Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Vládnou nám bezcitné děti

| 9. 12. 2009

Nová statistická čísla ukazují, že americká ekonomika ve třetím čtvrtletí rostla 3,5 %. Měli bychom tančit v ulicích. Jenže oněm číslům nikdo nevěří.

Vládnou nám bezcitné děti

Systémem tečou vlny peněz, které vytvářejí falešný příliv zvedající na chvíli všechny lodě. Příliv ustoupí. Lodě nestoupnou, jen se zhoupnou a zase usadí. Nikdo nevěří, že špatné časy skončily. Nikdo si nemyslí, že vstupujeme do dalšího období hojnosti. Nikdo si nemyslí, že to ještě kdy vůbec bude takové jako před rokem 2008. Ekonomové, statistici, prognostici a specialisté na tržní hospodářství se přou o to, co tato nová čísla znamenají, ale ani nikdo z nich jim nevěří. Mezi mnoho věcí, které byly v roce 2008 rozmetány, patří i důvěra veřejnosti k „odborníkům". To oni propásli krach. A stejně jim unikne i význam tohoto okamžiku.

Lidé jsou čím dál víc deprimováni

Největší hrozbou pro Ameriku současnosti nejsou vládní výdaje, obrovské deficity, zahraniční vlastníci našeho dluhu, světový terorismus, dvě války, potenciální epidemie ani šílenci s atomovými zbraněmi. Největší dlouhodobou hrozbou je, že lidé jsou čím dál víc deprimováni a že daný stav se blíží kritické hranici.

Nedávno jsem hovořila s jedním člověkem z „Big Pharma", jak jsme dříve nazývali farmaceutické společnosti, než jsme se rozhodli, že to nezní dost hrozivě. Je ve středním věku, pracuje na významné pozici a náš rozhovor se stočil k poslední velké recesi mezi druhou polovinou sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století. Mluvili jsme o tom, jak (z hlediska čísel) byla tato recese horší než ta, jíž prožíváme nyní. Úrokové sazby přesáhly 20 %, inflace a nezaměstnanost dosáhly dvouciferných hodnot. Amerika fakticky prožívala hospodářskou krizi, ale přesto ji neovládal pocit beznaděje. A víte proč? Každý si myslel, že bude nalezen způsob, jak ji překonat. Věděli jsme, že najdeme cestu. V roce 1982 byli lidé, kteří říkali: „Až se dokážeme zbavit Reagana, hned to bude lepší!" A jiní tvrdili: „Když budeme s Reaganem, stlačí inflaci, sníží daně a zase budeme Amerikou, zase se budeme chovat jako Američani." Každý měl nějaký návod.

Nyní se jich nedostává. Nejchytřejší Američané, se zkušenostmi s tím, jak celá země funguje, jsou bez nápadů. Slyšeli jste něco jako „když poslechneme Obamu a demokraty, všechno půjde lépe"? Nebo „když budeme s republikány, oni už to nějak zařídí"? Vsadím se, že ne - anebo ne příliš.

Dluh, výdaje, válka

Částečně je důvodem to, že problémy - dluh, výdaje, válka - se zdají být příliš velké. Hlavní je však to, že federální vláda, od Bílého domu až po Kongres, ale i vlády jednotlivých států dennodenně ukazují, že si nevědí rady. Nenabízejí nový přístup, jen staré způsoby řešení - více utrácení, více regulací, více daní.

I proto (zejména) ti, kteří něco mají, ztrácejí odvahu. List The New York Post přinesl zprávu, že v letech 2000-2008 opustilo stát New York známý vysokou mírou zdanění 1,5 milionu lidí, přičemž více než milion z nich odešlo z města New York, kde jsou daně ještě vyšší. Své daňové dolary si vzali s sebou, jen v roce 2006 to byly více než čtyři miliardy dolarů. (Jistě je vám jasné, co proto hodlá New York, aby nahradil ztráty svých příjmů, udělat - zvednout daně.)

Setkala jsem se i s jedním z ředitelů velké pojišťovací společnosti. Hovořil o nově navrhovaných regulacích v odvětví. Poslanec Barney Frank v jednom televizním pořadu řekl, že demokraté v Bílém domě a Kongresu se na všech frontách snaží zvýšit roli státu a vlády v oblasti regulací. Onen ředitel o Washingtonu řekl toto: „Oni vůbec nechápou, že lidé mohou prostě přestat. Mám přátele a kolegy, kteří mi už řekli ,končím'." Mluvil o narůstajícím daňovém zatížení. Cítil, že vláda nechápe, že podnikání dělají lidé, lidské bytosti. A ty mohou ztratit odvahu. Mohou to zabalit, odejít jinam, vzdát to, čemu se mezi podnikateli dříve říkalo „závod krys" (přiléhavě, protože vláda si nejspíš skutečně myslí, že jde o krysy).

Hloupý optimismus našich vůdců

Zatímco Američané se cítí čím dál sklesleji, jejich vůdcové dávají najevo hloupý optimismus.

Je zvláštní, že ti, kteří k Americe cítí láskyplný vztah a pociťují touhu ji chránit, si jsou zároveň nejvíce vědomi její zranitelnosti a obávají se, že jí může někdo ublížit. Nevidí ji jako všemocnou, nenapadnutelnou a nezranitelnou. Milující mají smysl pro hranice možností.

Když vidím členy vlády - a to jak na místní úrovni, tak ve Washingtonu -, jak utrácejí a zdaňují (a každý den přicházejí s dalšími způsoby, jak tak činit lépe a ve větším rozsahu), táži se, jak to, že se nebojí důsledků svých činů, proč si myslí, že je Amerika tak silná, že může být donekonečna zneužívána.

Jsem přesvědčena, že část odpovědi znám. Je to proto, že nikdy neviděli, že by něco mohlo skončit špatně. Pocházejí z období velkého nadbytku let (zhruba) 1980-2008 (nebo 1950-2008, můžete si vybrat) a nemají ve zvyku se strachovat. Rádi mluví o tom, že mají „starost", ale ve skutečnosti je to nezajímá. Myslí si, že Amerika je slepice, která snáší zlatá vejce. Snášela je do klína jim, snášela je do klína jejich dědům.

Nejsou plni obav, neboť se nikdy o nic obávat nemuseli. Vyrostli v Americe obklopeni frázemi jako „nejsilnější stát na světě", „nepostradatelný národ", „unipolární mocnost", „nejvyšší životní úroveň" a nejsou dost chytří, dost seriózní na to, aby si uměli představit, že tomu všemu mohou zasadit smrtelnou ránu.

Na všech úrovních nám vládnou nejšťastnější děti Ameriky, jež samy sebe pokládají za optimisty. Jenže jimi nejsou. Postrádají představivost. A nemají víru. Nikdy se jim nestalo, že by přestaly být schopny splácet hypotéku. Jsou hloupé, jsou bezcitné a je jim jedno, že lidé ztrácejí odvahu. Ani si toho nevšimnou.

Text Peggy Noonan z The Wall Street Journal, 29. října 2009, přeložil a redakčně upravil Vladimír Gregor.

Text byl publikován v Revue Politika 11/2009

Foto: Profimedia.cz

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (8 komentářů)

Joe | 12. 12. 2009 22:48

Myslím, že autorka neví, co je "krysí závod" = pojem, který zavedl Kiyosaki v "Cashflow game". Je to přesný opak toho, jak termín použila. Totiž v krysím závodu jsou především zaměstnanci, naopak podnikatelé se snaží z něj dostat tak, že vydělají tolik, aby byli zajištěni a živil je už jen jejich majetek, bez dalšího investování vlastního času.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Vlad Ender | 13. 12. 2009 18:30
reakce na Joe | 12. 12. 2009 22:48

"rat race" existoval jako pojem kdyz Kyosakiho rodice jeste nebyli na svete, a pouziva se pro vsechno mozne (od politiky az po vysoky management).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Kruton | 9. 12. 2009 11:36

Téměř pokaždé, když někdo naznačil paralelu mezi současnou krizí a Velkou depresí, vynořily se protiargimenty v tom smyslu, že jde o přehánění, neboť tehdy lidé měli hlad a dnes nehladoví.Ta paralela tu ale skutečně je: stejně jako tehdy, i dnes elity jen bezradně tápou a nikdo není schopen téměř ani předstírat, že by věděl kudy dál. Krásně tuto situaci ilustruje nedávný spor šéfa ECB a předsedy MMF, v němž jden nabádal k ukončení fiskálních stimulů a druhý před ním varoval...Mnohé nasvědčuje tomu, že jsme se prostě ocitli v situaci, která prostě přesahuje veškeré naše dosavadní zkušenosti. Na cestě ven tedy může pomoci už jen intuice, nebo náhoda...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Josef Vejvoda | 9. 12. 2009 11:35

Místy jsem měl pocit, že se autorka "veze" po módní vlně levicových nálad. Musím se jí omluvit, ona velmi dobře ví, o čem píše. A brilantně. Tady naleznete její autobiografii: http://peggynoonan.com/biography.php
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Vlnas | 9. 12. 2009 11:55
reakce na Josef Vejvoda | 9. 12. 2009 11:35

Přesně stejné dojmy jsem měl i já. Ale text je to opravdu brilantní a navíc skvěle napsaný (a také přeložený). Ten životopis opravdu hovoří sám za sebe...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Aleš Müller | 9. 12. 2009 08:02

Není divu, že jsou rozčarovaní. Zřejmě Amerika narazila na strop svého způsobu života. Za posledních 90 let si zvykla na opiát dluhu. Bankovní úvěr u podnikání není špatná věc, naopak, spolu s myšlenkou akciové společnosti je to hnací motor kapitalismu a rozvoje ekonomiky. Ale úvěry na spotřebu - televize, auto, dovolená - to je zhouba a nyní je Amerika na konci tohoto způsobu života. Ekonomiky hnané dluhem.USA, její vládě, jejím obyvatelům nezbývá nic jiného, než šetřit, pracovat, zaplatit část dluhů, snížit konzumaci od benzínu po jachty a pak se najednou vrátí důvěra v Ameriku.Ale abychom si zde v Evropě moc neskákali. Do 3 až 5 let zbankrotuje nějaký stát Evropy a stejná deziluze se rozlije Evropou.Je to totiž jedno, zda úvěry jsou na kreditních kartách spotřebitelů, nebo ve státních dluhopisech. Vždy je to žití na vysoké neoze.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Síla | 9. 12. 2009 10:45
reakce na Aleš Müller | 9. 12. 2009 08:02

Jak se američanům vrátí důvěra v Ameriku, když zaplatí část svých osobních dluhů? Tomu nějak nerozumím.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Luděk Zdražil | 9. 12. 2009 04:07

Tristní, ale velmi pravdivé.Ekonomicko-genetická genocida, která postihla generaci současných Američanů je srovnatelná s genocidou, která postihla národy komunistických zemí. Jen příčiny genocidy jsou jiné.Oni vůdcové Ameriky (především politicko-finanční administrativa a WStreet) jsou lidé, kteří si svět zredukovali na finanční magii a o světě za její hranicí nemají tušení.Dnes za pomocí dalších dluhů, regulací a metodických fint vytvářejí upocená pseudooptimistická čísla, která vydávají ze realitu.Zároveň tím, bohužel, přilévají letecký benzín např. do požáru socializující se Evropy.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Další články autora

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!