Články na téma: Francie

Plnější státní kasy, méně zadluženého nebo aspoň pomaleji se zadlužujícího státu můžeme dosahovat dvojím způsobem: jednak míň utrácet, jednak víc „vydělávat“, tedy vybírat na daních. Ekonom Pavel Kohout upozorňuje na to, jak zvrácené je jedním dechem mluvit o obojím jako o – úsporách.

Je to jedna z nejhorších zpráv o české ekonomice, které se za poslední měsíce objevily. Vyřazení francouzské společnosti Areva z tendru na dostavbu jaderné elektrárny Temelín celou stavbu nejen prodraží, ale ohrožuje celý projekt.

Třídní nenávist není dobrým rádcem v daňové politice. Stačí se podívat do Francie.

Rád bych se mýlil – ale je možné, že evropská bankovní krize bude trvat mnohem déle a bude mnohem dražší, než mnozí věří. Studujeme-li podrobněji vývoj japonské bankovní krize, najdeme vskutku znepokojující podobnosti.

V knize Serge Latouche se míchají sžíravé poznámky k naší nablblé posedlosti růstem s návrhy na brutální osekání svobod v zájmu nejistých výsledků. A protože ve čtvrtek je svátek, její recenzi přinášíme na Finmagu s předstihem

Ne, dnes se nebudu zabývat – nebo aspoň ne primárně – pohyby vzájemných kurzů měn, jde mi o proměnu celkové struktury trhu.

Pro řadu lidí je nepředstavitelné, že by se stávající finanční systém mohl někdy změnit. Je tady, je daný, nediskutuje se o něm. Přitom funguje jen pár desítek let. Jeho – minimálně částečné – nahrazení však může být otázkou nikoli desetiletí, nikoli let, ale i jen pouhých měsíců. Zvlášť když vývoj urychlí katalyzátor...

Uprostřed dalšího záchvatu paniky kolem Řecka se dostávají do pozadí příběhy dvou jiných zemí. Zemí, které představují těžší kalibr. Jsou to Španělsko a Francie.

Na sedmém ročníku Evropského jaderného fóra, který se konal počátkem minulého týdne v Bratislavě, to vypadalo, jako kdyby byly Česká republika a Slovensko klíčovými jadernými státy Evropské unie. Možná by to tak Praha a Bratislava chtěly – jenže na to nemají peníze.

Pomohl by eurozóně odchod Řecka? V čem se Česká republika podobá Španělsku? A proč by měli evropští lídři radši jezdit na chatu než do Bruselu? Exkluzivní rozhovor s ekonomem Alešem Michlem, který si vážně nebere servítky.

Poslali řečtí a francouzští voliči eurozónu ke dnu? Zeptali jsme se Pavla Kohouta, Petra Macha, Jana Procházky, Pavla Sobíška a dalších českých ekonomů.

Hospodářské problémy Evropy mají společný kořen v uchvátané snaze o sjednocení. Média se zabývají francouzskými a řeckými volbami. Pozornost veřejnosti se zaměřuje na politické dění a často klouže po povrchu. Pod tím povrchem se však skrývá podstata.

François Mitterand, poslední socialistický prezident Francie začal své úřadování posilováním sociálních výdajů a znárodňováním. Mitterandův program musel skončit fiaskem a také skončil: od jeho časů už Francie nikdy nebyla finančně zdravá, říká Pavel Kohout a shrnuje exkluzivně pro Finmag vyhlídky Francie s novým levicovým prezidentem Françoisem Hollandem.

Evropa prochází vážnou krizí: týká se její ekonomiky, politiky i identity. Eurozóna vrávorá nad propastí, ekonomika skomírá, roste napětí mezi jednotlivými členskými zeměmi. Je zpochybňována efektivita „kapitalismu s lidskou tváří", pro Evropskou unii vždy příznačného. K tomu všemu se přidává ještě spor o hospodářskou nezávislost zemí starého kontinentu.

Gonzalo Lira se zastává levičáků! Co ho k tomu vede? Stav nejlepšího zdravotnictví na světě. Tedy toho ve Spojených státech...

Přinášíme třetí a zároveň poslední díl analýzy Pavla Kohouta, psané exkluzivně pro Finmag.

Uprostřed rámusu kolem Řecka jdou stranou významnější zprávy. Kdo například ví, že Evropská centrální banka od počátku krize napustila do evropského bankovnictví téměř bilion eur? A kdo si povšiml, že francouzská obchodní bilance padá do minusu jako kámen?

V současné době probíhá debata, zda se Česká republika má přidat ke „hlavnímu proudu“ evropské integrace a podpořit fiskální unii, anebo zůstat raději stranou. Zastánci první varianty argumentují nebezpečím, že bychom mohli zůstat mimo. Kritici jsou naopak přesvědčeni, že nebezpečím je právě onen „hlavní proud“ sám o sobě.

Když začátkem roku 2002 lidé dostali do rukou eurové bankovky a mince, byla to velká sláva. Ale někteří již věděli, že euro není dobrý projekt. Dokonce i někteří z těch, kdo euro pomáhali prosadit.

Česká republika by měla poskytnout Mezinárodnímu měnovému fondu půjčku na „záchranu eura“. Rozvířila se bohatá domácí debata ohledně její vhodnosti či nevhodnosti. Tato debata však míjí jeden podstatný bod: proč a jak by vlastně měnový fond měl zachraňovat euro?

Jak se má chudák člověk vyznat v tom, co se dnes v Evropě děje? Vašek Moravec si předminulou neděli zaspekuloval, zda by se o případné další budoucnosti Česka v Unii nemohlo hlasovat v referendu. Na základě čeho by se ale měli lidé rozhodovat? Co by měli chtít? Z médií se na ně valí zmatený veletok informací, jedni varují před odstřižením od Evropy, druzí varují, že bychom se v Evropě mohli rozpustit jak kostka cukru, ostatní neříkají nic, ovšem varují, že na jejich slova dojde.