Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tikající eurobomba. První jednání: Budiž euro (1991–97)

| 19. 10. 2011 | Vstoupit do diskuze

Řecká krize ukázala, proč je euro nejnebezpečnější měnou na světě. Základy, na nichž euro stojí, jsou dluhy a účetní triky a romantické politické vize, které nahradily solidní ekonomické principy. Následující dějiny společné měny vyprávějí o tom, jak se z dobré myšlenky stala tragédie epických proporcí.

Tikající eurobomba. První jednání: Budiž euro (1991–97)

Řekové věděli dávno předtím, než Horst Reichenbach vystoupil v Aténách z letadla, kdo se k nim chystá na návštěvu. Řecká média jej počastovala několika nelichotivými přezdívkami, například „Třetí Reichenbach“ nebo „Horst Wessel“ – to je narážka na nacistického aktivistu, z něhož NSDAP udělala posmrtně mučedníka a hrdinu. A ostatních 30 členů jeho týmu se dočkalo přirovnání k nacistickým zemským pohlavárům.

Taxikáři na letišti stávkovali a před budovou parlamentu stál mnohasethlavý dav a skandoval hesla. Jeden demonstrant měl na tričku nápis: „Nepotřebuju sex. Stát se mnou vy...ává každý den.“ Stačilo pár hodin a Horst Reichenbach si uvědomil, že přistál v oblasti postižené živelní pohromou.

Reichenbach je šéfem pracovní skupiny Evropské komise, která byla vyslána do Atén, aby zde poskytla „technickou asistenci“ (slovy bruselských úředníků) při zavádění nutných reforem. Pro řecká média je pracovní skupina předvojem invazních sil, jednotkou eurokratů, která přijela přestavět jejich krásnou zemi na německou kolonii.

Reichenbach vysvětluje své úkoly následovně: restrukturalizovat daňový systém, zeštíhlit státní správu, urychlit privatizaci, posílit právní jistotu, zajistit volný vstup do dosud uzavřených profesí, restrukturalizovat energetiku a zdravotnictví a odstranit investiční překážky. To vše podle něj obnáší „uvažovat v horizontu nikoli měsíců, nýbrž let“. Předtím působil jako viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj a na konci prosince se chystal do důchodu. Pak mu ale zavolal předseda Evropské komise José Manuel Barroso a vyslal jej na misi do ztraceného ráje.

Reichenbach je nyní prostředníkem mezi dvěma Evropami, Severem a Jihem. Euro mělo Evropu spojit a vyrovnat vzájemné rozdíly, ale hned první eurokrize staví proti sobě Sever a Jih, ekonomiku deutschmarkovou a lirovou. A jako by to nestačilo, Evropa je dnes ke všemu dvourychlostní – jedna část se řítí po dálnici finančních trhů a bank, zatímco druhá se kodrcá po okreskách úřadů a parlamentů. A v neposlední řadě je tady Evropa dvou pravd. Jedna sídlí v Bruselu, Berlíně a Paříži, v mocenských centrech, a druhá přebývá v obývacích pokojích a v ulicích evropských měst.

Jakkoli Reichenbach a jeho 30 budovatelů zaslouží obdiv za to, že se snaží vnést do Athén nějaký řád, smutnou pravdou je, že žádná reorganizace jen tak neodmaže 350 miliard eur státního dluhu. Jak se s tímto břemenem vyrovnat bez destrukce celého evropského projektu, tak zní klíčová otázka posledních několika týdnů. Po 20 letech neschopného politického vedení, bezpáteřných reforem a odkládaných opatření to nebyli občané, nýbrž trhy, kdo sjednocenou Evropu konečně přinutil k vážné diskuzi o euru. Jakou má tahle měna budoucnost? Existuje riziko, že Řecko je pouze prvním dílkem domina v dlouhé řadě, která končí Německem? Je eurozóna špatně navržený projekt?

Tým reportérů časopisu Spiegel, z jejichž pera pochází tato reportáž, se vydal hledat odpovědi do Bruselu, Lucemburku, Atén a Berlína. Výsledkem je zrekonstruovaný příběh o vzestupu a pádu měny, která může přežít jen tehdy, pokud se během několika málo příštích měsíců podaří napravit chyby, které se staly v uplynulých dvaceti letech.

Akt I.:  Smělé plány

Jak to, že chyby, které později ohrozí samotnou existenci eura, se staly již v počáteční fázi. Jak Řecko a další země podvodně proklouzly do měnové unie. Proč je společná měna sázkou za bilion eur, kterou politici uzavřeli proti trhům... a kterou nakonec nemohou vyhrát.

Smělý, vizionářský projekt společné měny pro odlišné země a národy nemůžeme plně pochopit, aniž si nejprve připomeneme, že na konci 80. let se zhroutila Berlínská zeď, svět měl pocit, že 2. světová válka se odehrála relativně nedávno, a Evropa stále debatovala o tom, zda by Německo mohlo někdy v budoucnu znovu představovat hrozbu.

Jacques Delors byl tehdy již desátý rok předsedou Evropské komise a zároveň jedním z hlavních autorů Maastrichtské smlouvy, která definovala základní rysy eura. Dnes musí dennodenně poslouchat výčitky, jak iluzorní jeho vize společné měny byla. On však tvrdí, že kdyby bylo stoprocentně po jeho, byla by dnes Evropa mnohem lépe připravená, měla by jednotnou ústavu a byla by centrálně řízena Evropskou komisí, které by neustále neházela klacky pod nohy Evropská rada, tedy sbor šéfů evropských vlád.

Delors vždy mířil výš než politická elita, s níž tenkrát vyjednával. Ta sice sestávala ze zapálených Evropanů, jakým byl například francouzský prezident Francois Mitterand, německý kancléř Helmut Kohl, holandský premiér Ruud Lubbers nebo portugalský premiér Aníbal Cavaco Silva. Jenže ani ti neměli odvahu k tomu, aby integrovali své země natolik, aby se dalo mluvit o skutečné evropské koordinaci.

Evropa bez kolébky demokracie neprošla

Maastrichtská smlouva, která se roku 1992 stala zakládacím dokumentem Evropské unie, to vše umožnila. Evropu postavila na „tři pilíře“, z nichž prvním byl pilíř ekonomický, včetně „hospodářské a měnové unie“. Smlouva poskytla nutný právní rámec, který by snadno pojal společnou finanční a koordinovanou fiskální a úrokovou politiku. Politická vůle naplnit maastrichtský rámec společným evropským obsahem však chyběla.

„Spojené státy evropské“ zůstaly pouhým sloganem. Zavedení eura však mělo být prvním krokem k této vizi, a to krokem nevratným. Tento evropský Velký třesk měla následovat postupná evoluce, během níž už by se všechny detaily nějak vyřešily.

Co je však možná ze všeho nejdůležitější, společná měna byla také politickým symbolem. Delors sám přiznává, že Řecko vždy vnímal jako zemi poněkud vzdálenou, odlišnou a cizí. Dodává, že vstup Řecka do eurozóny byl příliš unáhlený. Jenže v 90. letech politici veřejně deklarovali, že Evropa bez Atén, „kolébky demokracie“, by byla jednoduše nepředstavitelná. A i Portugalsko si po „karafiátové revoluci“ členství v klubu přeci zasloužilo. A zády jsme se nemohli obrátit ani k Irům, tak dlouho sužovaným britskou nadvládou. A kdo by chtěl ukázat dveře Itálii jen kvůli tamější vysoké ceně práce a úporné inflaci?

A tak když se z eurozóny stala realita, sloni jako Německo a Francie se dali dohromady s myšmi jako Portugalsko, Irsko nebo Lucembursko. Stabilní, bohaté země Severu začaly platit stejnou měnou jako vachrlaté, polorozvinuté ekonomiky Jihu; vyspělé průmyslové národy spojily síly s de facto rozvojovými zeměmi. Uměření protestanti vstoupili do svazku manželského s živelnými katolíky.

Přísliby eura zvěčnila Maastrichtská smlouva. Měla to být měna, která posílí roli Evropy v globalizovaném světě, přivine evropské ekonomiky těsněji k sobě, přinutí jednotlivé země omezit dluhy a deficity, zaručí, že žádná země nebude zodpovědná za cizí dluhy, a stane se symbolem politické jednoty.

A detaily? Inu, ty se měly nějak vystříbřit.

Řekové popadají příležitost za pačesy

V Řecku euro rozdmýchalo naděje v lepší budoucnost. V říjnu 1993 byl premiérem opětovně zvolen socialista Andreas Papandreu. Tehdejší ministr financí Janos Papantoniu dnes vzpomíná, že Papandreova nová vláda došla rychle k závěru, že vstup Řecka do měnové unie jediným možným řešením finančních problémů země.

Už tenkrát vězelo Řecko v dluzích až po uši a závazky státu dalece přesahovaly jeho ekonomickou sílu. Státní dluh dosahoval 114 procent HDP a Atény zápasily s více než 14procentní inflací. Ekonomika se smršťovala.

Všichni ekonomové tenkrát museli jasně vidět, že Řecko není konkurenceschopné a že bez vnějšího zásahu není schopno žádných zásadních změn k lepšímu. Euro mělo Řeky k reformám jednoduše přinutit a také jim usnadnit přístup k úvěrům. Vstup do eurozóny se stal Papantoniovým životním úkolem.

Nevynechal jedinou příležitost, aby za něj nezalobboval. Když se v dubnu 1997 sešli v Bruselu ministři financí EU, aby prodiskutovali vzhled nových bankovek a mincí, Papantoniu navrhl, aby mince nesly nápisy v latince i alfabetě. Tehdejší německý ministr financí Theo Waigel ho odbyl zkrátka. Řecko není v pozici, aby mohlo něco žádat, prohlásil. A pak se otočil na Papantonia a dodal: „Vy k tomuhle projektu nepatříte a nikdy patřit nebudete.“

Když se oba ministři sešli později v soukromí, Papantoniu se s Waigelem vsadil, že Řecko se eura dočká. Trvalo jen pár let, než Papantoniu svou sázku vyhrál.

Papantoniu tvrdí, že Waigelovi, který nedávno pro německý deník Süddeutsche Zeitung uvedl, že vstup Řecka do eurozóny byl „smrtelným hříchem“, Řecko časem přirostlo k srdci. „To on nás přivedl k euru. V žádném případě není pravda, že našemu vstupu do eurozóny bránil,“ dušuje se.

Bývalý řecký ministr financí odmítá nařčení, že jeho země do eurozóny proklouzla úskokem. „Nedělali jsme nic, co by nedělali všichni ostatní,“ tvrdí tehdejší řecký ministr financí.

Pokračování článku zde: První jednání: Kašleme na Maastricht (1997–2001)

Pro Finmag přeložil Aleš Drobek.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK