Články na téma: bankovnictví

Po německých volbách nastane nová éra, říká komentátor Mark J. Grant. Éra, kdy si Evropa bude muset přestat lhát do kapsy.

Je to pár dní, co byl učiněn další krok směrem k radikální proměně světa. Dvojčata Cameron a Tyler Winklevossovi oznámili založení historicky prvního fondu, který i „obyčejným smrtelníkům“ umožní obchodovat s digitálními penězi – bitcoiny. Ta samá dvojčata přitom počátkem tisíciletí spolupracovala s Markem Zuckerbergem na systému, jenž předznamenal Facebook.

Vklady v českých bankách, záložnách a stavebních spořitelnách jsou do limitu 100 000 eur stoprocentně pojištěné. Nebylo to tak vždycky, do roku 2008 se vyplácelo jen 90 procent (a z jiné sumy). Ptali jsme se odborníků: Měla by v případě krachu banky či kampeličky existovat spoluúčast klientů? Naučilo by to lidi vybírat si odpovědněji, kam ukládají peníze?

Američan Eric Maskin, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2007, říká: „Už tak náročná pokrizová léta si Evropa sama dělá ještě náročnější – přehnaným důrazem na úsporná opatření. V USA jsou ozdravné kroky sice rozhodnější, ale také vybalancovanější a celkově citlivější.“

Michael Lim Mah-Hui, přední malajsijský ekonom a bankéř, říká: „Je neuvěřitelné, když si vezmete, že Čína, druhá nejbohatší země na světě, spotřebovává jen tolik procent svého HDP, kolik spotřebovávali Evropané během druhé světové války.“

Sté narozeniny Federálního rezervního systému – důvod k oslavě, či pláči?

Šest set tisíc Kypřanů musí vymyslet, čím se v příštích letech živit. Bez ohledu na unijní pomoc a odvrácení hrozby státního bankrotu Kypr definitivně končí jako kapesní bankovní velmoc.

Mohlo by ke zdanění bankovních vkladů dojít i v Česku? Kdy? Zeptali jsme se ekonomů Aleše Michla a Pavla Kohouta. Náměstka ministra financí Radka Urbana, zástupce ČNB Lubomíra Lízala a dalších osobností ze světa financí.

Na každou ekonomickou bolístku i opravdovou nemoc se dnes používá totéž, po celém světě. Jeden recept vládne všem, jeden jim všem káže: Víc peněz, pusťte do světa ještě víc peněz. Víc peněz v oběhu má rozhýbat ekonomiku, rozjetá ekonomika má spolu s hospodářským růstem přinést také plody v podobě snížení míry nezaměstnanosti. Věří tomu veřejnost, věří tomu politici, věří tomu někteří ekonomové. Nebo se tak aspoň tváří. Ve skutečnosti – a data to potvrzují – to prostě tak jednoduché není.

Známý ekonom glosuje v rozhovoru vývoj v Evropě a mimojiné říká: „Hollande je slabší než Merkelová, protože teď rozhodují peníze, nikoliv politické ohledy. Francie už nemůže Berlín tak účinně vydírat za jeho provinění z druhé světové války a z Německa už začíná zaznívat: ‚Za svoje peníze chceme svoji muziku.‘“

Přesně před rokem jsem požádal o pomoc prostřednictvím hi-speed spirituální komunikační linky věhlasnou vědmu Anatému Novotrikovou. Tato mimořádná osobnost je sice běžně pokládána za fiktivní postavu z románu Dobrá znamení od Terryho Pratchetta, ale my ekonomové víme své.

Dvoudílný esej Pavla Kohouta o krizích minulých, současné i budoucích jsme včera opustili nedlouho po pádu Lehman Brothers, banky, kterou jako jedinou nechala americká vláda „exemplárně padnout“. A nyní? Nyní vzhůru domů, do Evropy.

Ve dvou dílech přinášíme rozsáhlejší esej ekonoma Pavla Kohouta na téma krizí minulých, současné i budoucích. První část je věnovaná americké recesi z roku 2008. Poučena velkou depresí, zachovala se vláda nesprávně a skandálně – zachránila velké banky, nechala padnout jen jedinou. Nesprávné a skandální to však podle Pavla Kohouta může být jen pro laika...

Too big to fail? Některé bankovní domy jsou prý tak veliké, že jejich pád by znamenal takovou katastrofu pro celé ekonomiky, že ho vlády nemohou dopustit. I kdybychom to připustili, lepším kritériem k rozhodování, koho (ne)nechat padnout, je podle švýcarských vědců spíš množství a význam vzájemných vztahů mezi bankami než jen velikost.

Zástupy politiků, ekonomů i žurnalistů radí Evropské unii, jak na krizi. Nelze provozovat měnovou unii bez unie fiskální, zní mnohohlasý chór moudrých hlav a pokračuje: Jedině centrální rozpočet, který bude přerozdělovat podstatnou část daňových příjmů, může vyrovnávat rozdíly v hospodářském cyklu, které jsou způsobeny fungováním jednotné měny.

Nelze si nevšimnout, jakou radost mají z krize někteří profesionální Evropané, kteří po příležitosti upevnit svoji moc vyjeli jako smečka ohařů po liščí stopě.

Pokud sledujete zprávy, jistě jste si všimli, že i českým tiskem (ač s opožděním o víc než týden) prolétla zpráva o manipulaci s významnou úrokovou sazbou LIBOR – London InterBank Offered Rate.

Další bankovní skandál – aféra kolem manipulací se sazbami LIBOR. Je světové bankovnictví zkažené až do morku kostí? Jak to vidí Aleš Michl, Lukáš Kovanda, Aleš Tůma a další odborníci ze světa financí.

Západoevropský socialismus končí. A jeho pád se bez inflace neobejde.

Krize počínající rokem 2007 nepřinesla jen finanční trable. Přinesla s sebou také celosvětovou krizi důvěry. Důvěry ve vládu, autority a ve finanční instituce v čele s bankami.

Před zhruba dvěma týdny banka JP Morgan oznámila víc než dvoumiliardové ztráty z obchodování s deriváty. To samo sobě není nic mimořádného, nikdo není neomylný. V letech 2008 a 2009 některé banky utrpěly ztráty o dost větší. Když jsem ale narazil na fakt, že se do vyšetřování výsledků zapojila FBI, uvědomil jsem si, že ztráty JP Morgan můžou signalizovat něco mnohem většího.