Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Světem vládnou emoce

| 13. 12. 2008 | Vstoupit do diskuze

Od doby, kdy poskytl Milan Zelený z Fordhamovy univerzity tištěnému Finančnímu magazínu mailem rozhovor, uplynulo několik týdnů. Na trzích se leccos změnilo. Přesto věříme, že jeho odpovědi čtenáře webu Finmag zaujmou.

Světem vládnou emoce

Jak bude vypadat Amerika po těchto prezidentských volbách?

Z tragické finanční krize, dvou válek plných obětí, kriticky ohrožené planety a ztráty důvěry ve světě, Amerika nastoupila cestu k zásadní historické transformaci své společnosti, ekonomiky i kultury. Vydala se tvořit společnost, která je post-racial, post-party a post-ideology ve všech sférách společenského života. Oba kandidáti byli vyrovnaní v počtu přímých hlasů, oba kandidáti byli stejně obdivováni americkými voliči.

Jen zastaralý a nedemokratický systém tzv. „electoral college“ i nadále zkresluje výsledky téměř přímé demokracie. V transcendentním smyslu národního osudu již nebylo důležité, kdo zvítězí a pro koho hlasujete. Američané rozpoznali, že svoji zem je třeba milovat víc než svoji politickou stranu. Nový americký prezident Barack Hussein Obama zosobnil americkou výzvu a pozvání celému světu: My jsme a navždy zůstaneme Spojené státy americké. Podílejte se na našem hledání a věřte s námi: Yes, we can!

Žijeme v globální době, která přináší globální problémy. Zastavil bych se u globální ?nanční krize. Můžete ve stručnosti shrnout, co ji způsobilo?

Největším globálním problémem je zasahování politiků do ekonomiky, do vzdělávání a do podnikání. Je to jako sněť. Byrokratizace lidské činnosti a lidského vztahu k prostředí jsou dnes téměř katastrofické. Ohledně současné finanční krize: nízké úroky nejsou její příčinou, jak někteří tvrdí, ale symptomem. Zásahy Clintonovy vlády do ekonomiky spočívaly v poskytování levných hypoték lidem, kteří si domy nemohli dovolit. Snižování úrokových měr bylo pouhým následkem politických tlaků.

Umožnění „sekuritizace“ nekvalitních hypoték přineslo vstup předních investičních bank do lákavého byznysu. Propojení státu a Wall Streetu se stalo intimním. Levné peníze vedly k iracionálnímu zadlužování bank až v míře 40:1 (leverage ratio). Po propadu hodnot domů (díky nadbytečné produkci a neschopnosti splácet hypotéky) byl bankrot nakažených institucí nevyhnutelný.

Stát napumpoval do zkrachovaných bankrotářů peníze daňových poplatníků a dál snižoval úrokové míry. Jako by nic jiného neuměli. Ekonomika přece nereaguje jako Pavlovův pes na prosté fidlování s úrokovým „žrádlem“. Někdy sliní, jindy si hluboce vzdychne a leží dál. V krizi jsou i staré doktríny keynesianismu a monetarismu založené na státních intervencích do ekonomiky. Globální společnost si žádá ekonomii zcela novou.

Kdyby nezkrachovala Lehman Brothers, bylo by řešení problémů na ?nančních trzích snazší, nebo by se nakupené problémy projevily o něco později?

Nebylo to ani tak rozhodnutí jako nedostatek kupců. Již předtím zkrachovala Bear Stearns a podobné banky, Lehman byl jen dalším v řadě. Trh si sám pomoci nemohl, protože neměl potřebné informace. Bez informací nejsou trhy. Hodnoty toxických hypoték a na nich založených finančních instrumentů nebyly známé, žádný trh hypoték neexistoval, jen státní banky (GSE Fannie a Freddie). Stát nevytváří trhy, trhy vytvářejí trhy.

Proč nechali zkrachovat právě bratry Lehmany? Ministr financí Henry Paulson, jako bývalý výkonný ředitel Goldman Sachs (GS), neměl zájem o přednostní záchranu konkurenčního domu Lehmanů. Věděl o jednání Warrena Buffetta a jeho investicích v GS a chtěl zajistit včasný status holdingu pro GS. Pak už se krize projevila naplno. Dnes se naopak „zachraňují“ instituce, které o státní záchranu nestojí. Vše navzdory Schumpeterově kreativní destrukci jako klíčovému faktoru obnovy kapitalismu. Když zachráníte špatnou banku, zůstane vám zachráněná špatná banka (nebo automobilka).

Většina levných peněz (TARP) proto nejde na mezibankovní půjčky, ale na financování nových podnikových akvizic, na výroční bonusy managementu (který by jinak „utekl“) a v případě AIG do luxusních rautů. Vzniká tak nová, další krize – krize důvěry, jak již tomu ostatně u státních zásahů bývá.

Jak se stavíte k názoru některých levicových politiků, kteří možná i s jistou mírou škodolibosti, či dokonce zadostiučinění, hovoří o soumraku kapitalismu?

Vůbec zde nejde o soumrak kapitalismu, ale o jeho očistu a reorganizaci po dlouhodobém a koordinovaném útoku státu na samotnou podstatu svobodných trhů. Tento útok je masivní, protože finanční sféra až biblicky zaprodala své služby pochybným politickým projektům sociálního inženýrství. Lidská chamtivost a touha po moci i penězích převládly v hříšném kompaktu státu s Wall Streetem. Útok na volné trhy je skutečná krize, která pokračuje a bude pokračovat i v politické sféře.

Reálná ekonomika, tj. samotná podstata kapitalismu volného trhu, jako by vypadla ze hry a slouží jen jako záminka pro sledování mocenských a finančních zájmů. Dostatečné vystrašení spotřebitelů pak vede ke snížení poptávky a důvěry, a tudíž k přijetí nové role státu a dalších daňových zatížení, k čertovským hrátkám se socialismem. Nové generace ztrácejí paměť generací předchozích; proti sociálním bludům se musí stále bojovat, vždy znovu a znovu, napořád…

Kapitalismus volných trhů je – na rozdíl od socialismu – přirozenou formou organizace lidské hospodářské směny. Stát nemůže a neumí vytvářet bohatství; může jen bohatství vytvořené jinými přerozdělovat a konzumovat. Soumrak tedy postihl tu zvláštní odrůdu státního kapitalismu založenou na korupci, chamtivosti, spekulacích a hrách s penězi druhých lidí. Zaplať pánbůh za to.

Označil jste vládní záchranný balík za záležitost, která je k ničemu. Jaký jiný lék byste navrhoval?

K záchrannému balíku jsem se již vyjádřil: „řeší“ symptomy a ne příčiny současné krize. Byl prosazen z politických zájmů, zachraňuje instituce, které selhaly, a napomáhá politické kritice posledních osmi let, a tudíž pomáhá novým levicovým silám k převzetí moci. Vede k „morálnímu hazardu“: nastavené dlaně již vidíme ze stavebnictví, automobilového průmyslu a řady dalších „a co já“ sektorů. Pravou příčinou jsou nekvalitní, nesplatitelné hypotéky: právě potřebné refinancování těchto hypoték balík TARP vůbec neřeší.

Proto trh umělé injekce peněz ignoruje: existující aktiva může důvěryhodně ocenit jen trh, ne stát, kterému důvěřují socialisté a neinformovaní spolucestující. Léčba by však nemusela trvat dlouho. Jakmile stát přestane hromadit opatření v krátkém časovém sledu, takže nikdo není schopen vyhodnotit efektivnost jednotlivých kroků, pak se důvěra investorů i spotřebitelů vrátí.

Vznikne průhledný volný trh, četné podniky zkrachují a mnohé domy přijdou do aukcí, reálná ekonomika převládne nad ekonomikou spekulativní a systém se dá opět do pohybu. Reálná ekonomika není ani dnes v USA technicky v recesi, vše se odehrává ve sféře emocí, strachu a nedůvěry – jako v sázkové kanceláři anebo na koňských dostizích.

Jaké poučení bychom si měli vzít? Nebyla panika, kterou finanční krize přinesla, až příliš velká?

