Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dluhová brzda? Daňové turbo!

Před dvěma týdny schválila vláda takzvanou finanční ústavu, ústavní zákon, který má jednoduše řečeno zatrhnout politikům bezuzdné utrácení a zadlužování. K tomu mají soužit dva instrumenty: dluhová brzda, která nedovolí zadlužení vyšší než padesát procent HDP, a rozpočtová rada. Jak se na finanční ústavu dívá ekonom Pavel Kohout?

Finanční ústava (alias ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti) v podobě schválené vládou je bizarní dokument. Na jedné straně přesně specifikuje, za jakých okolností se má něco stát: v případě, kdy vládní dluh převýší 40 procent HDP, 45 procent a tak dále. Vzpomínám si na oblíbený termín zesnulého profesora Cepla: minuciózní reglementace. V tom smyslu, že příliš detailní ustanovení nemají v Ústavě co dělat, neboť žádný zákonodárce nemůže pomyslet na všechny eventuality, které mohou nastat.

Na straně druhé, návrh zákona v nejdůležitějším bodě vůbec (překročení čtyřicetiprocentní dluhové úrovně) říká jen velmi vágní věc: vláda předloží ke schválení poslanecké sněmovně opatření ke snížení zadlužení. Aniž by bylo jakkoli specifikováno, oč má jít. Kdyby zákon měl sloužit skutečně jako dluhová brzda, stačilo by uvést, že zmíněná opatření se budou týkat výdajových škrtů.

Koláč ještě není upečen

Lepší a skutečně funkční dluhovou brzdu má Švýcarsko. Tvorbě švýcarského federálního rozpočtu je v tamější ústavě věnován jediný stručný, ale vydatný článek:

Článek 126 – Rozpočet

1. Federace udržuje své výdaje a příjmy dlouhodobě v rovnováze.

2. Maximální odhadovaný objem celkových rozpočtových výdajů závisí na odhadovaných příjmech při uvážení hospodářské situace.

3. V případě mimořádné finanční nouze může být maximální objem rozpočtových výdajů podle paragrafu 2 zvýšen. O takovémto zvýšení rozhodne federální parlament na základě většiny hlasů v obou komorách parlamentu bez ohledu na počet přítomných poslanců.

4. Pokud výdaje státního rozpočtu překročí rozsah stanovený podle paragrafů 2 a 3, nadměrné výdaje musí být kompenzovány během následujících let.

5. Detaily jsou stanoveny zákonem.

První paragraf je rovněž jen vágní deklarace, která není vymahatelná a její dodržování není sankcionováno. Ale již druhý paragraf je zajímavější. Ústava předepisuje zákonodárcům nejprve vzít v úvahu rozumný odhad příjmů – a teprve potom uvažovat, jak peníze utratit. V zásadě nejde o nic jiného než o selský rozum. Není dobré utrácet peníze, které nemáme. Nelze krájet koláč, který ještě není upečen.

Šetřit, nebo ždímat?

Srovnejme to s českou magií „mandatorních výdajů“. V českém prostředí má slovo „mandatorní“ kouzelnou moc. Znamená nedotknutelnost, tabu, takřka nadpřirozenost. Jakmile je nějaký výdaj kvalifikován jako „mandatorní“, znamená to povznesení do nadpozemských sfér. Platí to mimochodem i pro „fiskální ústavu“, která tímto ztrácí většinu možné účinnosti.

Obávám se, že finanční ústava v českém pojetí (nebo v evropském pojetí, to je prakticky stejné) nebude fungovat jako dluhová brzda, ale jako daňový urychlovač. V podmínkách dogmatu mandatorních výdajů nemůže její aplikace skončit jinak než daňovou spirálou (směrem nahoru) a sestupnou spirálou v oblasti růstu a zaměstnanosti.

Přísný, vzdělaný, nezávislý a moudrý: všechny máme. Ne v jedné osobě

Celá Evropa má špatnou zkušenost s takzvanou politikou škrtů, což ve skutečnosti znamená především zvyšování daní. Většina evropských ekonomik je zdaněna až k bodu padnutí; jakýkoli další nárůst zátěže pak samozřejmě znamená velký problém. Větší, než jste čekali.

Kdybych psal novou českou ústavu, vyřešil bych problém dluhové brzdy jinak, mnohem elegantněji a účinněji. Ale to si nechám jako překvapení, které vyjde v mé příští knize.

Pokud jde o radu přísných, vzdělaných, nezávislých a moudrých – takových lidí není málo. Bohužel, málokdo z nich sdružuje všechny uvedené vlastnosti v jedné osobě. Máme hlavně nadbytek těch, kdo jsou přísní na všechny kromě sebe.

Mimochodem i jiné „rady moudrých“, totiž mediální rady bych také zrušil. Svobodný národ nepotřebuje státní televizi a už vůbec ne cenzuru ex post.

Psáno pro Hospodářské noviny

 

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK