Tomáš Sedláček: Pomohla by si eurozóna, kdyby vyloučila Řecko?

• Jan Dvořák: Co je lepší než jednou euro? Dvě eura! Eurozónu čeká štěpení
• Johan Norberg: Evropská koncovka
• Pavel Kohout: Tři krize eurozóny v roce 2011: Jaké jsou a co na ně neplatí (I.)

První otázka je základní: bude Evropě lépe s jednotnou měnou, nebo s 27 různými? Pokud je správné za b), ať to euroskeptici řeknou nahlas a neskrývají se za newspeak eurorealismu, protože to s realismem má společného asi tolik co ryba s motocyklem. Otázka druhá je, zda by byla krize bez eura v Evropě lehčí než s ním (snad se probůh nikdo nesnaží tvrdit, že by se nám bez eura krize vyhnula). Ve středu zveřejnila švýcarská (a přesto globální) banka UBS užitečnou úvahu na téma, jak drahý by byl rozpad eura. Píše o nedozírném zvýšení nezaměstnanosti, vážném propadu mezinárodního obchodu, krachu firem.

Řekové bez eura?

Další otázka: Pomohla by si Evropa, kdyby vyloučila z eurozóny Řecko? Sotva. Věřitelé, třeba němečtí nebo čeští, kteří Řekům půjčili v drahých eurech, dostanou své splátky zpět znehodnocené v bezcenných drachmách. Takže zahraniční věřitelé budou biti úplně stejně a možná ještě hůř než při záchraně Řecka jinými způsoby měkkého bankrotu. Všichni začnou řecké cenné papíry (co je ještě horší, i akcie) vyprodávat, protože se budou bát pokračování znehodnocení měny, ve které je dluh či investice denominována.

A pro Řeky? Zvednou se jim ceny všeho, co dovážejí, a místo proti úsporám budou moci demonstrovat proti „nárůstu cen“. Řecké vládě beztak nikdo pěkně dlouho za žádný rozumný úrok nepůjčí, drachma nedrachma, takže fiskálním reformám se Řekové stejně nevyhnou. Jen je budou muset dělat mimo stále ještě bezpečný přístav eura. Takže ke všem problémům, které Řecko teď má, by se ještě přidala měnová krize.

A jak by dopadly řecké banky? Každý rozumný Řek, kdyby slyšel o plánované měnové odluce, by ihned přesunul své úspory v eurech mimo řecké banky někam do eurozóny, protože by, zcela rozumně, čekal okamžité znehodnocení drachmy. To by znamenalo buď krach řeckých bank, nebo nutnost nějaké dost šílené regulace, řecké banky by přišly o likviditu a tím i o schopnost financovat řecké podniky.

Rasově čisté euro

A pak jsou zde náměty na čisté, nordické euro. Jenže krása a výnos jednotné měny je pochopitelně v tom, že je jednotná. Řekové dostávají své, ale bez pomoci si nepomůže ani Irsko. A tady, na rozdíl od Řecka, není řešení šetřit a danit. Irský bankrot totiž nezavinili „líní úředníci“, ale hyperaktivní bankéři v kravatách a perfektními diplomy z Harvardů.

Mimochodem, kdo říká, ať Řekové více a déle pracují, nechce méně evropské integrace, ale více integrace, říká totiž Řekům, kdy mají chodit do důchodu a jaké mají mít výdaje na státní zaměstnance atd. Rozuměj: stejné jako my. Ono vůbec s euroskeptiky je potíž: když euro posiluje, je to špatně („snižuje to evropskou konkurenceschopnost, nikdo od nás tak draho nebude nic kupovat, to je konec Evropy“). Když oslabuje, je to taky špatně („vidíte, je to slabá, neperspektivní měna, chudáci Němci přišli o svou tvrdou marku, slabé euro zvyšuje ceny pohonných hmot a vůbec všeho, to je konec Evropy“). Takže kdyby se eurozóna rozdělila na menší celky, bude „tvrdé euro“ posilovat tak, že nám to bude nepříjemné a vůči konkurenceschopnosti škaredé, a zóna „měkkého eura“ se bude zas propadat. Odpadnou výnosy ze společného mezinárodního obchodu a půjčky slabým se prodraží.

Euronálady

Vzpomínáte na maďarskou krizi? To se zas všichni chtěli k euru připojovat co nejrychleji. Nebo když v podobném období začala silně posilovat česká koruna? To nebyl seminář, aby se tam neřešil problém silné koruny, a jak lépe by nám bylo v eurozóně. Teď je zas kyvadlo vychýlené na druhou stranu a občas to vypadá tak, že za všechny neduhy Evropy, ne-li světa může euro.

Kdyby se eurozóna rozdělila na menší celky, odpadnou výnosy ze společného mezinárodního obchodu a půjčky slabým se prodraží. Pro Česko by rozpad eurozóny znamenal výrazný pokles zahraničního obchodu, na kterém stojí naše ekonomika, nárůst nezaměstnanosti, vyšší ceny a propad růstu. U mnoha zemí by vlastní měna znamenala nárůst dluhu. Kredibilní země by se tak mohly nanovo škrábat na hlavě v dilematu, zda zachraňovat zbytek. Jediný, kdo může mít zájem na rozpadu eura, je ten, kdo pak bude moct hrdolibě říkat: „No vidíte, já jsem to říkal.“

Psáno pro HN