod. Bohužel, znám pár takových lidí.
Ad 3) Často je to tak, že ti, co mají fakturu vyplatit, tak činí v nejdelším možném termínu, který jim zákon umožňuje. Pokud vůbec. A co je státu do toho? V případě kratší lhůty splatnosti přijdou peníze na firmu dříve (jak logické, že?). Za dobu dejme tomu 1 rok pak může tato firma tyto peníze obrátit víckrát. A samozřejmě stát z těchto obratů taky něco má.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

František Řehák | 1. 11. 2012 13:17
reakce na Martin Kovář | 31. 10. 2012 09:45

Jestliže podle Svazu průmyslu a dopravy platí faktury včas pouze pětina odběratelů (21 %), tak mně uniká čemu pomůže, zákonné zkrácení splatnosti například na polovinu.

Ale zejména je splatnost smluvní podmínkou dvou strana a státu není (nemělo by být) nic do toho, jakou si sjednají. Je to jejich kapitál. Úkolem státu je zajistit vymahatelnost smluv a ne určovat, co v nich má být. Tedy například rychlou exekuci na neplatící odběratele po dohodnuté splatnosti, at už je dohodnutá jakákoliv (těch 79%).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martin Kovář | 30. 10. 2012 08:48

No, snaha vybrat víc by nebyla až tak špatná. Záleží na tom, co se za tím skrývá (v českých reáliích obzvláště). Pokud jde o zvyšování spotřební daně, jak se snaží činit naše vláda, myslím, že není třeba komentovat.
Šlo by to ale i jinak.
1) Vyšlápnou si na ty, kteří se platbám daní vyhýbají. V tomto je celkem ještě velká rezerva.
2) Vytvoření dobrého právního prostředí - neúplatnost soudů, předvídatelnost a také rychlost.
3) Lepší nastavení zákonů. Viz třeba splatnost faktur, ....
4) Omezení byrokratické zátěže.
Body 2,3 a 4 by neměly přímý dopad, ale vedly by k vytvoření mnohem lepšího podnikatelského podhoubí, než je dnes.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Pavel KohoutPavel Kohout
Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!