Panika byla jistě až překvapivě neúměrná. Neštěstím byla současně probíhající historická prezidentská kampaň v USA. Politické zájmy přehlušily a zkreslily zájmy hospodářské. Vyvolávání paniky a strachu bylo v zájmu strany bojující o moc a uklidňování nervozity mělo být v zájmu strany moc opouštějící.

Nakonec obě strany podlehly. Plně zde zklamal prezident George Bush a do jisté míry i John McCain, obzvláště když si ukvapeně “přivlastnili“ ten intervencionistický balík. Člověk by nikdy neměl dělat vážná rozhodnutí v panice či v opilosti (i z peněz).

Panika je doprovodným jevem propukání spekulačních bublin, odjakživa. A jaké bychom si měli vzít poučení? Měli bychom nové generace učit klidu a rozumnému pohledu, žití v reálných možnostech, ne na dluh, nehazardovat s penězi druhých lidí, věřit v reálnou, ne fiktivní ekonomiku spekulativních financí. Měli bychom se učit z chyb druhých, ne tvrdohlavě jen z chyb vlastních.

Snaha zabránit opakování podobných krizí zřejmě přinese zpřísnění regulace. Kde leží hranice mezi rozumnou mírou regulace a přeregulovaností?

Regulace finančních trhů je vždy nezbytná, tak jako regulace všech činností disponujících s penězi (nebo zdravím) druhých lidí. Lidské bytosti často jednají proti svým dlouhodobým zájmům. Neregulované a neprůhledné trhy nekvalitních hypoték, divoká sekuritizace a hlavně přenosy neznámých investičních rizik a jejich pojištění na špatně informované kupce jsou u kořenů globální eskalace finanční krize. Pojišťovací nástroje tzv. „credit default swaps“ lze přirovnat k prodávání pojištění proti ledovcům na palubě Titaniku.

Je tedy třeba se vyhnout paleo-ekonomickým pohledům pod-a přeregulovanosti – soustředit se na regulaci správnou, na regulaci chránící investory a zákazníky, ne jen spekulanty. Hodnota, cena a riziko musejí být průhledné a pochopitelné. Otázkami správné míry regulace se málokdo zabývá, a když, tak jsou řešení převálcována politickými zájmy.

Proto se stále kmitá z jednoho extrému do druhého podle střídání politických ideologií. Ideologie nám stále vládnou a degradují objektivní, racionální myšlení na pouhé přelévání strachu, obav a paniky. Ideologie do ekonomiky nepatří – ale říkejte to někomu!

Lze tedy očekávat nějaké změny v regulaci tzv. obchodů na krátko, hedgeových fondů nebo fondů privátního kapitálu, které jsou často označovány za hlavní viníky současné situace?

Už jsem uvedl, že tyto instituce viníky nejsou, ale jejich panikářské chování je symptomem nemoudrých a neinformovaných státních zásahů. Základním principem volného trhu je, že daná transakce musí být výhodná a přijatelná pro obě strany. Je-li tento princip porušován politickými zásahy státu, umělou komplexitou a neprůhledností nástrojů anebo přímo klamem, lží či korupcí, pak je regulace nezbytná, tj. vždy nezbytná.

Dobrým příkladem jsou regulační pravidla pro ochranu zákazníka prosazující kvalitu produktů a služeb. Bez této regulace bychom všichni například měli zkrácené životy ze škodlivých látek obsažených v potravinách.

Finanční sektor podobné správné regulace nezná. Regulace nesmí ochromit podnikání, podnikatelského ducha a podnikatelské odměny: to by byla ta „přeregulovanost“. Ale zásadové odstranění nevázaných spekulací, her a hazardování s penězi druhých lidí nelze „přeregulovat“.

Změní podle vašeho názoru tato krize přístup k investování, nebo se, až všem otrne, vše vrátí do starých kolejí?

