Stojí NATO za ty prachy?

Americký ministr obrany James Mattis vytáhl na spojence z NATO požadavek: Buď budete plnit plán, který jste kdysi přijali, a platit na obranu dvě procenta z výkonu ekonomiky, nebo „utlumíme“ vojenské záruky vůči vám.

Varování platí pro evropské spojence s výjimkou Britů, Estonců, Poláků a Řeků, jejichž obranné rozpočty zmíněný limit přesahují.

Česko dává na obranu 52,5 miliardy korun (rok 2017), což je 1,08 procenta HDP. Takže splnit plán by vyžadovalo tuto částku téměř zdvojnásobit – až ke stovce miliard. Nechtějí po nás Američané příliš?

Konec dividend

Požadavek, aby Evropané dávali na obranu víc a nespoléhali tolik na Spojené státy, ovšem není nový.

Američané už při založení aliance upozorňovali, že nebudou jejími finančníky. Senát amerického kongresu přijal v roce 1949 při schvalování Severoatlantické smlouvy doprovodné usnesení, do něhož začlenil jednoznačně formulovanou zásadu. Podle ní americké příspěvky společné obraně „musí doplňovat, nikoli nahrazovat úsilí jiných spojenců“.

Po rozpadu Sovětského svazu ale spojenci vybírali mírové dividendy a obranné rozpočty snižovali. Až před deseti lety je šéf Pentagonu Robert Gates zarazil a upozornil, že americké vládě vadí nerovnoměrné rozložení nákladů na obranu.

Reakcí byla zmínka o posílení rozpočtů na zmíněná dvě procenta v usnesení summitu ve velšském Newportu v roce 2014. Státy mají této mety dosáhnout do deseti let.

Parta s ručením omezeným

Má ale smysl zvýšit obranný rozpočet o desítky miliard korun? Stojí NATO za ty prachy?

Tato otázka je aktuální třeba i proto, že Severoatlantická smlouva, zakládající dokument NATO, Američany výslovně nezavazuje, aby spojence bránili za všech okolností a vždycky jim přispěchali na pomoc.

Klíčovým je článek 5 smlouvy, který popisuje fungování aliance za útoku nepřítele. Píše se v něm, že „ozbrojený útok proti jedné nebo více zemím bude pokládán za útok proti všem, a proto každý pomůže napadeným tím, že neprodleně podnikne takovou akci, jakou bude pokládat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly“.

Je tedy jasné, že záleží na úvaze amerického prezidenta, jak pomůže – zda vyšle do ohrožené země obrněné divize a začne bombardovat agresora, anebo jí pošle polní lazaret, jako bonus polní kuchyni a k tomu bude solidárně sténat.

U Donalda Trumpa, který už mnohokrát dal najevo, že mu NATO může být ukradené, bych předpokládal druhou možnost.

Jenže článkem 5 relativizace aliančního svazku nekončí. Ve zmíněném usnesení amerického Senátu z roku 1949 je zakotvena zásada, že americké jednotky mohou být použity pouze tehdy, pokud „budou dotčeny americké bezpečnostní zájmy“ („to fulfill a collective defense commitment, U.S. national interests  must clearly be affected“).

Kdyby prase mělo křídla

Co kdybychom se tedy z NATO odporoučeli a vyhlásili neutralitu? Říká se přece, že místo, kde nejjistěji naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene.

V takovém případě nás historická zkušenost nabádá k tomu, abychom na blanické rytíře nespoléhali. Máme se tedy vrátit k povinné vojně a běhat někde po kopcích s vinčestrovkami a s Milanem Chovancem?

A kdo by naši neutralitu uznával? Neutralita není jednostranné prohlášení. Je to síť vztahů s okolními státy a mocnostmi, které se musí zaručit, že jejich armády nikdy nevtrhnou na vaše (neutrální) území, a tento závazek musí dodržet. Velmi nejistá alternativa.

Takže přece jen kolektivní obrana? Co tedy vsadit na Evropskou unii? Když už jsme jednou uvnitř…

Bruselské společenstvo přece plánuje společnou obranu a předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker se nechal slyšet, že Unie by měla mít svoji armádu. 

„To začnou dřív létat vepři,“ reagoval na Twitteru někdejší britský velvyslanec ve Spojených státech a bezpečnostní analytik Christopher Meyer. Připomněl, že společnou obranu plánuje Evropa už desítky let, ale výsledek není vidět.

Operace, které vedla aliance koncem minulého a začátkem tohoto století, ukázaly, že Evropané sami mnoho nezmůžou. Bez americké pomoci nebyli schopni ani vybombardovat libyjského beduína Muammara Kaddáfího.

Kdy poplatník zaúpí

Když Trumpův ministr obrany James Mattis během návštěvy bruselské centrály NATO upozorňoval spojence, že americká vláda přehodnotí své závazky, pokud nezačnou dávat víc na obranu, pravil: „Americký daňový poplatník nemůže přispívat nepoměrně víc na obranu západních hodnot… Američané se nemůžou starat o budoucnost vašich dětí víc, než vy.“

Mattis zní opravdu logicky. Evropané v minulých letech své armády zanedbávali a mají co dohánět. To ale neznamená, že teď musí hlava-nehlava cpát peníze do zbrojních programů.

Co víc, brát si do pusy amerického daňového poplatníka není fér. Vypadá to, jako kdyby Američané na Evropany dopláceli. Přitom evropští spojenci jejich jednotkám poskytují servis i své vojáky, a to i pro operace, které nemají s NATO, ba ani s jejich bezpečností, nic společného.

Myslím, že americký daňový poplatník spíš než při zmínce o neodpovědných spojencích zaúpí při vzpomínce na americkou invazi do Iráku. Podle studie Josepha Stiglitze a Lindy Bilmesové (Three Trillion Dollar War) válečné dobrodružství v této zemi vyšlo Ameriku na tři biliony dolarů.

Byli jsme před Donaldem…

NATO každopádně čekají těžké časy. Donald tenhle spolek nemusí a dá mu to pocítit – jedno, zda jeho členové budou zvyšovat obranné rozpočty, nebo ne.

Nezbývá než Trumpovu reality show přečkat a doufat, že ji přečká také NATO. Lepší alternativu k němu nemáme.