Příliš pozdě na pomoc

Co dělat? V první řadě je zde otázka, zda si Řecko vůbec pomoc zaslouží. Řecko, ač je to hořké konstatování, mělo ekonomicky nejméně špatnou vládu naposledy za diktátorského režimu „černých plukovníků“ (1967–1973). Tehdy sice země nebyla bez problémů, ale aspoň nebyla zadlužená. Inflace do tří procent, nezaměstnanost kolem pěti procent, růst v rozmezí jednoho až čtyř procent. Co by za to Řecko dalo dnes.

Od roku 1974 voliči nepřetržitě dávali hlasy populistům, kteří sice zvýšili životní úroveň, ovšem za cenu enormního zadlužení. Za řecký dluh mohou čistě a výhradně řečtí politici a jejich voliči. Nikoli „oligarchía“, nikoli „kapitalistes“, proti kterým vášnivě protestují řečtí odboráři. Zbytek Evropské unie nemá jediný morální důvod k pocitu solidarity. Ta by byla namístě v případě povodně, požáru nebo zemětřesení. Řecké sdělovací prostředky navíc lžou o podstatě krize – prý jde o mezinárodní spiknutí. Jestliže pak řecký odborář manifestuje s transparentem „IMF – USA Go Home!“, Mezinárodní měnový fond, Spojené státy i Evropská unie by se skutečně měly zařídit podle této rady: jít domů i se svými půjčkami a nechat Řeky, ať si sní, co si nadrobili. To znamená platební neschopnost státu, bankovní krizi, hospodářskou krizi, nezaměstnanost v desítkách procent, pád většiny příjmů na úroveň existenčního minima a tak dále. Samozřejmě odchod z eurozóny.

Bankrot jako poučení

Tento scénář by sice způsobil ztrátu bankám držícím řecké dluhopisy (ano, ti ohavní „kapitalistes“, kteří tak dlouho financovali řecký sociální stát, by po zásluze zaplatili za svoji hloupost), ale systémová krize by nevznikla. Celé Řecko je ekonomicky méně významné než například AIG nebo Bear Stearns. Kdyby vedoucí představitelé EU hned na začátku sdělili „je to vnitřní věc Řecka a eurozóna bankrot jednoho člena přežije“, bylo by to možná dokonce zdravé: ostatní země by si příště daly velký pozor, aby své finance udržely v rovnováze.

Řečtí stávkující mimochodem nemají ani tušení, jakou medvědí službu dělají své zemi. Jejich fotografie se objevují v listech jako Wall Street Journal, Financial Times, Franfkurter Allgemeine, The Economist a tak dále. Každý mezinárodní investor, který je vidí, si řekne, „musím si dávat velký pozor a raději se investicím do této země vyhnu“. Evropan, který ve zprávách slyší o výpadku všech druhů dopravy, pojede na dovolenou raději do Itálie nebo do Španělska.

Lze samozřejmě přijmout argument, že navzdory morálním principům je rozumné Řecku půjčit za zvýhodněnou sazbu z čistě pragmatických důvodů – aby se krize nerozšířila do Portugalska atd. Budiž. Bohužel finanční záchrana neboli „bailout“ má svá pravidla a Evropská unie i MMF nedodržela ani jedno.

Prvním pravidlem je rychlost. Když se pravda o řeckých financích ukázala v listopadu 2009, měla následovat rychlá pomoc během pár týdnů. Mohla být mnohem levnější. Krize se musí řešit jako zhoubný nádor: ihned.

Druhým pravidlem je rozhodnost. Je třeba důrazně stanovit podmínky pomoci (úsporná opatření) a na oplátku ohromit trhy výší částky určené na pomoc. Vidí-li trh rozhodné a velkorysé jednání, rychle se upokojí, protože investoři mají raději klid než nervozitu, která je připravuje o peníze. Evropská unie a Dominique Strauss-Kahn z MMF ovšem začali váhat, lavírovat, kličkovat a mlžit. Po dlouhých měsících se dobrali k částce 45 miliard eur. Ta by v listopadu 2009 v pohodě stačila, ale v dubnu 2010 již stačila trhy uklidnit jen na pouhý den.

Nyní již nestačí ani zvýšená dávka 110 miliard. Trhy ztratily důvěru v Řecko naprosto do posledního zbytku, takže nyní je tato země naprosto odříznuta. To znamená, že během následujících tří let bude zapotřebí 150 miliard eur. To dále znamená, že nebudou peníze na případnou záchranu Portugalska, nebo dokonce Španělska. Merkelová a Strauss-Kahn dokázali vystupňovat drama na maximum.

Za třetí, trhy musí věřit, že slibované peníze jsou skutečné. Oněch 110 miliard není jistých dodnes, což situaci dále komplikuje.

Úspěšný „bailout“ (původem z latinského baiulare, nést břemeno) může být někdy natolik přesvědčivý, že peníze ze záchranného balíku není třeba ani použít. Případně je rychle splacen a pomoc se obejde beze ztrát.

To se však tentokrát asi nestane. Řecku nikdo nevěří. Na řadě je Portugalsko. Tato krize bude náročnější než ta z roku 2008.

Za řecký dluh mohou čistě a výhradně řečtí politici a jejich voliči. Zbytek EU nemá jediný morální důvod k pocitu solidarity. Ta by byla namístě v případě povodně, požáru nebo zemětřesení.

Autor je řediteleme pro strategii Partners.

Psáno pro Lidové noviny.

Foto: profimedia.cz