Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Eurofrenie: Duševně rozpolcená Evropa (I.)

Evropská unie je nemocná. Připomíná tělo, v němž bojují o nadvládu dvě různé mysli. Sklátila ji zvláštní forma schizofrenie - eurofrenie.

Podle slovníku je schizofrenie „dlouhodobá duševní porucha obnášející rozpad vazby mezi myšlením, emocemi a chováním, která způsobuje chybné vnímání, nepřiměřené jednání a pocity, duševní rozklad a odklon od reality a osobních vztahů k obrazotvornosti a klamným představám“. Evropa dnes trpí touž chorobou, jen v mnohem větším měřítku. Nejde o to, že by finanční a politické vedení Evropské unie bylo ve sporu s jejími občany. Evropa spíš připomíná tělo, v němž bojují o nadvládu dvě různé mysli.

Jedna hemisféra tohoto rozštěpeného mozku, tedy politicko-finanční elita, je přesvědčena, že Evropská unie je vize, za níž je nutno jít s téměř náboženskou neochvějností, bez ohledu na náklady a na argumenty opozice. Druhá hemisféra „eurofrenického“ mozku, tedy běžní občané Unie, si v drtivé většině nepřejí integraci „za každou cenu“. A v některých regionech (a není jich málo) si nepřejí vůbec žádnou integraci.

Příznaky rozpolcení euroosobnosti

Eurofrenie, stejně jako schizofrenie u mnoha lidí, byla v několika uplynulých letech – přesněji od roku 1999, kdy vznikla monetární unie – přítomna jen v latentní podobě, jelikož všechno šlo jako po másle.

To je normální... a zcela předvídatelné – už jste někdy zažili, že by schizofrenik své nemoci propadl v okamžiku, kdy se mu daří, je šťastný a právě si zasouložil? Jistěže ne. „Epizodka“ se ho zmocní pouze v době stresu či úzkosti.

Totéž platí pro eurofrenii. Mezi lety 1999 až 2008 bylo všechno krásné a báječné, ačkoli určité příznaky se již projevovaly. Vlastně jich byla spousta:

  • Žádná země nikdy nehlasovala v referendu pro monetární unii. Ani jedna. Evropská monetární integrace vznikla buď nařízením shora, nebo usnesením legislativy navzdory vůli lidu.
  • Švýcarsko není členem eurozóny. Politické vedení Unie si to sice velice přálo, země však mohla vstoupit do monetární unie pouze prostřednictvím celonárodního referenda a švýcarští politici věděli, že každé takové hlasování by prohráli na celé čáře.
  • V zemích, kde se Evropská ústava roku 2005 schvalovala prostřednictvím referenda – Španělsko, Francie, Nizozemí, Lucembursko – skončil dotyčný dokument tak neslavně, že ostatní země z referenda raději vycouvaly. Ve Španělsku byla ústava schválena, ovšem při nejnižší volební účasti v historii země, ve Francii a v Nizozemí byla jednoznačně odmítnuta. A to mluvíme o roku 2005, kdy Evropa zažívala boom. Než dál pokoušet štěstí s referendy, nahradila Evropská unie ústavu Lisabonskou smlouvou, což byl lstivý úskok, který obešel demokratický proces. Evropští politici každopádně dosáhli svého.

Tyto příklady podtrhují jedno ústřední téma:

Občané Evropy si nikdy nepřáli totální integraci, dokonce ani v těch nejoptimističtějších dobách, zatímco evropští politici na ní neústupně trvali.

Dnes už nás dávno nezalévá hřejivý zlatý přísvit evropské konjunktury. Právě naopak, Evropa čelí ošklivé krizi solventnosti. Přirozeně tudíž směřujeme k manické fázi eurofrenie.

Základní problém současné krize spočívá v tom, že země na evropské periferii, tedy Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko a Itálie, se příliš zadlužily u bank sídlících v jádru eurozóny, tedy ve Francii, Německu a Nizozemí, a teď je nejsou s to své dluhy splácet. O mnoho složitější to není. Dalo by se tvrdit, že evropské národy si žily nad poměry, protože jejich politici v podstatě upláceli občany falešným bohatstvím nakoupeným za vypůjčené peníze, aby souhlasili s Evropskou unií a eurozónou. Ale to je téma na jiný článek.

