Co by říkal stařičký císař na opakování druhého kola rakouských prezidentských voleb? Vím přesně, co by František Josef říkal, protože to řekl už za svého života: „Úkolem císaře je chránit svůj lid před jeho vlastní vládou.“
Jednou z výhod konstituční monarchie je, že nemusíte opakovat druhé kolo prezidentských voleb. Vlastně nemusíte pořádat prezidentské volby žádné… stačí jen ty parlamentní. To by dnes bylo pro mnohé středoevropské země – nejen Rakousko – darem z nebes.
Rozhodnutí rakouského ústavního soudu zrušit druhé kolo nedávné volby prezidenta a celé je zopakovat – kvůli možným iregularitám, i když ne nutně podvodům – bylo sice překvapivé, ale asi nejlepší ze všech špatných řešení. Raději opakování volby než nekonečná nejistota, přiživovaná sadisty a masochisty, kteří si libují v šíření konspiračních teorií, zda volby byly zmanipulovány, zfalšovány, ukradeny.
Pod drobnohledem
Nyní vše proběhne pod drobnohledem a každý bude dbát na to, aby se tak dělo přesně podle pravidel. Ohledně výsledku otázky zajímavé pro nás zvědavé pozorovatele budou dvě: bude po takovém rozruchu tentokrát volební účast vyšší, nebo naopak nižší než posledně? A výsledek bude stejný (vyhraje pan Van der Bellen), anebo opačný (vyhraje pan Hofer)?
Ve skutečnosti nejlepší prezidentské volby jsou ty, na kterých téměř nezáleží; ať už vyhraje jeden, nebo druhý, zemi nečekají žádné otřesy, dramatické situace či kataklyzmata. Někdy však osud společnosti visí na vlásku a výsledek voleb může předurčit osud země na dekády dopředu. Tato situace je vždy nebezpečná, i když volby dopadnou „dobře“. Dopadnou-li však „špatně“, může to zničit životy jedné až dvěma generacím obyvatel.
Doufejme, že toto není současná rakouská situace – a já myslím, že není. Přesto, kdyby byla konstituční monarchie…
K čemu bychom mohli zásah rakouského Ústavního soudu přirovnat? Nejbližší analogie, která mě napadá, je zásah českého Ústavního soudu v roce 2009.
Tehdy náš parlament jednorázovým ústavním zákonem rozpustil (přesněji řečeno zamýšlel rozpustit) Poslaneckou sněmovnu a vypsat do ní předčasné volby. Ústavní soud řekl: „Ne tak rychle!“ Nemůžete jednorázově zasáhnout do ústavy, nemůžete Sněmovnu rozpustit způsobem, který byl neústavní v momentu, když byla zvolena (tím byste porušili práva poslanců); můžete sice změnit ústavu, ale jen permanentně na předem neomezený počet případů. A takto rozpustit můžete až tu Sněmovnu, která bude zvolena po změně ústavy. Proto chystané volby na podzim 2009 Ústavní soud zrušil, konaly se až v řádném termínu na jaře 2010.
Takže i když v případě zásahů jak českého, tak i rakouského ústavního soudu někteří nejdřív překvapeně „pozvedli obočí“, volby se nakonec v případě našem konaly a v rakouském brzo konat budou – a pak jejich výsledky všichni respektovali a respektovat budou.
Mrtvé duše
Přesto nastává otázka: byly v dějinách západních demokracií někdy nějaké volby za posledních dejme tomu sto let „ukradeny“ – tedy ten, kdo je ve skutečnosti vyhrál, byl prohlášen za poraženého a ten, kdo je prohrál, se stal prezidentem?
S jistotou nemůžeme říci. Ale vyloženě prokázaný případ neexistuje. Určitě jím nebyly prezidentské volby v USA v roce 2000; tam na Floridě skutečně těsně zvítězil Bush nad Gorem (i když v rámci celých USA Gore získal více hlasů než Bush, v rámci federace to je irelevantní: potřebné je získat většinu hlasů volitelů, jejichž počet se každému státu přiděluje podle počtu členů jeho reprezentace v Kongresu).
V roce 1960 možná došlo k podvodu ve dvou státech ve prospěch Kennedyho a na úkor Nixona: v Illinois, kde v Chicagu starosta Daley možná nechal naházet další hlasovací lístky ve prospěch Kennedyho; a v Texasu, kde Kennedyho kandidát na viceprezidenta Johnson měl „tradici“, že za něho hlasovali i už dávno mrtví lidé. Kennedy tak získal Illinois i Texas, stal se prezidentem; kdyby je ztratil, prezidentem by byl Nixon. Jenže definitivně to dokázané není; Nixon výsledek akceptoval, a navíc o osm let později byl už uvolen prezidentem jednoznačně (pak v roce 1972 triumfálně znovuzvolen – a v roce 1974 ostudně rezignoval).
Kdysi v dobách monarchie se říkalo „Austria felix, nube!“ – Rakousko šťastné, zasnubuj se! Války ať vedou jiní, ty se zasnubuj, sňatkovou politikou Habsburků získávej další a další země.
O tom už dnes nemůže být ani řeči, ale říci lze: Rakousko (ať už šťastné, či nešťastné), zopakuj si alespoň druhé kolo prezidentských voleb. Ať je tam taky trochu vzrušení, v té malé, nudné, alpské republice.
Převzato z Neviditelného psa, se souhlasem tamní redakce, foto: Muellek Josef / Shutterstock.com
