Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Nechci, aby mně někdo pekl dort z donucení

Pierre-Guy Veer
Pierre-Guy Veer | 15. 8. 2017 | 26 komentářů | 7 441

Být gay a libertarián v jednom je stejné jako být černoch a konzervativec. Mezi svými jste opovrhovaný. Zkuste svým teplým přátelům říct, že když jim cukrář odmítne upéct svatební dort, má na to plné právo.

Nechci, aby mně někdo pekl dort z donucení

O žalobě Charlieho Craiga a Davida Mullinse proti cukrářství Masterpiece Cakeshop brzy rozhodne Nejvyšší soud. O co jde: V roce 2012 se žalující obrátili na cukrářství obžalovaného, aby si nechali upéct dort na svoji svatbu. Majitel podniku Jack Phillips to odmítl, z náboženských důvodů. Craig a Mullins si stěžovali před Coloradským odborem pro občanská práva, který dal dvojici v roce 2014 za pravdu. Odbor dokonce nařídil cukrářství, aby podstoupilo „rozsáhlý nácvik ohleduplnosti“. Phillips se chtěl hájit u Coloradského nejvyššího soudu, který ho ale nevyslyšel. Majitel cukrářství se proto odvolal k Nejvyššímu soudu Spojených států, který rozhodl, že případ otevře.

Uskupení údajně bojující za občanská práva, jako je například American Civil Liberties Union, stojí na straně žalujících a tvrdí: „Jsou-li podniky určené pro veřejnost, měly by obsloužit každého.“ Webziny pro gaye, například Gaylygrind, automaticky nazývají obžalovaného a jeho podporovatele „anti-LGBT skupiny podněcující nenávist“. Dokonce i kandidát libertariánské strany Gary Johnson po Phillipsovi chce, aby „ten dort upekl“.

Podnik je soukromý majetek

Řeknu to takhle, přátelé; sám jsem gay – dokonce ženatý – a přece zastávám Phillipsovo právo diskriminovat, koho bude chtít.

To ze mě samozřejmě dělá zrádce a husu, která se chystá slavit svatého Martina; být Afroameričan, říkali by o mně, že jsem strýček Tom [tedy zaprodanec, otrok loajální k bílému pánovi; mimochodem v románu H. B. Stoweové se strýček Tom chová přesně opačně, pozdější filmové verze jeho charakter otočily o sto osmdesát stupňů – pozn. překl.]

Proč ale? Protože mnoho liberálů má právě tak mylně jako American Civil Liberties Union za to, že podniky určené veřejnosti musí sloužit všem – že se už nejedná o „osobní“ majetek. Takové uvažování je chybné, protože předpokládá, že jakmile začnete prodávat produkt nebo službu, automaticky ztrácíte právo na svobodnou a dobrovolnou interakci s ostatními lidmi. Když svůj podnik zpřístupníte veřejnosti, najednou se stane veřejným „vlastnictvím“ a jeho majitel už se nemůže svobodně rozhodovat, s kým bude obchodovat.

Na základě takové logiky by muslimský cukrář mohl být nucen k upečení dortu s Mohamedovým obličejem – což pro islám představuje nevýslovný zločin proti morálce – řetězec Hooters by namísto vnadných modelek musel najímat kohokoli a „lázně“ pro gaye by musely své brány otevřít i návštěvnicím.

Přestože vám možná předchozí příklady připadají uhozené, přesně to bude znamenat rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud dá za pravdu žalující straně. Jakmile vláda rozhodne, co musí dělat jeden podnik, může také rozhodnout o tom, co musejí dělat všechny podniky. Nezapomínejte, že určité části USA v takovém režimu fungovaly ještě sto let po skončení občanské války.

Nechvalně proslulé „zákony Jima Crowa“ nejenže segregovaly Afroameričany od ostatních obyvatel, ale zároveň také nařizovaly soukromým podnikům, jak se mají k Afroameričanům chovat. Kdyby soukromí autobusoví dopravci mohli nechat sedět své zákazníky kdekoli, z Rosy Parksové by se nestala ikona občanského odporu, protože by bývala neporušila žádné despotické zákony, podle kterých musela sedět v zadní části autobusu. Namísto toho by se svezla autobusem, ve kterém by si mohla sednout, kam chce.

Ať se bigoti odhalí sami

Takže nechci, aby vláda nutila podniky k obsluhování všech, ale chci, aby jim umožnila veřejně diskriminovat. Pak bych zjistil docela přesně, s kým nechci dělat obchody.

I kdybych totiž byl heterosexuál, velice pravděpodobně bych bojkotoval podniky diskriminující na základě náhodně určených rysů, jako je například sexuální orientace nebo barva pleti. To není zločin – provozovatel takového podniku odmítáním určitých skupin neohrožuje nikoho na životě ani na majetku – jeho chování ale naprosto odporuje mým morálním zásadám, protože vnímám všechny lidské bytosti jako rovnocenné.

Když LGBT skupiny a podniky bojkotovaly v 70. letech 20. století pivovar Coors kvůli jeho nepřátelskému chování vůči dané skupině, děly se hotové divy. Když Coors zjistil, že jeho politika namířená proti LGBT způsobila propad tržeb, chtě nechtě musel ustoupit. Když republikáni podnik v roce 2014 kritizovali za vstřícnost k homosexuálům, jeho jednatel Peter Coors měl po ruce vyčerpávající odpověď: „Takhle se chová dobrý obchodník.“

Představte si teď, jak snadné by bylo zorganizovat podobné masové bojkoty díky internetu a sociálním médiím. Jakýkoli podnik, ať velký, nebo malý, který projevuje nepřátelství vůči LGBT menšině nebo jiné snadno určitelné skupině, by rychle zaznamenal pokles v tržbách, kdyby se čím dále tím více lidí dozvídalo, že diskriminuje na základě arbitrárně stanovených znaků. Sousední podniky by se velice ochotně připojily a možná by i vyvěsily cedule s informací, že je vítán každý, kdo přichází s dobrými úmysly. Diskriminujícím podnikům by tak zbyly dvě možnosti – buď by musely otočit, nebo pravděpodobně čelit bankrotu. Nebo „nádhernému hněvu“ trolů.

Samozřejmě by mohlo jít o dvojsečnou zbraň. Kdyby se netolerantní zákazníci dozvěděli, že jejich oblíbené podniky, projevující nenávist vůči stejným skupinám lidí jsou bojkotovány, tržby takových podniků by se mohly i zvýšit. Dobrým příkladem je Chick-fil-A; když levicové skupiny vyhlásily v roce 2012 bojkot řetězce kvůli tomu, že sponzoroval „nenávist šířící“ skupiny, konzervativci přešli do protiútoku a ve výsledku podniku pomohli získat popularitu.

Liberálové už konzervativce bojkotují

Ve zkratce – vláda nemá co rozhodovat o tom, koho soukromé osoby můžou a nemůžou obsluhovat, pokud svým jednáním neohrožují jiného člověka na životě či majetku, ať už nabízejí služby nebo produkty. Povinnost nediskriminovat se vztahuje pouze na vlády, svázané ústavou a zákony, nikoli na soukromé osoby.

Mimochodem – titíž lidé, kteří odsuzují Philippse za diskriminaci gayů, sami obvykle velice rychle volají po bojkotu diskriminujících podniků a států.

Když Severní Karolína prosadila nechvalně proslulý záchodkový zákon, lidé oslavovali Michaela Moorea, který požádal svého distributora, aby jeho film v Severní Karolíně nedistribuoval. Podobně i Kalifornie omezila veřejně financované cesty do států, jako je Texas, protože jejich politika je považována za diskriminující vůči LGBT menšině. Dokonce i před LGBT centrem v kalifornském San Jose stála cedule s nápisem „Vyhrazujeme si právo komukoli neposkytnout služby.“

Pokud samotní liberálové dokazují, že je možné mírumilovně bojkotovat místa, která jednají (podle liberálů) zavrženíhodně, proč nenechají konzervativce udělat totéž, když tak odhalí vlastní bigotnost? Nejvíc nakonec jednoduše prodělá podnikatel, který odmítá podnikat.

Originál, který vyšel na FEE.org pod licencí Creative Commons Attribution 4.0, do češtiny pro Finmag přetlumočil Filip Drlík. Přečtěte si článek v originále.

Autor článku

Pierre-Guy Veer

Pierre-Guy Veer

Libertarián z Kanady, nyní ovšem žijící v USA.