Všechny moje arménské děti

Veronika Husů | 12. 9. 2015 | 5 komentářů | 8 285

Děti na celém světě jsou stejné. Jen některé to mají těžší. V arménském sirotčinci se můžete snadno octnout, i když nejste sirotek: rodiče vás do něj dají, abyste neumřeli hlady, nebo proto, že sami začínají nové manželství a do něj se „cizí“ děti nenosí. Veronika Husů pracovala v SOS vesničce na kraji Jerevanu a nafotila tam dechberoucí snímky.

Dětský domov na samém kraji Jerevanu vypadá jako obrovské dětské hřiště. Holčičky a kluci skáčou, křičí, hrajou na schovku, stavějí bunkry. Všude kolem stromy obrostlé břečťanem a vysoká tráva.

Rozhodnutí odjet přes léto „makat“ do děcáku v Arménii bylo snadné a rychlé. V databázi dobrovolnických aktivit po celém světě jsem hledala, kde bych na pár týdnů mohla skloubit poznávání zajímavé země, zkušenosti ze studia na zdravotní sestru a lásku k dětem. „Arménie je jedno z nejkrásnějších míst na světě – je blízko a zatím téměř nedotčená turismem,“ řekl mi někde na mých toulkách světem bezejmenný cestovatel. A tak jsem jela.

Můj příchod do vesničky samozřejmě vzbudil obrovský zájem.

Velice rychle jsem pochopila, že baref dzez znamená dobrý den a slovy vonc-es se mě ptají, jak se mám. Děti chodily kolem dokola a předháněly se, kdo to řekne hlasitěji a komu z nich asi tak odpovím. Pro mě možná banální věc, pro ně otázka života a smrti. Něco, čím se budou zabývat ještě celé dvě minuty. Tedy kromě fotbalu, šermování s klacky, houpání se a postrkování, alternativního kung-fu, honiček a počítání snědených sušenek.

V děcáku jsem se rychle naučila používat další základní slova jako ahoj, jak se máš, dům, voda, můžeš, přestaň… Možná právě proto, že jsem narozena pod šťastnou hvězdou a umím jeden slovanský jazyk, jsme si s dětmi postupně vyvinuli zajímavou metodu. Ruština je pro Armény druhým jazykem a začínají se s ním potkávat poměrně brzy a intenzivně. Vzájemně jsme se tedy učili díky slovníku ruštiny – děti mě učily arménsky a já je ta samá slova zase anglicky. Když jsem se ocitla v úplných jazykových nesnázích, zkoušela jsem češtinu, slovenštinu nebo polštinu a pokaždé to nějak zabralo. Na dětech je úžasné to, že nemají ty naše „dospělácké“ zábrany a není jim trapné máchat rukama půl hodiny při vysvětlování, co chtějí.

Všechny moje arménské děti

Mluvím o děcáku, ale vlastně to správně byla SOS vesnička.

Koncept dětských SOS vesniček chce přiblížit státní péče o opuštěné děti co možná nejvíc skutečné rodině – náhradní matka, doslova jako jeptiška vstupující do kláštera, obětuje svůj osobní i pracovní život ve prospěch asi osmi dětí. Žijí spolu v samostatném domě, jenž funguje jako svébytná buňka, ale zároveň tvoří důležitou součást komunity vesničky, školy či města, se kterými úzce spolupracuje. SOS vesničky vznikají po celém světě, čtyři máme dokonce i u nás v Česku.

V té mojí, jerevanské, žije osm náhradních rodin s 58 dětmi různého věku. Nejmenší dítě, které si pamatuji, mělo tři roky, nejstarší odcházejí kolem šestnácti.

Další fotky v galerii (16)

Sociální sirotci

V zemi úchvatných klášterů a lidí se silným národním povědomím a hrdostí na slavnou minulost, vmáčknuté mezi giganty jako Turecko a Írán z jedné strany a Gruzii s Ázerbájdžánem ze stran ostatních, žije kolem pěti tisíc sirotků. Paradox je, že ve skutečnosti až 80 procent těchto dětí má alespoň jednoho žijícího rodiče, o ostatní rodině nemluvě.

Řada z nich jsou „sociální sirotci“ – jejich rodiny jim nebyly schopny zabezpečit základní potřeby, jako je jídlo, oblečení, vzdělání nebo zdravotní péče. Arméni jsou sice hrdý národ, ale musí tvrdě bojovat s nezaměstnaností a nedostatkem základních surovin. Návštěva krámku mimo region Jerevan připomíná československé sámošky za okupace – s paní za pultem, ale zato bez zboží. Téměř polovina mužské populace hledá práci v cizině, především v Rusku. Odtud pak posílají peníze pro celou rodinu: babičky, dědy i širší příbuzenstvo. A když peníze nestačí, odložit děti bývá jediná možnost, jak zachránit rodinu. Starší členové rodiny by bez podpory příbuzných skončily na ulici, dětem státní dětské domovy poskytnou alespoň nějakou péči.

Peníze nejsou všechno

Hledáme dobrého člověka. Volný seriál Peníze nejsou všechno na Peníze.cz:

Cizí děti

Další sirotci-nesirotci jsou pak oběti tradic – když se rozpadne manželství, někteří rodiče své děti jednoduše odloží a nové rodiny zakládají „s čistým štítem“.

Takový je i příběh Mariny, dvouapůlleté holčičky mému srdci nejmilejší. Byla plachá, s pokorným pohledem, očima kaštanové barvy – a naše arménská slovní zásoba byla přibližně na stejné úrovni. Marínu s jejím o něco starším bratrem odevzdala do dětského domova matka poté, co jim umřel otec. Rozhodla se, že se podruhé vdá, její nový manžel ale – poplatný konzervativním zvyklostem – nechtěl mít v domě „cizí děti“.

O Marinu jsem se hodně starala a často za ní chodila, když jsem měla volno. Hlubší cit byl bohužel jen jednostranný – pro Marinu bylo opravdu těžké navázat s někým přátelství.

Snad je to tak lepší, loučení jsou pak pro ni mnohem jednodušší.

Mimo rodinu, mimo všecko

Děti, se kterými jsme pracovali, měly sice spoustu pozitivní energie, ale ani ta nedokázala zakrýt jejich obrovskou touhu po lásce. Některým sice trvalo delší dobu oblíbit si nás, asi jako když si na člověka postupně zvyká nedůvěřivé divoké zvíře, jiná se nechala „ochočit“ hned. Ke konci pobytu si k nám každé dítě chodilo po dotek či pohlazení. Často se ale s takovou „obrovskou“ porcí lásky nedokázaly srovnat – v jednu chvíli mi dítě leželo v náručí a o vteřinu později, když mu došlo, jak strašně je v okamžiku sdílení zranitelné, jsem dostala kopanec, kousanec anebo pěstičkou do břicha.

Moje „evropské“ kolegyně byly ze začátku velice nešťastné, stěžovaly si. Říkaly, že arménské děti jsou příliš aktivní a agresivní jedno vůči druhému. Je pravda, že doslova lítaly a měly přehršel energie. Ale takové jsou podle mě všechny děti. Sem tam neodhadnou svoji sílu a ublíží si. Často se mezi sebou perou, ale mají se rády. Slyšíte pláč a hned na to smích. Některé děti se neumějí podělit, ale jiné zas o to víc.

Sirotkům je v domovech zabezpečena vyvážena strava a dostatek oblečení či vzdělávacích pomůcek, co skutečně postrádají, je „emocionální výživa“. Když se podíváte na děti, které v Arménii vyrůstaly bez domova, lehce je rozeznáte od zbytku společnosti. Stávají se totiž součástí jakési subkultury „absolventů sirotčinců“, často vyloučených z většinové společnosti. V zemi, kde je nejváženější hodnotou rodina, je to pochopitelné a bolestné zároveň. Protože děti z děcáků nikdy rodinu neměly, je pro ně opravdu obtížné pochopit, jak vůbec funguje a jednou si jí taky založit. Navíc mají kvůli nedostatku sociálních kontaktů problém najít si zaměstnání, zajistit bydlení, ale hlavně navázat kontakt s komunitou mimo svět sirotčince.

Další fotky Veroniky Husů