S odstupem času bude tato „velká krize“ pojímána jako krátká experimentační epizoda selhání inovačních nástrojů finančního inženýrství. Nové technologie bude třeba regulovat na základě přísně vymezených kritérií průhlednosti, zodpovědnosti a ochrany investora. Pokud bude stát podnikat a experimentovat s lidmi, nalévat do trhů levné peníze a garantovat ochranu nezodpovědných podnikavců, dotud budou vymýšleny nové a stále rafinovanější nástroje, nafukovány spekulační bubliny a mazaně okrádáni zákazníci.

Okrádán bude také stát (tedy daňoví poplatníci), který se tak rychle a neuváženě zamíchal do přirozeného chodu trhů, jako by zapomněl lekce z komunismu. Dnes se už objevují nové trikové nástroje, jak získat státní peníze a obejít pravidla jejich cíleného použití.

Panika způsobila, že se miliardy státních peněz dostaly do bank, aniž by bylo ošetřeno, co s nimi banky mají dělat. Je logické, že když špatná banka (která měla zbankrotovat) použije státní peníze na akvizici dalších bank a institucí, rozšíří virus své neschopnosti dál do ekonomiky. Dostáváme se tak hodně daleko od deklarovaných záměrů „záchranného balíku“.

Agentura Bloomberg uvedla, že by Američané měli začít žít méně na dluh a víc spořit. Ale to může přinést snížení spotřeby v USA a následně zpomalení růstu americké i světové ekonomiky. Nebo se mýlím?

Nejde přece o snížení spotřeby, ale o snížení spotřeby na dluh. Nikdo, ani podnik, ani jedinec – a natož stát – by neměl žít za hranicemi svých možností splácení dluhů. V krizi je splacení dluhů tou nejlepší investicí, lepší zúročení nenaleznete. Spotřeba na dluh není reálná spotřeba, ale spotřební bublina. Nesplacená spotřeba není spotřebou, ale umělou chimérou nedokončené (nezaplacené) transakce. Éra umělé prosperity na dluh již skončila. The party is over.

Proto je správné podporovat spoření, ne spotřebu na dluh. Spoření vytváří potřebné investiční prostředky. Umělá spotřeba vytváří umělé bubliny a nabubřelá očekávání. Ekonomika potřebuje rostoucí reálnou spotřebu a klesající spotřebu umělou – tu na dluh. V tom má Bloomberg jistě pravdu, ale není to nic převratného, jen zdravý selský rozum dobrého hospodáře.

Nemohu přece bydlet v rodinném domě, když si jej nemohu dovolit. Mohu si na něj vypůjčit jen tolik, kolik mohu splácet. Jestliže stát uměle změní podmínky zdravého rozumu pro určitou skupinu spotřebitelů, pak naruší rovnováhu tržních transakcí, donutí lidi, aby přestali být dobrými hospodáři. Když bublina praskne, tak je prostě nechá padnout (klíčovou otázku refinancování toxických hypoték stát dodnes neadresuje). Taková „spotřeba“, která není spotřebou, ale bublinou, ekonomice dlouhodobě pomoci nemůže.

Do jaké míry ovlivnilo dění v USA i ve světě výsledky prezidentských voleb v USA?

USA výrazně ovlivňují světové dění, politicky i ekonomicky. Obzvláště současná volba prezidenta má historický význam nejen pro USA, ale i pro svět. Americká volební kampaň je celosvětová. Amerika, tak jako již tolikrát, opět vynalézá sama sebe. Je to proces nutný, protože globální společnost přináší nové podmínky, před kterými se nelze schovat. Pohled do budoucnosti je dnes důležitější než pohled do minulosti.

Vítězství Obamy teoreticky posouvá politické dění doleva, k výraznějším zásahům státu do ekonomiky, vyšším daním a pokračování politicko-sociálních experimentů, které stávající finanční krizi způsobily. McCainova politika by se však lišila jen v některých detailech, jako v podpoře malých a středních podniků, nižších daních, větším omezení výdajů, zásadovější zahraniční politice a zesílení boje proti terorismu. Není divu, že Al-Kajda, Chavez, Castro, Ortega a ostatní dobrodruzi tolik fandí Obamovi. Vnímají ho jako strůjce jejich pomsty nenáviděnému Bushovi.

Čeká je však velké zklamání: Obama je především Američan a své levicové instinkty i nohsledy rychle zapudí, jinak by se mu vláda rozložila již po 120 dnech. Mladá generace voličů pro své nadšení zapomněla na některé principy, ale Američany zůstali a zůstanou.

I když jsem osobně volil McCaina, vítám nové prostředí očisty pod novým prezidentem. Myslím, že tak smýšlí většina Američanů. Nastal čas změny, čas přizpůsobení se novému světu. Bude to dlouhý proces a Obama v něm ani nemusí hrát hlavní roli. Podobný proces by nastal i za McCaina.

Ani McCaina nelze vnímat jako prostého pokračovatele Bushovy politiky. Bush sám svoji filozofii svobodných trhů opustil, dal se na stranu demokratů v podpoře státního balíku záchrany a svými panickými vystoupeními výrazně přispěl k prohloubení finanční krize a k vítězství demokratů. Republikáni přestali být nositeli tradičních amerických hodnot a musejí se podobně očistit. Nároky 9/11 a dvou válek (a hlavně Bushe) je odklonily od „hlídání“ ekonomiky, od ochrany klíčových hodnot a principů. (Doufejme, že Obamu soustředění na ekonomiku podobně neodkloní od „hlídání“ národní bezpečnosti.)

Působení bývalého i současného šéfa americké centrální banky Fed Alana Greenspana a Bena Bernankeho i ministra financí Henryho Paulsona bylo „bezprizorné“, bez dohledu a konfrontace se základními hodnotami kapitalismu: virtuální ekonomika díky tomu převládla nad ekonomikou reálnou.

Všichni se dnes shodují v odsouzení nezodpovědnosti a chamtivosti finančních bossů, vítají kolaps dinosaurů starého Wall Streetu a podporují kvalitativní reorganizaci finančního sektoru (hledání nového Wall Streetu), očistu a vbrzku identifikaci a potrestání viníků v politice i byznysu.

Dle mého názoru je reálná ekonomika USA dostatečně silná, americký podnikatelský a inovační duch dostatečně dynamický, produktivita dostatečně vysoká a americké know-how dostatečné žádoucí, aby se USA z nešťastné a umělé krize rychle vymanily, bez ohledu na dočasnou filozofii vítězící politiky. Nyní je čas sledovat činy a ne slova.

Pravého Obamu poznáte podle činů, ne podle slov. Chce-li přežít, musejí být jeho činy výmluvnější než jeho slova, jinak to u Američanů prohraje, zradí je. Jestli to ví, pak bude dobrý prezident.

Podívejme se ještě na dopad krize na Česko. Většina odborníků tvrdí, že česká ekonomika jen zpomalí a že na ni bude mít současná krize jen nepřímý dopad. Je to u tak malé a otevřené ekonomiky možné?

Myslím, že určitá šance na mírnější dopad finanční krize v České republice existuje. Nejsme ve středu finančního dění, naše banky jsou relativně izolované od ostatního světa, vnímané spíše jako poklidnější parkoviště (a prádelny) pro rizikové měny (viz nevysvětlitelný nárůst kurzu Kč v uplynulých letech). Garance bankovních účtů nejsou koordinovány s EU – opět jsme „ostrovní“ výjimkou, i když ne obklopenou mořem. Česká burza je stále relativně bezvýznamná, obchodující převážně se státními monopoly. Státní zásahy do ekonomiky nejsou žádnou novinkou již od roku 1990.

Máme štěstí, že v reálné ekonomice jsme s EU poměrně dobře propojení a ve virtuální ekonomice finančních spekulací slušně odstíněni. I když se u nás lidé tvrdohlavě učí žít na dluh, tradiční návyky spoření snad převládnou – a to by se v dnešní době jevilo jako klad. Bohužel, v zadlužení bankám připadá na každého Čecha v průměru 82 tisíc korun. Zatímco poptávka po spotřebitelských úvěrech stále výrazně roste, hypotéky již vykazují pokles. Pikantní je, že si půjčujeme na spotřebu, ale ne na investice (jako nemovitosti). Podniky na tom nejsou o nic lépe. Zadlužují se v době, kdy by měly dluhy splácet.

Jak se bude česká ekonomika vyvíjet v nejbližším období?

Česká „ostrovní“ ekonomika má celou řadu vlastních, specifických problémů, které se projevují a budou projevovat bez ohledu na současnou finanční krizi. Česká krize bude zcela jiného rázu.

Česko nemá žádnou strategii rozvoje hospodářství a konkurenceschopnosti, centralizujeme „na pětníku“ a nechápeme klíčovou roli regionálního hospodářského rozvoje. Česká ekonomika je převážně v cizích rukou, nemáme národní kapitalisty, naše pracovní síla je hlavně námezdná, podpora pro malé a střední podnikání mizivá. Jsme bezcílně soustředěni na montovny a skladiště automobilového průmyslu a nemáme potřebné alternativy pro případ jeho kolapsu a opuštění regionu.

Nárůst nezaměstnanosti by nás zbankrotoval. Neviditelná ruka trhu s námi sehrála až příliš viditelnou hru. Neinvestujeme do vzdělání. Dlouhodobě naše znalosti a schopnosti upadají, obzvláště v oblasti inovací, podnikatelství a účasti v globální ekonomice. Fungujeme v aktivitách s relativně nízkou přidanou hodnotou (jsme příjemci zahraničního outsourcingu). Nemáme strategii pronikání na zahraniční trhy. Podpora našich podniků ve světě je mizivá, byrokratická a nenápaditá. Chybí nám podnikatelský duch, podnikání a podnikatelství se na školách a univerzitách neučí.

Většina mladých se i dnes snaží stát státními nebo bankovními úředníky, málokdo umí či chce podnikat. Zato máme přemíru drobných živnostníků, kteří se omezují na ještě drobnější lokální trhy. Spekulantů a „šíbrů“ je dost, ale chybějí opravdoví podnikatelé. Produktivita práce je nízká a omezuje se na montážní práce. Tradiční výroby jsme postupně ztratili nebo prodali. To jsou problémy specificky české, s finanční krizí nesouvisející.

Uvedené problémy jsou potenciálně velmi kritické a z dlouhodobého hlediska strategicky programově neošetřené. Pro ideologii není čas na hospodářství. Ekonomové, jsou-li nějací, se zcela zneviditelnili. Spolupráce vzdělávací, podnikové a politické sféry je mizivá – všechny tři fungují víceméně nezávisle (s výjimkou občasného jánabráchismu, politikaření a úplatkářství).

Politická scéna propojení těchto tří sfér nepomáhá, je velmi starobylá ve své ideologické zaměřenosti, ještě dvacet let po „pádu“ komunismu. Výkonnost a konkurenceschopnost ekonomiky nikoho nezajímá. Co pravice postaví, levice zase strhne a naopak – centrálně, regionálně i lokálně.

Všichni se zajímají o politicko-populistické přerozdělování statků, nikdo se nestará o tvorbu bohatství a nových podnikatelských příležitostí. Podniková sféra nám ponejvíce nepatří a bez podpory vzdělávací sféry a regionální samosprávy zůstane i národní ekonomika okrajová. Zatím jsou vyhlídky na racionální a dlouhodobou hospodářskou strategii mizivé: slova nahrazují činy.

Existuje nějaké řešení?

Řešením je právě dlouhodobá strategie a vize role ČR v globální ekonomice. Tak jako v USA. Minimálně bych vsadil na zásadní kvalitativní reformu vzdělávání, směrem k inovacím a znalostem (a od námezdnictví k podnikatelství); vsadil bych i na ekologické produkty a služby, kde by se naše „podzemní“ inovační inteligence dala osvobodit a globálně uplatnit, a tak podobně.

Vytváření těch nejlepších podmínek pro podnikatele v malých a středních podnicích by pomohlo vzniku národní podnikatelské (ne živnostnické) vrstvy a její transformace do vrstvy národních kapitalistů s pevnými produkty a službami, jako byli naposledy Tomáš a Jan Baťové, by se tím urychlila.

Foto: Archiv

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK