Minulý týden vrátil Václav Klaus sněmovně návrh zákona o audiovizi. To mimo jiné znamená, že až do přehlasování jeho veta nevznikne Státní fond kinematografie, který měl pod ministerstvem kultury nahradit Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie. Starší fond byl financovaný i výnosem z nedávno rapidně omezených reklam vysílaných na České televizi, proto téměř vyschnul. Do nového by opět povinně a výrazněji než dříve přispívaly komerční televize a nově mimo jiné i videoservery. Na natáčení snímků, ale i digitalizaci kin, propagaci českého filmu, pořádání festivalů a renovaci starých děl by mohlo jít až tři sta milionů korun.
Nehodlám přispívat do hašteření o tom, jestli má stát z odvodů soukromých firem „podporovat film“: nedokázal bych uspokojivě obhájit tvrzení ani jednoho z obou rozdílných světů, které se naposledy střetly v úterních Událostech a komentářích. Rozdráždilo mě ale skálopevné přesvědčení (některých) filmařů, umělců a úředníků o tom, že státní fond funguje jako hráz proti tupé komerci. Klausův bonmot, že českému filmu chybí invence, nikoliv peníze, si taky zasloužil kvalitnější reakci než urážky.
iMovie vyměníme za Excel
S čísly je to ošemetné, když jde o umění – přesto nám teď ale pomůžou nabourat několik klišé.
Pracovat budu se seznamy dotací z let 2009, 2010 a 2011, vyvěšenými na webu ministerstva kultury. Třicítka excelovských souborů zrovna neoplývá přehledností a použitelností, pracovat tedy dál budeme se mnou vytvořenými tabulkami, které obsahují překontrolované původní hodnoty a snáze se s nimi počítá (2009, 2010, 2011). Do finálního souboru jsem vykopíroval ty filmy, které získaly z fondu v těchto třech letech peníze na tvorbu nebo výrobu, dostaly se již do distribuce a dočkaly se recenzí nebo aspoň diváckého hodnocení na Československé filmové databázi. Ale nebojte, to pilířem mých argumentů nebude.
Zatímco výše příspěvků se čísly vyjadřuje snadno, s kvalitou je to ošemetnější. Za prvé, podpora filmu funguje trochu jako investiční fond: některé tvůrčí experimenty se zákonitě nemusí povést, od toho je tu diverzifikace. Pro kulturu je důležitější, když se párkrát za sezonu povede skvělý film, než kdyby z ateliérů lezly mcdonaldizované produkty stabilně na tři hvězdičky z pěti. (Libertariáni musí při čtení trpět, ale tenhle článek je určený hlavně pro zastánce navrženého modelu přerozdělování.) Za druhé: soudobá kritika nemusí pochopit hodnotu skutečně průlomového uměleckého díla – viz Máchův Máj. Alespoň jednomu ze čtyř recenzentů by se to ale podařit mohlo; proto tabulky obsahují sloupek s „nejlepším hodnocením“. (Jak uvidíme, radikálních experimentů se stejně točí pomálu.) A za třetí, i přes spojení tří ročníků pořád pracujeme s malým datasetem náchylnějším na odchylky: filmů je jen 76 a recenzí 93. U nízkorozpočtových snímků je možné, že si jich recenzenti všimnou spíše v případě, že jde o výjimečný sukces, což může způsobit odchylku směrem vzhůru – a tak dále.
Počty proto berme s lehčím odstupem; ne tak otázky, ke kterým prostřednictvím čísel hledám odpověď. Pohled do seznamu již hotových podporovaných projektů je totiž v lecčems znepokojující i bez matematiky a klišovité myšlení na nich záhy ztroskotá.
Sedm věcí, které zvážit, než budete bránit státní filmový fond
- Na vrcholu tabulky ihned trknou do očí dvě pětimilionové dotace pro mimořádně nekvalitní filmy: Saxanu a lexikon kouzel a Ulovit miliardáře. Nejde o nezdařené umělecké produkty, ale o komerční braky, což mohlo být radě fondu jasné snad už z námětu. Přesto podpořila dotace poměrem hlasů 7 : 2 a 8 : 1. Příznivce „kvality“ zarazí i čtyři miliony pro film Zdeňka Trošky Čertova nevěsta a srovnatelné příspěvky pro Můj vysvlečenej deník, Kozí příběhy se sýrem nebo Dešťovou vílu.
- Přestože fond v letech 2009 až 2011 rozdělil skoro tři čtvrtě miliardy korun a z toho šlo na tvorbu a výrobu 469 milionů, filmů mimořádných kvalit s jeho podporou vzniklo pomálu. Diváci a recenzenti se shodli pouze na výjimečnosti desetiminutového studentského filmu Graffitiger, z celovečerních získaly převážně kladný ohlas Poupata, Rodina je základ státu, Největší z Čechů, Kawasakiho růže a Cesta z lesa.
