Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Varování před extremisty středu

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek | 25. 8. 2016 | 14 komentářů | 4 552

Sžíravou kritiku představitelů „rozumné“ a „neideologické“ politiky sice napsal zasloužilý levičák, ledasco si v ní ale souhlasně podtrhnou i klausovci.

Varování před extremisty středu

Říká se, že největším úspěchem konzervativního kabinetu Margaret Thatcherové byla labouristická vláda Tonyho Blaira. Vůdce někdejší levicové strany totiž přejal pravicový slovník i hodnoty – a v Británii tak začalo být jedno, kdo vládne.

Tariq Ali: The Extreme Centre: A Warning – vyšlo v nakladatelství Verso v březnu 2015. 208 stran, 12 dolarů (verze pro Kindle).

„První tři kroky nových labouristů byly navýsost symbolické. Měly londýnskému City ukázat, že se starý labouristický režim nevrací, protože strana už uzavřela smír s volným trhem. Centrální banka nejprve získala nezávislost na vládním kabinetu a začala o měnové politice rozhodovat zcela samostatně. Druhým signálem bylo snížení podpory samoživitelek o jedenáct liber týdně. Stát tím skoro nic neušetřil, ale o to ani nešlo: cílem bylo předvést, že podpora tradiční rodiny bude důležitější než solidarita se ‚slabými‘ ve stylu starého sociálního státu. Třetím symbolickým krokem bylo zavedení školného pro všechny univerzitní studenty,“ vzpomíná známý dvaasedmdesátiletý britský levicový aktivista a spisovatel Tariq Ali v knize The Extreme Centre: A Warning.

Ali se ve svém „varování před extremisty středu“ zaměřuje především na britskou politiku. Stíhá ale kritizovat i vedení dalších evropských států a Unie samotné nebo americké demokraty. Podbný kurz jako labouristé podle něj nabrala po roce 1989 levice v celém západním světě. A i když do svých terčů pálí zleva, může najít sympatie i u čtenářů, kteří kritizují extremisty středu – nebo jak se těm samým lidem říká u nás: elity a nepolitické politiky – z opačné pozice.

Extremisté středu chtějí evoluci, Ali revoluci

„Žijeme v zemi bez opozice,“ lituje Ali. Politika konzervativců, labouristů i liberálních demokratů je k nerozeznání: „ano škrtům, ano válkám, ano slabé Unii, ano posilování bezpečnostních opatření, ano zdiskreditované podobě neoliberalismu“. (Kniha vyšla v lednu 2015: před zvolením Jeremyho Corbyna šéfem labouristů a před hlasováním o brexitu.) Papírově levicoví i papírově pravicoví politici napříč kontinentem opakují „ideologicky vyprázdněné fráze, které zakrývají nedostatek jakýchkoliv skutečně pokrokových myšlenek: mluví o třetích cestách, politice pro všechny, oproštění se od pravo-levého dělení.“ A výsledek? „Voliči buď utíkají ke krajní pravici (což jsme poprvé mohli pozorovat v Rakousku), anebo se politice a demokracii docela odcizují.“ Politická elita zatím podle Aliho v klidu prosazuje neoliberální reformy: snižuje daně bohatým a zvyšuje životní náklady chudým.

Co s tím? Na rozdíl od Slavoje Žižka, Paula Masona nebo Dannyho Katche nabízí Ali program, který je zároveň konkrétní i uskutečnitelný, což dokazují socialistické vlády v Latinské Americe. Právě tam by si prý evropská levice měla vzít příklad a tlakem masového politického hnutí zařídit silnější regulaci kapitálu a opětovné znárodnění infrastruktury a veřejných služeb. (Není bez zajímavosti, že Ali knihu věnoval památce venezuelského revolucionáře Huga Cháveze.)

Další čtení

Slavoj Žižek se ve své nové knize Proti dvojímu vydírání věnuje uprchlické krizi – a stejně jako ve starším, už i česky vydaném Násilí to od něj nejvíc schytávají liberální levičáci a extremisté středu. U nás bychom řekli: sluníčka.

Žižek proti sluníčkům

Co si v Reflexu nepřečtete

Existuje hned několik různých způsobů, jak Alimu oponovat. Automaticky se nabízí kritika zprava: Venezuela momentálně prochází hospodářskou krizí, ke které přispělo i centralistické řízení její ekonomiky. Zleva lze namítnout, že extremisté středu jsou pořád lepší než krajní pravice: některé kroky současné politické elity jsou sice „neoliberální“, řadu témat ale převzala od progresivní levice, ať už jsou to práva gayů a leseb anebo legalizace měkkých drog.

V době těhotné událostmi Aliho obžaloba rychle zastarává, nebo lépe řečeno: z varování se stává svědectví doby, která už možná začala pomíjet. Ali před rokem a půl vložil velké naděje do řecké Syrizy. Její vstup do vlády nakonec ukázal, že má blíž pragmatickému středu než k revoluční levici. O brexitu soudil, že ho nikdy nepřipustí Spojené státy. Tady by se ale nakonec přece jen plést nemusel: dva měsíce od referenda sílí hlasy, že britští a evropští politici začnou pomalu dělat, že se referendum nikdy nestalo. Uvidíme.

Proč The Extreme Centre i přes výtky číst? Důvody jsou tři. Předně: „extremisté středu“ je úderné a krátké pojmenování představitelů takzvaně „rozumné“ a údajně „neideologické“ politiky. V Česku je krystalickým příkladem hnutí ANO, extremisty středu ale najdeme i v topce, v ČSSD, mezi zelenými či piráty a v dalších stranách.

Za druhé je Ali sympaticky sžíravý. Jeho medailonky britských ministrů, ve kterých líčí postupný přerod mladých zapálených levičáků v prospěchářské politiky a poradce nadnárodních korporací, jako by vypadly z románů Michela Houellebecqa.

A nakonec: v Česku se dostává sluchu převážně té kritice vedení Unie a evropských politiků, která přichází zprava. Jsou jí plné Lidovky, Reflex i Echo. Ali – a obecně západoevropská levice – naopak přesvědčuje, že „Eurosajuz“ prosazuje volný obchod v míře dlouho nemyslitelné. A že konzervativní pravicí vysmívaní až nenávidění údajně levicoví politici zařídili víc privatizace a deregulace, než by si kdy dovolila Margaret Thatcherová.

Kdepak: Angela Merkelová, François Hollande nebo Jean-Claude Juncker nejsou soudruzi, ale ani jestřábi. Jsou to extremisté středu.

Autor článku

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný Finmag. Od jara 2021 edituje články datového týmu ČRo a píše komentáře pro Seznam Zprávy.