Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopisNadílka

Základní slova 5: Rozprava o svobodě a moci

Irena VálováAleš Pejchal
Irena Válová, Aleš Pejchal | 7. 3. 2013 | 1 komentář | 2 276
evropamocmontesquieusvobodausa

Kdo mocí vnucuje jinému svobodu, uvrhá ho do nesvobody. Rozdíly v americké a evropské tradici svobody. Dalším dílem pokračuje rozhovor o základních slovech. Téma nahazuje Irena Válová, odpovídá Aleš Pejchal, nynější soudce mezinárodního štrasburského soudu.

Základní slova 5: Rozprava o svobodě a moci

Američtí otcové zakladatelé nového státu zformulovali v Deklaraci nezávislosti mínění lidí a jejich důvody, proč hromadně odcházeli z Evropy do Nového světa. Byl to útěk před náboženskou a ekonomickou nesvobodou za svobodou. Ale především to bylo rozhodnutí a vůle samotných lidí, kteří svoji svobodu takto vzali do svých rukou. Fakt, že evropské státy jakoby dávají občanům svobodu až dvě stě let poté, je příznačný. Nejsou to lidé, kteří berou svobodu do svých rukou, ale státy, které zjevně donuceny okolnostmi připouštějí částečné „propuštění nevolníků“.

A tak se nelze nezeptat, jak si můžeme všichni dohromady pomoci s ochranou naší svobody prostřednictvím právě takovýchto států? Když veškeré právo je „výtvorem státní moci“, stejně jako je právní stát v Evropě pouze dalším výtvorem státu? Nebo snad ona jistě dobře míněná rada, že si „s ochranou svobody si můžeme pomoci prostřednictvím státu“, směřuje k založení nějakého nového, našeho vlastního státu?

 

Neumím odolat pokušení a odpovím zlomyslně. Montesquieu ještě před koncem první poloviny osmnáctého století dopisuje svůj De l’esprit des lois (O duchu zákonů) a v něm to docela evropským národům (nebo jen některým?) nandává. „Národům, kteří nebyli zvyklí na svobodu, byla i svoboda něco nesnesitelného. Právě tak je někdy čistý vzduch škodlivý těm, kteří žili v močálovitých krajinách.“

Aby moc skutečně chránila svobodu, musí být svěřena ochránci svobodně, z vůle chráněného. Jestliže je chráněný podroben „ochraně“, kterou si nikdy nepřál, pak nejde o ochranu jeho svobody, ale o uvržení do nesvobody.

Potíž je v tom, jak konstatoval před lety pan Montesquieu, že mnozí „chráněnci“ svobodu neznají, a proto nechtějí. Ještě větší potíž však přináší fakt, že svobodu neznají, a proto nechtějí i oni ochranitelé. Skutečně svobodný člověk nebere svobodu jinému, ví, že tím ztrácí kus svobody své, což se mu zatraceně nechce.

Státy, jejichž představitelé žili nesvobodně v zajetí strnulých pravidel myšlení, kolem sebe rozsévaly pouze různé druhy nesvobody. Svobodného myšlení nebyli schopni ani ochránci, ani chránění. Proto i většina „revolucí“ na starém kontinentě, ve kterých bylo voláno po svobodě, končila toliko výměnou rolí ochránců a chráněných, ale nesvobodni zůstali všichni. Až v posledních desetiletích minulého století si mnozí z ochránců začali uvědomovat svoji nesvobodu a začali onu svobodu hledat, nejen pro chráněné, ale i pro sebe.

Ti co odcházeli z Evropy do Spojených států amerických, nebyli hnáni touhou po moci, kterou by chtěli uchopit namísto jiných, ale hledali svobodu. V celé dlouhé historii amerických prezidentů nenaleznete jediného, který by chtěl svoji moc uchopit na věky, zrušit demokratické zřízení a zbavit se své svobody. Kolik představitelů státní moci se ve stejném období chovalo v Evropě opačně… Zajati svým nesvobodným myšlením šířili nesvobodu křížem krážem, neboť se té vlastní svobody báli jak čert svěcené vody.

Útěk z Evropy není dnes cesta, stejně jako převzetí moci. Svobodné přemýšlení o vlastních omylech, ale i jejich svobodné hlásání, svobodným myšlením překračované bariery nesvobody a vytváření skutečných ochran svobody musí být v Evropě společným dílem jak ochránců tak chráněných. Spojené státy americké to měly usnadněné v tom, že jejich zakladatelé utekli před nesvobodou a jejich cílem bylo nikoli udržet moc, ale chránit svoji křehkou svobodu.

Svoboda není a nemůže být zabezpečena tunami předpisů, které nikdo není schopen pojmout do své mysli. Svobodu jsou schopni chránit pro sebe i pro druhé občané těch států, jimž jednoduchá pravidla svobody provází z vlastní potřeby každou myšlenku. Pak už nejde o ochránce a chráněné, ale o rozdělení ochrany svobody mezi všechny bez ohledu na jejichpostavení ve společenství. Občan, který se rozhodne a dokáže svobodně podnikat, dokáže nabídnout práci ostatním a zaplatit jim odpovídající mzdu, chrání svobodu svého státu daleko podstatnějším způsobem než po zuby ozbrojená armáda na hranicích.

A konečně, pro svobodu je důležité, aby výkon státní moci, především pak v těch nejvyšších postech, nesloužil svým vykonavatelům jako odrazový můstek pro odchod do dalších, nestátních, většinou obchodních, sfér. Ani to nesmí být dlouholetý a jediný způsob obživy onoho vykonavatele, jenž nemá již šanci uplatnit se jinak. Výkon státní moci musí být provázen především trvalým zájmem jejího vykonavatele udržet si svobodu svoji, a tím i jiných. Při volbě vykonavatelů státní moci je proto nejdůležitější posuzovat jejich schopnost myslet a žít svobodně, když odborná kriteria už by měla být naprostou samozřejmostí.

Stejně jako je člověk tvor nedokonalý, tak i způsob ochrany jeho svobody nemůže zahrnovat jen ty nejracionálnější přístupy. Tolerance jistě bude na místě i k chybám, pokud však nepůjde o chyby systémové, které ze svobody vytvoří nesvobodu tvrdě chráněnou státní mocí. 

Autor článku

Irena Válová

Irena Válová

Překladatelka, novinářka, analytička médií, mediální poradkyně.

Autor článku

Aleš Pejchal

Aleš Pejchal

JUDr. Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1976, tématem jeho diplomové práce byl historický vývoj občanského zákonodárství.35 let vykonával advokátní praxi, specializoval se především na občanská práva, lidská práva, restituce, ústavní právo, církevní právo a na mezinárodní práva se zaměřením na řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku.Je historicky prvním českým právníkem, který uspěl – v roce 2000 – u Evropského soudu pro lidská práva. Od té doby jeho jméno figurovalo v další více než desítce případů, které Evropský soud pro lidská práva akceptoval a rozhodnutí v nich publikoval jako závazný právní názor.Byl zvolen Právníkem roku 2007 v oboru občanských a lidských práv, včetně práva ústavního. Od roku 2009 byl místopředsedou České advokátní komory, od roku 2010 byl členem Výboru pro lidská práva Rady Evropských advokátních komor a Advokátních sdružení. V roce 2003 se stal členem konzultativního sboru v oboru právním prezidenta republiky a v roce 2011 členem Legislativní rady vlády ČR.Je autorem mnoha právníky a experty vyhledávaných odborných textů, žádaných pro jejich úzkou specializaci a mimořádná témata, která však vždy dokázal zpřístupnit lidským a srozumitelným pojetím s respektem k dané látce jako např. Život v Evropě v 21. století, Katedrála a pravidla hry na spravedlnost či O svobodě a právní pomoci.Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvolilo dne 27. 6. 2012 JUDr. Aleše Pejchala novým soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku za Českou republiku. Funkce se na devět let ujal 5. listopadu 2012.