Němci dali Česku novou nálepku, „nemocného muže Evropy“ přitom nakazili sami

Česko je výjimkou na mapě Evropy. Zatímco všechny země Evropské unie už překonaly ekonomický propad způsobený pandemií Covidu-19, České republice se to jako jediné nepovedlo.

Nejsme na tom skvěle ani s inflací, kterou máme jednu z nejvyšších v unii. A schodek rozpočtu, který sice není nijak tragický, ale jeho trend byl děsivě rostoucí, se nedaří zkrotit ani nepříjemnými úspornými opatřeními.

Prognózy do budoucna jsou navíc pochmurné. I proto se na neutěšeném stavu české ekonomiky aktuálně shodnou skoro všichni. Není přitom jasné, proč a co se vlastně děje.

Ztracená dekáda

Jak tedy naši zemi uzdravit? Hledání léku nebude jednoduché. Problém je totiž možná někde jinde, než si většina lidí myslí.

Samozřejmě, můžeme si pár let počkat až ekonomové a další vědci vše náležitě zanalyzují. Jenže tím bychom si zadělali minimálně na ztracenou dekádu. A to si nikdo nepřeje.

Musíme se tedy pokusit rychle zjistit či alespoň odhadnout, co se děje a co dělat. Stejně jako to dělá řada menších i větších firem, které se v současném marasmu zkrátka musí naučit chodit.

Pomoci nám mohou tři věci: za prvé zjistit, zda je pramen našich potíží doma, nebo je to důsledek vnějších vlivů. Za druhé vyzkoumat, zda jsou to problémy dlouhodobého, nebo krátkodobého rázu.

A konečně za třetí: poohlédnout se po receptech, které jinde použili na překonání podobné stagnace. Protože není třeba znovu vynalézat kolo. Funkční recept pak můžeme využít i u nás doma.

My a Německo

Že naše problémy jsou dovezené ze zahraničí, poukazovali dlouho mnozí analytici a politici. Zvenčí se k nám tlačila inflace, přicházel úpadek ekonomiky a hlavně průmyslu. Důvod? Pandemie nového koronaviru a ekonomické uzávěry neboli lockdowny, které zpřetrhaly globální dodavatelské řetězce.

Podnikům chyběly díly, nemohly vyrábět, což způsobilo hospodářské potíže a růst cen. Do jisté míry také skončila globalizace, která „kanalizovala“ inflační tlaky opět vedoucí k růstu cen. Tato rozkolísanost pak vyvolala nejistotu, dále ochromila výrobu a hlavně… poptávku domácností.

Když tyto problémy odezněly, přišla energetická krize. Zahájil ji uměle vyvolaný nedostatek plynu v Evropě. Ruský Gazprom schválně nechával prázdné zásobníky a šponoval ceny, zřejmě aby Moskva ukázala Evropě její závislost na Rusku.

Krize pak pokračovala kvůli válce na Ukrajině a zavedení protiruských sankcí a ruským omezením zbylých dodávek plynu. A Česko to zasáhlo obzvlášť těžce: česká ekonomika je po Bulharsku na výrobu energeticky nejnáročnější zemí v celé Evropské unii.

A konečně: posledním důvodem naší ekonomické mizérie má být Německo. Jak napsal nedávno ekonom Lukáš Kovanda, „pokud je Česko nemocným mužem Evropy, nakazilo se od Německa“.

Shutterstock

Česko jako finanční velmoc? Proč tohle spojení nemusí být sci-fi

Česko už se nemůže tak jako dřív opřít o automobilový průmysl, strojírenství či výrobní odvětví obecně. Tak na co by se měla česká ekonomika v příštích letech zaměřit? Jednou z cest je rozvoj finančních služeb. Může se tedy z Česka někdy stát finanční centrum, jak se to povedlo třeba Maltě? Přečtěte si komentář Pavla Kohouta.

Nejde ale jen o to, že německé HDP se mírně propadá a česká ekonomika – která je napojena na Německo tak těžce, že je často nazývaná „17. spolkovou německou zemí“ – tím trpí. Kovanda poukazuje také na „Energiewende“, tedy německý obrat k nejaderným a obnovitelným zdrojům, který přispěl k celoevropskému zdražení elektřiny. A dotace, které mají v Německu zlevnit elektřinu. Ty povedou k tomu, že český průmysl nebude moci tomu německému konkurovat.

Česká nemoc

Kromě toho posledního jsou to ovšem věci, které se udály už před nějakou dobou, a proto měl jejich vliv už zákonitě vyprchat. Vždyť problémy s dodávkami dílů a surovin ze světa se už většinou vyřešily, továrny nestojí, a ceny energií přece jen klesly.

Navíc pokud by vliv výše zmíněných faktorů stále přetrvával, mělo by to mít vliv i na další evropské země. Ty se ale vrátily na předcovidovou úroveň a například ono energeticky náročné Bulharsko sice ne skvěle, ale přece jen slušně roste.

Kdysi jsme tedy zřejmě chytli světovou ekonomickou chřipku, ale teď už nás trápí jiná choroba. Naše problémy pramení doma. Část ekonomů si to uvědomuje a zdůrazňuje, že jde o problémy dlouhodobé. Ostatně hlavně na ty poukazuje i už zmíněný článek v Die Welt.

Německý deník upozorňuje, že je v Česku třeba dát více peněz do školství, výzkumu a vývoje a že je například třeba omezit rozbujelou byrokracii. K tomu přidejme, že je nutné změnit i nepružný trh práce, kdy nejde zaměstnance rychle propouštět a firmy se je proto bojí i nabírat.

Die Welt také radí, že máme investovat do strojů, robotů a softwaru, což by mělo nahradit pracovní sílu chybějící kvůli strnulému pracovnímu trhu. S odvoláním na Hospodářskou komoru ČR také připomíná, že Česku hrozí pád do pasti středních příjmů; kombinace příliš vysokých mezd na vznik „montoven“, ale málo technologicky vyspělé výroby na obhajobu výdělků jako v Německu.

Šetří se a neutrácí

Pokud nás však brzdí právě tyhle dlouhodobé problémy, proč se to projevilo až nyní a tak náhle? Mělo by jít přece logicky o desetiletí trvající úpadek. Navíc, proč se něco podobného neprojevilo i jinde v Evropě, kde mají třeba horší školství či státní správu?

Příčinou našich potíží zřejmě nebudu jen tyhle hluboké dlouhodobé problémy. Spustit současnou mizérii musel ještě něco jiného. Ale co?

Za prvé vidíme, že se katastrofálně propadla spotřeba domácností; část z nich zkrátka nemá prostředky na utrácení (protože jejich příjmy nerostou, naopak spíš propadají) a zároveň část šetří víc, než tomu bylo před covidem. Přitom marže firmám vzrostly...

Jinak řečeno, problémem je to, že nerostou mzdy a zároveň část lidí hodně spoří a neutrácí. Může za tím být psychologický faktor. Lidé ztratili naději a čekají horší časy. Domácnosti proto neutrácejí a manažeři a majitelé firem nechtějí zvyšovat mzdy ani zkusit zavádět nové výrobky.

Navíc jsou tu zřejmě nějaké specifické problémy ve zpracovatelském průmyslu, zejména v energetice, jak nedávno upozornil ve své analýze ekonom české spořitelny Michal Skořepa. Což opět může souviset s nejistotou kolem odbytu a také kolem regulací cen energií.

Reformy, dárce naděje

Jak z toho tedy ven? Čím naše problémy léčit? Jednoznačnou odpovědí jsou reformy. A ne jen tak nějaké, ale velké, rázné a strukturální reformy. Zejména pak takové, o kterých politici často tvrdí, že jsou nemožné…

Je třeba reformovat školství, možná i zavést odložené školné na vysokých školách. Je třeba zrušit desítky zákonů, aby bylo možno omezit byrokracii a propustit úředníky. Musíme změnit důchodový systém a zracionalizovat zdravotnictví. A možná i tam přidat peníze…

Právě rychlé a poměrně razantní reformy jsou z pohledu historie – vedle samotného rozpadu státu – jasnou odpovědí na naše problémy. Reformy (a nakonec i onen rozpad státu) zafungovaly u historicky prvního nemocného muže Evropy: Osmanské říše.

Předchůdce dnešního Turecka posílily ekonomické a politické reformy a fakticky i ztráta části území. Klíčovou ovšem byla i naděje v další ekonomický a politický rozvoj, která Osmanské říši pomohla ještě před tím, než se nějaké reformy vůbec konaly.

Podobné to bylo i u dalších nemocných mužů, jako byla například Velká Británie v sedmdesátých letech minulého století či Německo v nultých letech 21. století. Obě země se přitom dokázaly velmi rychle vzpamatovat a stát se dokonce příkladem pro ostatní.

Jak? Opět přišly na řadu ekonomické reformy, které ovšem začaly fungovat velmi rychle, zřejmě ještě dříve, než se měly oficiálně projevit. Zvýšily totiž naději v to, že přichází skutečně lepší čas. Lidé pak měli chuť podnikat, zkoušet nové přístupy a riskovat s novými výrobky.

To se nakonec projevilo i na mzdách a útratách.

A právě tohle teď Česko potřebuje.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Vymírající Česko v pasti. Žádní „levní“ Mongolové krizi pracovního trhu nevyřeší

• Takhle to nepůjde, systém pobídek je v patu. Žábou na prameni je vláda

• Vyšší sleva na dani? Zapomeňte! Vláda ruší jeden slib za druhým

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag