Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Co by přinesla evropská rozpočtová federace

Tématem posledních dní je evropská rozpočtová federace. Zachránila by euro? Ve včerejším článku Pavel Kohout vysvětloval, proč euro ani eurozónu není třeba zachraňovat. „Dejme však tomu,“ uvozuje ekonom exkluzivní pokračování článku, „že bychom rozpočtovou federaci chtěli z jiných důvodů než kvůli hypotetické záchraně eura. Co by bylo potřeba udělat, aby vznikla, a jaké důsledky by její vznik měl?“

Především je třeba uvědomit si, co rozpočtová federace skutečně obnáší: fakt, že určité federativní státy budou trvale dotovat jiné. Kalifornie je trvalým plátcem v rámci Spojených států amerických. Za dolar odvedený do Washingtonu dostává nazpět 79 centů. Je Německo ekonomicky i psychicky připraveno stát se evropskou Kalifornií? Státem, který je permanentně dojen a navzdory vysoce progresivnímu zdanění příjmů má trvalé rozpočtové problémy? A budou ho Nizozemci rádi následovat?

Na druhém pólu existují v USA trvale skomírající lokální a regionální ekonomiky typu aglomerací Detroit, Buffalo nebo Rochester. Jsou to vlastně takové ekonomické léčebny dlouhodobě nemocných, jimž není pomoci. Je Evropa připravena udržovat Řecko a Portugalsko ve stavu setrvalé stagnace, bez naděje na zlepšení?

Přerozdělovací handrkování

Technické provedení fiskální integrace je věc druhá. V první řadě by evropská rozpočtová federace vyžadovala zásadní reformu penzí a zdravotnictví, neboť tyto dva resorty jsou společně s armádou a bezpečností pilířem každé rozpočtové federace. Bez nich vlastně federace nemůže fungovat.

I kdyby se Evropa přenesla přes obtíže se sjednocováním penzijního věku, průběžných a fondových penzijních systémů, definice evropských zdravotních standardů, nemocenských pojištění a podobné drobné technikálie, stále by boj ještě nebyl u konce. Nyní se přerozděluje v rámci evropských dotací asi jedno procento HDP Evropské unie. I kolem tohoto relativně malého objemu prostředků je hodně starostí a sporů. Aby fiskální federace měla vůbec nějaký makroekonomický význam, objem přerozdělování by musel vzrůst nejméně desetkrát.

Konflikty o peníze v podobných dimenzích si lze stěží představit. Fiskální federace může v demokratických podmínkách fungovat jedině za předpokladu vysoké úrovně vzájemnosti a homogenity obyvatelstva. Bez splnění této podmínky se uplatňují odstředivé tendence. Nejsou-li kompenzovány silou, následuje rozklad. Postupná demokratizace například vedla k rakousko-uherskému vyrovnání v roce 1867, kdy se oddělily státní rozpočty obou zemí.

Dejme tomu, že Evropská unie nějakým zázračným způsobem překoná tuto překážku – občané různých zemí přestanou být Němci, Francouzi, Brity nebo Čechy a stanou se Evropany, solidárními a homogenizovanými (včetně společného jazyka, ale to teď nechme stranou jako méně podstatný technický detail.) Bude fiskální federace fungovat?

Co federace nevyřeší

Federativní přerozdělování peněz nevyřeší problém obchodní nerovnováhy mezi produktivnějšími a méně produktivními zeměmi eurozóny. Neexistuje teoretický ekonomický model, jak vyřešit rozpor mezi vysoce produktivním Německem, Nizozemím a Irskem na jedné straně a Portugalskem, Řeckem a jižní Itálií na straně druhé. Ostatně, i rozdíl mezi Německem a Francií v konkurenční schopnosti se výrazně zvýšil od zavedení eura, což lze dokumentovat na rostoucím obchodním deficitu. Obchodní schodek Francie vůči Německu se od roku 2000 do roku 2007 více než ztrojnásobil na 19,9 miliardy eur.

Podobně deficit ostatních zemí. Během let 2000 až 2007 řecký roční obchodní deficit s Německem vzrostl ze tří miliard euro na 5,5 miliardy. Italský deficit se zdvojnásobil na 19,6 miliardy; španělský se bezmála ztrojnásobil na 27,2 miliardy, zatímco portugalský obchodní deficit s Německem vzrostl více než čtyřnásobně na 4,2 miliardy euro.

Tyto nerovnováhy nelze řešit žádnými dotacemi, daněmi a podobnými nástroji. Dotace nejenže nepomohou, ale naopak vadí, protože zvyšují objem peněz v ekonomice, zvyšují náklady a zhoršují konkurenceschopnost. Portugalsko ani Řecko nedosáhnou německé produktivity v jakékoli myslitelné lhůtě. Bylo by možné uměle snižovat produktivitu a konkurenceschopnost Německa, ale to by nepomohlo nikomu (a zkuste se zeptat Němců, jaký by na to měli názor.)

Rozpočtová federace tedy ze samotného principu nemůže pomoci v řešení ztráty konkurenční schopnosti řady evropských zemí. Nemohla by ani vyřešit možné budoucí evropské bankovní krize. Ta současná vznikla proto, že komerční banky různých zemí si mohutně půjčovaly prakticky neomezené prostředky od Evropské centrální banky a investovaly na domácím trhu nemovitostí. Harmonizovaný index spotřebitelských cen byl sestaven tak, aby vylučoval cokoli, co se týkalo cen nemovitostí; dvojciferný nárůst objemu peněz v ekonomice potom zdánlivě nepůsobil inflaci. Irsko i Španělsko vykazovaly nízkou inflaci v době, kdy ceny nemovitostí pádily o desítky procent nahoru, stejně jako peněžní zásoba a objem úvěrů v obou zemích.

Divné? Ani ne. Měřítka inflace byla úmyslně konstruována tak, aby vycházela „hezky“. Ale i kdyby měření inflace nebylo „cinknuté“, bylo by těžké proti úvěrové inflaci (a následné bankovní krizi) cokoli podniknout. Snad by bylo bývalo možné upravit daně v oblasti nemovitostí v zemích ohrožených úvěrovou bublinou; to by mimochodem vyžadovalo nikoli společnou daňovou politiku, ale na míru šitou daňovou politiku.

Problémy jsou jinde

Euro není třeba zachraňovat. Rozhodně ne evropskou rozpočtovou federací. Ta by znamenala velmi komplikované zavádění evropského federálního penzijního a zdravotního systému, samozřejmě současně s evropskou armádou a policií. Výsledek této rizikové operace by byl nejistý a rozhodně by se dostavil až po řadě let od nynější krize.

První tato krize je způsobena prasklou bublinou bankovních úvěrů a kritickými hodnotami obchodních deficitů v řadě zemí eurozóny. Tyto dva typy krizí však nejsou řešitelné ani společnou měnovou politikou, ani společnou rozpočtovou politikou. Federální rozpočet totiž nemůže korigovat nerovnováhy plynoucí z obchodu v rámci zóny společné měny ani fungovat jako prevence proti úvěrovým bublinám v soukromém bankovním sektoru.

Víme již, že eurozóna nefunguje dobře; často se dodává, že „nemůže dobře fungovat bez společné rozpočtové politiky“. Ve skutečnosti nemůže dobře fungovat ani se společnou rozpočtovou politikou. Ani kdyby se podařilo dokonale zkrotit státní dluh. Ten je totiž problémem až třetího řádu.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK