Články na téma: Francie

Lídři eurozóny nás žádají o půjčku 90 miliard korun. Potápí se loď a má případně cenu pokoušet se ji zachraňovat? Ptali jsme se Aleše Michla, Pavla Kohouta, Petra Macha, Tomia Okamury a dalších osobností.

Finančními trhy obchází strach a investoři se stahují z krizí postižených zemí eurozóny. Německá kancléřka Angela Merkelová je kategoricky proti tomu, aby ECB použila proti krizi veškerou svou palebnou sílu, a tak se zdá, že měnová unie stojí na pokraji zániku. Někteří ekonomové dokonce volají po znovuzavedení německé marky. Více v prvním dílu třídílného seriálu z dílny reportérů Der Spiegel.

Každý jistě zhlédl nějaký thriller z prostředí pyrotechniků. Každému je proto zřejmé, že je třeba odstranit roznětku. Zbytek nálože pak lze bezpečně zlikvidovat, snadná věc, že?

Proč Evropa trpí finanční krizí? Tradiční vysvětlení je příběhem o vině a trestu, o boji dobra proti zlu. Řecko se provinilo dluhem a lhalo. Proto je stiženo trestem. Řeckých nesnází navíc zneužili zlí spekulanti. Naštěstí je zde EU, která se ve chvílích nouze solidárně semkne a zachrání celý kontinent. Unie, stmelená v boji proti zákeřné hydře Trhu, se nakonec sjednotí a pod modrozlatým praporem fiskální federace vykročí k zářným, daňově harmonizovaným zítřkům.

A ten o tom, jak se Evropa vytáhla z finanční bažiny za vlastní šle, znáte? Že ne? A slyšeli jste někdy o Evropském fondu finanční stability (EFSF) neboli eurovalu? Je to dost pravděpodobné, zvlášť po minulém týdnu. Euroval jsou zkrátka kšandy, za které se chce Unie vytáhnout z vlastního bahna.

Válka v Libyi, kterou vedla Severoatlantická aliance proti tamějšímu režimu, byla první „levnou válkou” nového tisíciletí. Z ekonomického hlediska to byly zatím nejefektivněji vynaložené prostředky na vedení války od bombardování Srbska v roce 1998.

Třetí pokračování seriálu o kořenech současného europrůšvihu: Jak euro přehřálo dluhové ekonomiky členských států. Jak se Řecko dostalo ke svým miliardám. Jak se růstový zázrak nestal. Jak Němci porušili pravidla Evropské unie a profitovali z eurozóny.

„Z lepší stránky se na to nepodíváte. Žádná lepší stránka není,“ říká Gonzalo Lira ve svém článku vyvracejícím dohady o tom, že se Německo chystá opustit euro(zónu) a že už potají razí nové marky. Němci se ani nehnou. Otázka je, co udělají ostatní. To ovšem záleží – na Německu.

Banka Dexia má bilanční sumu, tedy úhrn všech aktiv, ve výši kolem 170 procent belgického HDP a je na pokraji bankrotu.

Eurozóna je natolik nehomogenní, že udržet tutéž měnu pro země, jako jsou Řecko a Německo, je dlouhodobě neudržitelné. Stávající záchranné balíčky léčí příznaky, ale ne příčin. Jen odsouvají problém o nějaký ten týden v čase, odkládají nevyhnutelné. Uvědomme si, že nové a nové půjčky (které svým objemem musí převýšit ty splatné) představují klasické Ponziho pyramidovéschéma. Naděje, že pokud předlužené země získají pár let času, dokážou z dluhů vyrůst, jsou liché. Je nutné hledat jiné řešení…

Říká se, že když dlužíte bance stovku, máte problém. Když dlužíte bance milion, má problém ona. Dnes můžeme dodat, že když dluží vlády Itálie, Španělska, Portugalska, Řecka a Irska bankám bilion, máme to všichni spočítané. A k něčemu takovému má asi eurozóna nakročeno.

Francie a Německo v reakci na prohlubující se dluhovou krizi navrhly vznik evropské ekonomické vlády a všem státům eurozóny zákaz vysokých dluhů. Autor následujícího textu má za to, že nejde o obyčejnou krizi, nýbrž o konec jedné éry.

„Závažnější a trvalejší krize EU plyne z toho, že její instituce jsou antidemokratické, a to takovým způsobem, že s tím ani případná – ať už jakákoli – reforma nemůže nic kloudného udělat. Předseda Evropské komise Barroso v nedávném projevu mluvil o ‚demokratizaci‘. Ti z vás v České republice, kteří naneštěstí museli žít v éře komunismu, si jistě vybaví, že ‚demokratizace‘ je kódovým označením procesu, jehož cílem je udržet stávající tyranii, tedy učinit ji v očích veřejnosti dále přijatelnou,“ varuje Christopher Monckton alias „lord Monckton“, britský badatel, politik a šlechtic.

Představte si, že by řidiči s poznávací značkou končící sudou číslicí mohli dle zákona jezdit na dálnici sto šedesát, beztrestně si dát před jízdou dvě piva, a ještě by jim stát posílal příspěvky na servis. „Liší“ by ale měli smolíka: za stošedesátku tři trestné body, za pivo půl roku bez papírů a servis hezky ze svého.

„Prosím, třída by ráda víc o daních, pane učiteli! Jsme zaostalí, když padlý režim je občanům sám spočítal i sebral, aniž tušili, na co či komu je dal. Teď se většina lidí pořád ještě cítí být v obecné škole a menšina jednou nohou v kriminále, ať už že je neschopná novoty chápat, nebo že je schopná všeho,“ ptá se spisovatel Pavel Kohout ekonoma Pavla Kohouta. Ten odpovídá…

Ekonomická svoboda přináší prosperitu a hospodářský růst, o tom není třeba sáhodlouze diskutovat. Více jak čtyřicet let v režimu, kde ekonomické svobody neexistovaly, bylo vskutku poučných. Viděli jsme, jak svázané ruce lidí a nesvoboda myšlení mohou být pohromou nejen pro hospodářský růst, ale i společenský pokrok. To tvrdí i autoři Indexu ekonomické svobody, který nadace Heritage zpracovává společně s deníkem Wall Street Journal od roku 1995.