Proč máme práci

V článku Pavla Kohouta Investiční pobídky bez iluzí byly investiční pobídky vykreslovány jako nástroj, který upřednostňuje jednoho na úkor jiného a zároveň tím pokřivuje tržní mechanismy. Teoreticky je to pravda, lze si to doložit i na jednoduchém příkladu.

Jak to chodí v Kocourkově…

Ve státu, který je veliký jako jedna malá vesnička, žijí dva zemědělci. Oba pěstitelé platí daně za pronájem půdy a vzájemně si konkurují. Po nějaké době však do našeho Kocourkova přijde třetí zemědělec, kterého by starosta rád oprostil od daní a věnoval mu půdu. Co se v takovém případě stane?
 
Třetí zemědělec dokáže vypěstovat různé plodiny levněji než první dva, a pravděpodobně je tím tedy existenčně zničí. Zlikviduje konkurenci, aby získal monopol a mohl si nastavovat takové ceny, jaké sám uzná za vhodné. I když se v tomto případě zdají „investiční pobídky“ jako velké zlo, je potřeba na ně nahlížet ze dvou stran.
 
Na rozdíl od smyšleného Kocourkova dokázaly investiční pobídky nastartovat hospodářský růst, vyvolaly pokles nezaměstnanosti a mnoha lidem se tím pádem zlepšil život. Ukázkovým příkladem zdařilých investičních pobídek je třeba i nově otevřená automobilka Hyundai v Nošovicích.

Při plném zatížení zaměstná až 3000 lidí a v příštím roce se na růstu HDP bude podílet až 1 %. Hyundai jako jednu z mála automobilek nepostihnou klesající prodeje aut, protože je zaměřená především na malá, praktická, úsporná a relativně levná auta.

Drahá pracovní síla?

Jedním z argumentů uvedených v článku P. Kohouta byl tlak na cenu pracovní síly. Cena pracovní síly roste, a to především kvůli vysoké poptávce firem po práci. Zatímco v roce 2003 byla nezaměstnanost 10,3 %, nyní činní 5,1 %.
 
Časy, kdy byla Česká republika označována za zemi s levnou pracovní silou v Evropě, jsou dávno pryč. V souvislosti se zvětšováním sektoru služeb na úkor průmyslu zanikne i většina společností, které nemálo těžily z levné pracovní síly na počátku 90. let. Jednalo se především o manuální profese, nejčastěji v textilním průmyslu.

Vyšší inflace?

Přísun nových peněz do ekonomiky v podobě investic by měl logicky vyvolat novou inflaci. Od roku 2003 do roku 2007 byla průměrná inflace 2,02 % – za takových podmínek by naše ekonomika snesla srovnání i s ekonomikami zemí západní Evropy.

Z toho jasně vyplývá, že investice ze zahraničí byly skutečně účelově vynaložené, protože tlumily inflaci a zvyšovaly hospodářský růst. Soutěživost hyper- a supermarketů v prvních letech, kdy na české spotřebitele útočily především nízkou cenou, vyvolala téměř deflaci v roce 2003.

I dnes lze najít oblasti, kde by se investiční pobídky hodily. Kdyby se k nám podařilo přilákat například německý řetězec Aldi, vyvolalo by to pravděpodobně nový cenový souboj diskontů a hypermarketů. Nebylo by pak vůbec myslitelné, aby si hypermarkety před Vánoci dovolily zdražení chleba o 10 a více korun.

Keynes uměl žít…

Investiční pobídky nám vlastně nic špatného nepřinesly. Možná byl náš růst v jistých ohledech škodlivý, protože se zaměřil pouze na jeden obor, kde se nyní projevují problémy. Ale nezaměstnanost neroste a stále je poptáváno kolem 130 000 pracovních míst.

Lidé zkrátka nechtějí čekat 30 let, než se jejich mzdy srovnají s těmi západními. Chtějí žít okamžitě a investiční pobídky k tomu již napomohly. Aneb jak říkával J. M. Keynes: „V dlouhém období jsme všichni mrtví.“

Foto: Profimedia.cz