Doktoři zvolili špatnou léčbu

Z bažiny nesplatitelných státních dluhů lze uniknout pěti různými způsoby:

  • Vyhlásit bankrot.
  • Restrukturalizovat dluh, kdy zkrátka přijdou obě strany.
  • Nafouknout měnu, jak to právě dělají Spojené státy.
  • Půjčit postižené zemi další peníze, v podobě různých záchranných balíčků, což ovšem jen odsouvá problém do budoucna.
  • Utáhnout si opasky neboli zavést úsporná opatření.

Možnost č. 1 nikomu nepomůže a v krátkém období rozvrátí celou ekonomiku. Možnost č. 3, tedy inflace, je velmi neprozíravá, zvlášť pro tak mladou měnu jako euro; rozjede-li Evropská centrální banka inflaci, může rozpoutat paniku. Možnost č. 4, tedy vytlouct dluh dluhem, jen odkládá soudný den do budoucna a dále zvyšuje dluhovou zátěž. A možnost č. 5, tedy úsporná opatření, oslabí ekonomiku natolik, že ohrozí její schopnost dostat se z dluhové pasti prostřednictvím hospodářského růstu.

Nejrozumnějším řešením je samozřejmě možnost č. 2, tedy restrukturalizace dluhů postižených zemí, stejně jako tomu bylo v případě dluhové krize latinskoamerických zemí v 80. letech minulého století, kdy se na ztráty složili všichni stejným dílem. Banky a ostatní věřitelé dostanou „sestřih“, země jsou potrestány pevným splátkovým kalendářem a ztíženým přístupem k úvěru. Každý dostane ránu, ale nikdo nezemře. Všichni se otřepou a pokračují dál – pohmoždění, ale jinak v pořádku. Sáhlo tedy politické a ekonomické vedení EU po rozumném řešení?

Jasně – a taky naučilo prasátka PIIGS létat...

Politické a ekonomické vedení EU si kolektivně zvolilo možnosti č. 4 a 5. Nesolventním národům – Portugalsku, Itálii, Irsku, Řecku a Španělsku – půjčí další peníze a na ramena jim tak naloží další dluhové břímě. A politicky slabší státy, zejména Řecko a Irsko, nutí k okamžitým úsporným opatřením, ovšem ty ostatní budou brzy následovat.

Hlavouni kopou za banky

Další půjčky a záchranné balíčky nic neřeší, jen odsouvají problém do budoucna a zároveň ho zvětšují.

Úsporná opatření ekonomiku samozřejmě oslabují a zpomalují. A pomalá ekonomika s sebou nese celou řadu svých vlastních problémů – nezaměstnanost, chudobu seniorů a mladých, všeobecnou nespokojenost a tak dále.

Leč vedení Evropské unie zůstává ledově klidné. Po cestě záchranných balíčků a úsporných opatření je rozhodnuto jít stůj co stůj, děj se co děj. To mi přijde zvláštní. Je to jako dávat narkomanovi další heroin a zároveň jej přemlouvat, aby s drogami přestal. Trošku schizofrenní, ne? Proč tedy evropští politici neoblomně trvají na dalších půjčkách a škrtech? Odpověď je nabíledni:

Pro současnou krizi eurozóny platí, že vládnoucí třída Evropy ztotožnila své vlastní blaho s blahem bankovních ústavů, na úkor blaha evropských občanů a celého kontinentu.

Staré rčení praví: Dlužíš-li bance milion, máš problém. Pokud jí ale dlužíš miliardu, má problém ona. A na naši situaci to sedí nekonečně lépe. Dluhová krize evropských zemí představuje pro evropské banky smrtelné nebezpečí.

Co byste asi zemím PIIGS radili, kdybyste byli banka? Inu, buď si vzít další půjčky a těmi splatit ty staré, a když to nezafunguje, tak zavést úsporná opatření, rozprodat veřejné statky a z takto získaných peněz splatit úvěry. A přesně to dnes dělá i evropské politické vedení – ohroženým zemím dává další půjčky a Řecko s Irskem nutí ke škrtům.

Pokračování zítra

Text vyšel na autorově blogu

Do češtiny přeložil Aleš Drobek

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK