Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Sousedské výbory zavřou cestu z ghetta

| 11. 3. 2016 | Vstoupit do diskuze – 10 komentářů

Pokud budou nájemníky nebo nové vlastníky bytů vybírat jejich sousedi, tisíce lidí přijdou o naději na lepší bydlení – a motivaci o cokoliv se v životě snažit.

Sousedské výbory zavřou cestu z ghetta

Lidé z Ministerstva práce a sociálních věcí hledají spolu s náměstky Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva pro místní rozvoj cesty k tomu, jak bránit sestěhovávání problematických nájemníků do bezproblémových míst. Do médií se zatím dostala dvě možná opatření: ostatní majitelé bytů v domě by museli souhlasit s novými nájemníky, případně i s prodejem bytu novým majitelům.

Publikum Novy je takovým představám podle ankety u článku nakloněné. Existuje ale několik dobrých důvodů, proč domovní výbory odmítnout:

Za prvé, ztížilo by už tak dost složité postavení lidí z etnických nebo jiných menšin při hledání bydlení. Dva ze tří účastníků předloňského průzkumu agentury STEM by „nesli těžce“ nebo „pokládali za zcela nepřijatelné“, kdyby měli bydlet vedle Romů. Necelá polovina to měla podobně s Araby, a to se výzkumníci dotazovali ještě před migrační krizí. Třetina by měla problém s Ukrajinci nebo Číňany.

Anketa

Měli byste mít právo mluvit do toho, komu se pronajme sousední byt?

Zatím není jasné, jak by se měli potenciální nájemníci nebo kupci hodnotit, pokud by ale měla právo veta každá partaj na patře, pak by bylo i pro Ukrajince nebo Asiaty těžké najít stoprocentně „vítací“ dům. O Romech nemluvě.

Kdyby podobné opatření navrhl Tomio Okamura, bylo by to pořád drsné, ale aspoň konzistentní s ostatními názory předkladatele. Jestli ho zvažuje ministerstvo obviňované ze sluníčkářství a neomarxismu, překvapuje to podobně, jako kdyby Jiřího Dienstbiera napadlo označovat homosexuály fialovými trojúhelníky.

Za druhé, navrhovaný model by upřednostňoval preventivní postihování nevítaných vnějších rysů (Rom, chudá svobodná matka, abstinující alkoholik, potetovaný, propuštěný vězeň – natož to všechno dohromady) před represí skutečně problémového chování (rušení nočního klidu, ohrožení hygieny v domě). Princip kolektivní viny přitom trh s bydlení vyznává už teď a jiné státní instituce, jako úřad ombudsmanky, proti němu paralelně vedou válku.

Upřímně: těžko se některým lidem divit, že jsou pro prevenci i za cenu paušalizace. Stát a obce dílem jednak vymáhají právo a pořádek ve vznikajících ghettech toliko drobnou šikanou chování, které se mimo ghetta naopak podporuje (tím myslím klábosení se sousedy mezi domy, v dotační hipsteřině „oživení veřejného prostoru“). Dílem k jejich vzniku přímo přispívají podporou byznysu s takzvaně sociálním bydlením. – Pak je ale nutné postarat se o spolehlivější vymáhání práva a naopak menší návratnost byznysu s chudobou, ne pokračovat hlouběji do spirály.

Humanitární bombardování

Doplatek na bydlení

Doplatek na bydlení má – jako ostatně sociální dávky vůbec – ty nejušlechtilejší cíle. A rčení o dobrých úmyslech a cestě do pekla na něj sedí přesně. Je dlouhodobě nejzneužívanější dávkou a v minulosti roztočil zhoubný byznys s chudobou:

Za třetí, lidé, kteří si pořizují byt, mají možnost vybrat si relativně svobodně, jestli se o chod domu chtějí starat víc kolektivně, za cenu toho, že jejich byt nebude jenom jejich, nebo ryze individuálně, za cenu toho, že si ostatní budou se svými byty dělat, co chtějí. Kdyby návrh prošel, ze společenství vlastníků by udělal pseudodružstva.

Za čtvrté, zatímco lidé v lepších ulicích by takto získali účinnou zbraň proti tomu, aby na chodbě začali potkávat kohokoliv z nižší kasty, obyvatele chudších čtvrtí by šlo k souhlasu pravděpodobně motivovat relativně nízkým úplatkem. Což je pro ně na jednu stranu krátkodobě výhodnější, než kdyby se s nimi nikdo nebavil. Na druhou stranu by ale opatření, které má bránit vzniku ghett, paradoxně mohlo vést k tomu, že se budou vyloučené lokality dál rozšiřovat a že cesta z nich zůstane zavřená.

Čímž se vracíme na začátek: ministerstvo, které věnuje tolik úsilí a veřejných prostředků na to, aby vysvobodilo chudé ze sociálně vyloučených lokalit, si teď pohrává s nápadem, který je v nich může uvěznit natrvalo.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jakub Skala | 11. 3. 2016 11:36

Bydlím v takovém středně velkém činžáku 7 pater po 5 bytech, z toho takových 10-15 bytů majitelé pronajímají. Představa, že mě někdo otravuje 2x měsíčně, abych mu podepsal papír, že souhlasím s jeho nájemcem, mě moc neláká. Naopak se ale v tom množství může snadno najít nějaký cvok nebo 85letý dědek/baba, který si umane a neschválí nikoho.
Kdyby radši stát místo takového nesmyslu zrušil výhody nájemníků oproti pronajímatelům a dokázal efektivně vynucovat právo, pak bychom tohle vůbec nemuseli řešit. Ale to by zas úředníci neměli co dělat. Regulace plodící další regulace jsou jejich obživou.

+30
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Pat Bateman | 14. 3. 2016 08:59

Pane Altman, nemyslím si, že fakt, že mi stát bere právo nakládat se svým majetkem v jednom ohledu, mu dává jakékoliv právo mi omezovat možnost nakládat s ním i v jiných ohledech. A pokud svým využíváním majetku nějak omezuji nebo ohrožuji odstatní, máme tu mít nezávislé a funkční soudy. Toliko k teorii...

-1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK