Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Anketa: Dát, či nedat 90 miliard na záchranu eurozóny?

| 15. 12. 2011 | Vstoupit do diskuze

Lídři eurozóny nás žádají o půjčku 90 miliard korun. Potápí se loď a má případně cenu pokoušet se ji zachraňovat? Ptali jsme se Aleše Michla, Pavla Kohouta, Petra Macha, Tomia Okamury a dalších osobností.

Anketa: Dát, či nedat 90 miliard na záchranu eurozóny?

Půjčit, či nepůjčit? Toť otázka, se kterou si nyní lámou hlavu premiéři mnoha evropských zemí. V českých médiích se stala případná devadesátimiliardová půjčka Mezinárodnímu měnovému fondu na záchranu eurozóny hlavním ekonomickým tématem. Okamžitě se vyrojila řada zastánců i odpůrců tohoto kroku. „Je to stejné jako házet peníze do koše.“ – „Dnes podáme prst, brzy přijdeme o celou ruku.“ – „Pokud peníze nepůjčíme, skončíme na periferii Evropy.“ – „Lepší pomáhat záchraně eurozóny než se podílet na jejím rozpadu“ – to jsou jen některé z názorů, které jsme mohli v posledních dnech zaslechnout. Opět to jen ilustruje velkou nejistotu a názorovou roztříštěnost, která je pro dobu současné dluhové krize tak typická.

Jsme na palubě. Ale nejde loď ke dnu?

Předseda vlády Petr Nečas nemá jistě klidné spaní. Opět byl postaven před problém, jehož řešením si může získat politickou oblibu na domácí scéně, zato u evropských lídrů si pořádně zavařit. „Považuji situaci, kdy by Česká republika jako jediná zůstala mimo, za politicky velmi komplikovanou. Na druhé straně si uvědomme, že z nečlenských zemí eurozóny se možnost poskytnutí půjčky týká pouze poloviny, zbylé země totiž samy čerpají pomoc od Mezinárodního měnového fondu,“ řekl premiér na úterní tiskové konferenci a připustil, že se osobně přiklání spíše k tomu, aby se Česká republika pomoci neúčastnila. Ministr financí Miroslav Kalousek pak v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětloval, že jde spíše o otázku zahraniční politiky: „Z hlediska zahraničněpolitické orientace jsem přesvědčen, že to není otázka, zda Česká republika půjčí nebo nepůjčí. Protože bez těch našich 90 miliard – byť astronomikcýh, ale z hlediska finanční potřeby řešení krize je to malá částka – se každý obejde. Je to prostě zpráva, kterou Česká republika řekne – Jsme na palubě se svými spojenci, nebo ne.“

A co si o tom myslí námi oslovené osobnosti ze světa financí a byznysu? Měla by podle nich Česká republika půjčit Mezinárodnímu měnovému fondu požadovaných 90 miliard na záchranu eurozóny?

Petr MachPETR MACH

ekonom

Neměla, není to výhodná půjčka. Mezinárodní měnový fond půjčí tyto peníze příští rok Itálii, zřejmě na pět let. Když pak za pět let nebude Itálie schopná tuto půjčku splatit, nebude nám ji ani Mezinárodní měnový fond schopen vrátit. Je zde tudíž velké riziko, že bychom o těch 90 miliard korun zcela přišli. Další nevýhodnost je v tom, že MMF chce od nás tu půjčku velmi levně, za úrok menší než jedno procento. Když půjčila Česká národní banka na přání vlády před rokem a půl jednu miliardu eur (26 miliard korun) za stejným účelem, zavázala se vláda platit centrální bance ušlý zisk – za pět let to dělá celkem 2,5 miliardy korun. Tato částka přispěla ke zvýšení našeho státního dluhu. Nyní by ta částka měla být třiapůlkrát větší, tedy další devítimiliardový výdaj ze státního rozpočtu na dotovanou půjčku pro MMF na eurozónu. Ať měnovému fondu na záchranu Itálie půjčí Německo a Francie, pro nás je lepší jim nepůjčovat.

Petr TeplýPETR TEPLÝ

ekonom

Jednoznačně ano, problémy eurozóny jsou i problémy České republiky. Navýšení půjčky České národní banky pro Mezinárodní měnový fond již proběhlo v roce 2009 za cirka 20 miliard korun a prakticky se tím nikdo nezabýval. Je pravda, že dalších 90 miliard může pro státní rozpočet znamenat ročně náklad dvě až tři miliardy, jakožto komplenzaci úrokové ztráty, kterou by národní z této operace měla. Půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu jsou úročené zpravidla nulovým úrokem, rozdíl každý rok ministerstvo financí České národní bance dorovnává.

Je třeba myslet dlouhodobě a pro Českou republiku je lepší spíš se podílet na záchraně eurozóny než na jejím rozpadu (i když se domnívám, že eurozóna v současné podobě nepřežije rok 2013). Na druhou stranu je pochopitelné, že některé strany se snaží nahnat politické body na euroskepticismu a doporučují půjčku měnovému fondu neposkytnout, což je krátkodobě dosti omezený pohled. Inu, svět chce být klamán a politici chtějí získat hlasy, nic více, nic méně.

Tomio OkamuraTOMIO OKAMURA

viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur

Není jediný rozumný důvod. Je to asi tak, jako by zadlužený miliardář zazvonil u souseda popeláře a chtěl po něm část jeho úspor. V prvé řadě musí předlužené státy žádat o solidaritu a uskrovnění svoje občany, a nikoli jejich daleko chudší sousedy. Nechtějte po lidech, aby platili víc za potraviny kvůli tomu, aby si v Řecku, Itálii či jinde zachovali svůj životní standard a vysoké příjmy daleko vyšší, než mají občané České republiky. To může napadnout jen blázna. Peníze, které chybí, se přece nevypařily, z velké části je projedli právě občané těchto států. Oni si žili nadstandardně a teď je čas peníze splatit. Chtít to po druhých je přece absurdní. Připomeňme, že Česká republika je také zadlužená a nemá vlastně z čeho půjčovat – tedy musí si půjčit, aby půjčila. Eurozóna potřebuje a vždy potřebovala mimojiné finanční disciplínu a zdravé národní ekonomiky. Půjčka Mezinárodnímu měnovému fondu eurozónu nezachrání, ale 90 miliard dalšího dluhu zásadně přitíží české ekonomice, protože bankroty jsou neodvratné a všechny půjčené peníze věřitelé už zpět rozhodně nedostanou.

A nakonec – státy před krachem potřebují jediné: zbankrotovat a svou ekonomiku zgruntu překopat. Půjčka to nezachrání, jen oddálí. A jen totální demagog a lhář může něco povídat o izolaci těch, co nepůjčí. V jakémkoli neštěstí umíme být velmi solidární s postiženými celého světa. Řešit cizí ekonomické zločiny a udržovat komukoli nezasloužený a neodpracovaný vysoký životní standard rozhodně nepatří k morální povinnosti kohokoli ke komukoli.

Aleš MichlALEŠ MICHL

ekonom, analytik Raiffeisenbank

Klidně, ale ať nám platí úrok s přirážkou 0,5 až 1 procentní bod nad to, za co si stejnou sumu můžeme půjčit na trhu.

Pavel KohoutPAVEL KOHOUT

ekonom

Na jakou záchranu eurozóny? Eurozóna není ohrožena. Pokud je něco ohroženo, pak evropské banky – a v tom případě by se věci měly nazývat správným jménem. Měl bych možná obavy ani ne tak z rizika, že se půjčka nevrátí – Mezinárodní měnový fond dokáže poskytnuté úvěry účinně vymáhat – jako spíš z toho, že po podaném prstu bude následovat celá ruka a že český souhlas s touto akcí bude v budoucnu vykládán jako precedent pro další, mnohem finančně náročnější akce.

Pokud bychom měli přece jen „solidárně“ přispět, mám návrh. Vzdejme se části evropských dotací. Stejně nejsou prakticky nikdy použity na něco rozumného, pouze podporují korupční prostředí a kazí ekonomiku. Dotace jsou otrávená návnada, která má vytvořit důvod, proč bychom měli poslouchat podle principu „kdo platí, poroučí“. Vzdejme se dotací, budeme svobodnější a budeme mít čistší hospodářské prostředí. Pochopitelně bychom měli do evropského rozpočtu přispívat jen do té míry, aby bilance zůstala vyrovnaná. V ideálním případě bychom platili nulu a dostávali nulu, ale k tomu asi bohužel nedojde.

Patrik NacherPATRIK NACHER

provozovatel serveru www.bankovnipoplatky.com

Půjčovat peníze má smysl tam, kde se tím někomu a něčemu reálně pomůže. Musí to mít nějaký užitek a nemusí vždy jít jen o peníze. Státy si navzájem pomáhají například při přírodních katastrofách a na tom je krásně vidět, že se k této podpoře v různých sbírkách připojují i jednotlivci. V tomto případě ovšem nejde o pomoc v užitečném slova smyslu, ale o přisypání peněz do systému, který prostě nefunguje. Evropská administrativa je drahá, nekonkurenční, státy si žily a žijí na dluh, starý dluh se vytlouká novým dluhem. Přijetí eura bylo spíš politickým než ekonomickým projektem a my nejsme jeho součástí. Domnívám se, že posílat tam peníze je stejné, jako je házet do černé díry. Třeba se za půl roku ukáže, že to nestačí, a co pak, kdy tohle skončí? Podívejme se na vývoj dluhové krize v Řecku, ještě před rokem a něco řecký premiér prohlašoval, že zahraniční pomoc nepotřebuje. Zkusme udělat sbírku mezi lidmi, kolik peněz se asi vybere? A vyhrožování, že skončíme na periferii je politická proklamace eurohujerů, na principu volného pohybu osob, zboží a služeb se nic nemění.

Jan TraxlerJAN TRAXLER

ekonom, ředitel FINEZ Investment Management

Osobně jsem kategoricky proti tomu vyhazovat peníze oknem. Nedělám to doma, nedělám to v práci a nelíbí se mi, ani když to dělá ministerstvo financí, natož Česká národní banka. Vy byste snad někdo půjčili sousedům peníze, když víte, že je zpátky nikdy nesplatí, jenom kvůli dobrým vztahům se sousedy nebo proto, že to udělali Novákovi, a tak vy musíte taky? Takže rozhodně jsem proti tomu posílat peníze na podporu Titaniku.

Mimochodem si myslím, že je nesmysl chtít po zemích neplatících eurem půjčku z devizových rezerv. Devizové rezervy jsou v podstatě aktiva centrální banky v cizí měně. Centrální banky ty peníze nemají v trezoru, ale zpravidla v dluhopisech. Česká národní banka nezveřejňuje aktuální přesné měnové složení rezerv, ale určitě velká část bude v amerických dluhopisech a velká část v evropských dluhopisech. Které si asi ČNB vybere prodat, aby mohla poslat peníze Mezinárodnímu měnovému fondu? Tipuji, že dluhopisy denominované v euru. A velmi pravděpodobně dluhopisy Itálie, Španělska a dalších problémových států. Takže tímto krokem tak akorát centrální banky podpoří výprodej těchto dluhopisů. Není to postavené na hlavu? Závěr: ať se ČNB eurových rezerv zbaví, dokud mají ještě nějakou cenu. Ale do Washingtonu bych je neposílal.

Lukáš KovandaLUKÁŠ KOVANDA

ekonom a publicista

Jednoznačně ne. Tedy pokud si každý z občanů České republiky, včetně nemluvňat, nechce (když jsou nyní Vánoce za dveřmi) zkusit, jaké je to být Ježíškem a darovat – komu vlastně? – ze svého zhruba devět tisíc korun. Já osobně takovým Ježíškem být nechci. A zjevně jím nechce být ani podstatná část Britů či dokonce Estonců – kteří eurem přímo platí.

A propos: kde jsou ty časy, kdy Mezinárodní měnový fond fungoval jakožto instituce zprostředkovávající finanční pomoc (jak efektivní, to nyní neřeším) třetímu světu. Nyní tedy už tento fond, jak vidno, spíše slouží coby ústředna multimiliardových transferů mezi poměrně vyspělými státy. Jeho přetvoření do této podoby má ještě na nějaký čas oddálit nevyhnutelné, totiž bolestivý kolaps politického (bohužel, nikoli ekonomického) a předčasně spuštěného „projektu euro“. Proto se obávám, že transferová ústředna pro bohaté s kódovým označením MMF může zažít ještě jeden přerod, a sice do podoby jakési úderné pěsti „euromantiků“, kteří budou mít opět nebezpečně jasno: „Kdo nejde s námi (rozuměj, kdo nechce být Ježíškem – i proti své vůli), jde proti nám!“

Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Absolvoval půlroční studijní pobyt ve Frankfurtu nad Mohanem na Johann Wolfgang Goethe Universität, kde se zabýval problematikou sociálních konfliktů a... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 13 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK