Základní slova 20: Rozprava o právu ve spravedlivém procesu

Irena VálováAleš Pejchal
Irena Válová, Aleš Pejchal | 13. 6. 2013 | 2 754
demokracieformalismusprocesspravedlnostsvoboda

Soudce štrasburského soudu pro lidská práva Alešem Pejchalem se, provokován novinářkou Irenou Válovou zamýšlí nad tím, jak důležitá je pro spravedlivý proces přísná forma.

Základní slova 20: Rozprava o právu ve spravedlivém procesu

Spravedlivý proces. Každý člověk více či méně ví, co je spravedlnost a co je spravedlivé. Lidé si také dokážou představit, co je proces. Je však nesmírně zajímavé, že když se řekne „spravedlivý proces“, vznikne najednou tímto spojením pro mnoho lidí jakási floskule, prázdná slova, obsah, který lidé nedokážou popsat konkrétními činy.

O nepochopení pojmu „spravedlivý proces“ svědčí časté volání po rychlých procesech i tam, kde to není možné, protože urychlením by se ze spravedlivého procesu stal proces nespravedlivý. A jaké je vždy veřejné pobouření a rozčarování lidu, když soudce osvobodí viníka, jehož vina už byla dávno veřejně vyhlášena! Vždyť je to tunelář!

Jak je možné, že mnoho lidí chápe pravidla spravedlivého procesu jako spiknutí proti spravedlnosti? A kdy se proces stává nespravedlivým?

 

V dnešním světě je čím dál důležitější forma. Ona byla sice potřebná vždy, ale s přibývajícím počtem lidí – a tedy i mezilidských vztahů – její význam neustále roste. Stačí se podívat na takový banální příklad. Zapomenu kód (PIN) své kreditní karty právě ve chvíli, kdy si potřebuji rychle vybrat peníze v hotovosti nebo kartou bez hotovosti zaplatit. Nikdo nezpochybňuje, že mám svoje peníze na bankovním účtu, ale já se pro formální chybu, neumění dodržet předepsaný formální postup, k nim nedostanu. A tím přijdu o možnost hotové peníze v tuto chvíli použít a zdánlivě nespravedlivě o šanci uzavřít výhodnou smlouvu, nebo dostanu nálepku (nespravedlivě) podvodníka v restauraci, kde nejsem schopen zaplatit večeři, ačkoli peníze mám, jen se k nim neumím v danou chvíli dostat. Je to vůči mně spravedlivé? Samozřejmě že je! Ve svém vztahu k bankovnímu domu musím dodržet veškeré domluvené postupy, abych se mohl dožadovat splnění svého práva na uvolnění peněz.

Jestliže se lidské společenství v rámci ochrany svobody jednotlivce rozhodlosoudit jiné, kteří údajně tuto svobodu porušili, pak může postupovat toliko zavedeným postupem. Postupem ověřeným zkušeností, ale i vírou mnoha generací, že takovýto postup vede ke spravedlivému posouzení věci. Tento postup musí být neměnný, ať je použit ve věci kohokoli. Stejný pro darebáka i slušného člověka, ženu či muže, věřícího i nevěřícího, bohatého i chudého, mladého i starého, vzdělaného i negramotného a samozřejmě bílého, rudého, žlutého či černého.

Je logické, že stejný postup vůči každému nemusí a ani nemůže každému přinést stejný výsledek. Někdo si na onen kód, o kterém jsme mluvili, vzpomene, kdykoli jej napadne, jiný jen občas a někdo si jej není schopen zapamatovat nikdy. Žádám-li však pro sebe lidskou spravedlnost, musím projít procesem stejným jako kdokoli jiný, kdo tuto spravedlnost požaduje, jinak se mi jí nemůže dostat. Neboť pouze takovýto proces může vést k rozhodnutí, které lze označit za spravedlivé (byť, kdybych se dokázal s protistranou dohodnout, mohli jsme dojít k řešení, jež lze obecně označit pro nás oba za daleko spravedlivější, než je konečný výrok soudu).

Ve spravedlivém procesu je nejdůležitější osoba soudce (nebo soudců, jestliže se rozhoduje v senátu). Různé systémy vybírají osobu soudce různě. Není až tak důležité, jaký způsob výběru je zvolen, ale musí jít o výběr demokratický, zaručující především nestrannost a nezávislost soudce. Soudci mohou být přímo voleni obyvatelstvem státu nebo voleni volenými zástupci (obvykle poslanci či senátory), jmenováni těmi, kteří byli zvoleni, popřípadě lze i vysledovat kombinaci jmenování a volby, když jmenování je podmíněné souhlasem (získaným hlasováním) některého ze zastupitelských sborů. Při jmenování či volbě se přihlíží jednak k předepsaným kriteriím, která jsou dána zákonným předpisem (právnické vzdělání, délka praxe, věk apod.), ale i ke kriteriím nepsaným. Těmi jsou obvykle osobnostní vlastnosti navrženého kandidáta, ale i třeba jeho pověst ve společnosti.

Pravidla spravedlivého procesu ovšem nejsou vytvořena pro soudce, ale pro obžalovaného v trestních věcech či žalobce a žalovaného ve věcech civilních. Základním pravidlem je veřejnost procesu pod kontrolou všech a neméně důležitá je rovnost postavení účastníků procesu.

Bude však zapotřebí pohovořit o jednom z nejdiskutovanějších pravidel, o právu na právní pomoc. Je mimo jakoukoli pochybnost, že movitější žadatel o spravedlivé rozhodnutí je schopen zajistit si (zaplatit) výborného advokáta, jehož um a odbornost může hrát v procesu naprosto nezastupitelnou roli. Společenství lidíje sice schopnovytvořit podmínky takové, aby se právní pomoci dostalo každému, ale rozdíly v kvalitách těch, kteří právní pomoc poskytují, odstranit neumí (stejně jako neumí jmenovat či zvolit jenom kvalitní soudce).

Již uvedené určitě postačí k porozumění, že spravedlivý proces není a nemůže být zárukou rozsudku, který se bude líbit všem a celé lidské společenství jej bude považovat za spravedlivý. Spravedlivý proces jsou neměnně stanovená pravidla na cestě k takovémuto rozsudku, platící stejně pro všechny, když na konci této cesty je rozhodnutí, jež posuzuje naopak vysoce individuální případ jednotlivce či jednotlivců a toto rozhodnutí je v rukou člověka z masa a kostí, soudce, se všemi klady i chybami.

Nemohu nevzpomenout na různé glosy a rozhořčené články v mediích o tom, jak udatní policisté kohosi zadrželi a darebák soudce jej propustil na svobodu a tím zabránil spravedlivému procesu. Nebo statistiky o tom, že ti a ti lidé (černí, hnědí, šikmoocí, mladí či staří) jsou více odsuzováni než jiní, a proto není dodržen spravedlivý proces a tak podobně. Tak „o tomto“ spravedlivý proces není a nemůže být. Ten je pouze a jenom o pravidlech na klopotné pouti k rozsudku, jenž může, ale někdy i nemusí být spravedlivý v procesu, jenž spravedlivý byl.

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Právo a proces

Autor článku

Irena Válová

Irena Válová

Překladatelka, novinářka, analytička médií, mediální poradkyně.

Autor článku

Aleš Pejchal

Aleš Pejchal

JUDr. Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1976, tématem jeho diplomové práce byl historický vývoj občanského zákonodárství.35 let vykonával advokátní praxi, specializoval se především na občanská práva, lidská práva, restituce, ústavní právo, církevní právo a na mezinárodní práva se zaměřením na řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku.Je historicky prvním českým právníkem, který uspěl – v roce 2000 – u Evropského soudu pro lidská práva. Od té doby jeho jméno figurovalo v další více než desítce případů, které Evropský soud pro lidská práva akceptoval a rozhodnutí v nich publikoval jako závazný právní názor.Byl zvolen Právníkem roku 2007 v oboru občanských a lidských práv, včetně práva ústavního. Od roku 2009 byl místopředsedou České advokátní komory, od roku 2010 byl členem Výboru pro lidská práva Rady Evropských advokátních komor a Advokátních sdružení. V roce 2003 se stal členem konzultativního sboru v oboru právním prezidenta republiky a v roce 2011 členem Legislativní rady vlády ČR.Je autorem mnoha právníky a experty vyhledávaných odborných textů, žádaných pro jejich úzkou specializaci a mimořádná témata, která však vždy dokázal zpřístupnit lidským a srozumitelným pojetím s respektem k dané látce jako např. Život v Evropě v 21. století, Katedrála a pravidla hry na spravedlnost či O svobodě a právní pomoci.Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvolilo dne 27. 6. 2012 JUDr. Aleše Pejchala novým soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku za Českou republiku. Funkce se na devět let ujal 5. listopadu 2012.