- Nyní k číslům: Klausovo tvrzení, že českým filmům chybí spíš invence než peníze, najednou nepůsobí nijak nemístně. Průměr procentuálního hodnocení z nejpříznivějších recenzí filmů s více než dvoumilionovou dotací je totiž 64 %, u zbytku 69 %. Když počítáme všechny recenze, štědře dotované filmy dostaly dokonce v průměru jen 53 %, ostatní 67 %. Rozdíl je to markantní, přestože z něj kvůli výše uvedeným důvodům (málo dat) ještě nelze vyvodit, že by snad dotace vyloženě škodily.
- Méně peněz neznamená méně kvality – spíš kratší metráž a skromnější žánry. U nízkorozpočtových krátkometrážních filmů a dokumentů by si teoreticky měli recenzenti všímat spíše povedených kousků a těmi nepovedenými ani neztrácet čas, zatímco Troškovi to možná „o to víc nandají“. Toto zkreslení můžeme obejít jinak položenou otázkou: kolik výjimečných děl, které získají u recenzentů a u diváků v průměru víc než 70 procent najdeme nad a pod čarou dvou milionů? U diváckých hodnocení je to 4 : 14 (tedy 13 % vs. 30 % z celkového počtu), u recenzentů je to plichta 4 : 7 (13 % vs. 15 %). Bulvárně položeno: víc peněz neznamená automaticky „víc kvality“. Znamená jen delší metráž a odlišné, výpravnější žánry.
- Ač rada podpořila řadu masovek, v tabulce nenajdete nejlépe hodnocenou českou komedii posledních let. Dotaci na výrobu snímku Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka rada zamítla v roce 2011 poměrem hlasů 8 : 2. Film diváci na ČSFD hodnotí 75 %, recenze na iDnesu 80 %, v Aktuálně 70 %, FFFilm 90 % a Kinobox dává 75 %. Berme to jako příspěvek do diskuze o tom, nakolik rozhodování rady připomíná generátor náhodných čísel – a jestli i komerční televize a nedotovaná studia nedovedou vyprodukovat důstojný, řemeslně zvládnutý snímek. („Běžte prosímvás všichni na tenhle film několikrát, protože jeho tvůrci musí natočit něco dalšího, a řekněte o něm všem ostatním, protože lid potřebuje vědět, že byl klamán a že ostatní české komedie nejsou takhle dobré,“ píše František Fuka.)
- Kde jsou rebelové? Silně levicově orientovaní čtenáři mě můžou snadno obvinit z toho, že vnímám podporu kinematografie a umění příliš „ekonomicky“, exaktně a měšťácky. Mají pravdu. Tabulka s podporovanými a do distribuce uvedenými filmy by ale měla znepokojit i je: kolik radikálně společenskykritických děl v něm najdou? Z kolika dýmá Molotovův koktejl a vyzařují myšlenky Slavoje Žižka? Dobře: Poupata, Drnovické catenaccio a snad i Auto(mat), který dostal příspěvek na distribuci, párají oponu dominantní ideologie, řečeno s francouzským marxistou Louisem Althusserem. Jinak je to výstavka šosácké reakční kultury, na kterou šla skoro půlmiliarda v zemi destruující kvůli úsporám svou záchrannou sociální síť. (A prosím, přestaňte omílat, že je fond mimorozpočtový: co do něj televizní společnosti a kina odvedou, to jim bude chybět k podnikání, a co jim bude chybět k podnikání, to neodvedou na dani ze zisku nebo sociálním pojištění zaměstnanců.)
- Poslední postřeh vychází nikoliv z tabulky, ale z procesu jejího vzniku: starý fond rozhodně nehospodařil transparentně. V on-line dostupných materiálech najdete pouze adresáta dotace, název snímku (ten se často během příprav změní), částku a poměr hlasů pro a proti. Nelze přímo zjistit, kdo z rady jak hlasoval, a především proč. Na webu ministerstva chybí podklady od producentů, na základě kterých se o jednotlivých milionových dotacích z veřejných peněz rozhodlo. Zajímá-li vás víc, musíte si podat žádost o informace podle zákona sto šest a připravit si dvě stě korun za každou započatou hodinu úředních rešerší. Novela zákona o audiovizi prosvětluje nový Státní fond kinematografie jen o něco málo silnější žárovkou. Jeho rada bude muset sepsat a zveřejnit kritéria, podle kterých bude žádosti o dotace hodnotit. To ale neznamená, že neprojde případná Saxana III. – radní si totiž sami vytvoří pravidla, podle kterých pak budou hrát. Posunem k lepšímu je povinnost zveřejňovat expertní posudky, bohužel ovšem bez „obchodních tajemství, údajích o jiných osobách účastnících se projektu, než je příjemce podpory, uměleckých autorských děl přiložených k žádostem a údajů, o kterých to stanoví jiný právní předpis.“ Uvidíme, co všechno přes to půjde protlačit.
Moje data jsou otevřená, můžete tedy na jejich základě bádat dál: jít hlouběji do historie, započítat ceny z domácích soutěží i zahraničních festivalů, porovnat produkci podporovanou fondem s tou, kterou financují komerční televize a soukromá studia bez dotací. Kdo je doma se zlomenou nohou, může porovnat českou kinematografii s některou zahraniční. Budu rád za jakákoliv doplnění.
Dotovat filmy? Neřeknu. Dotovat je takhle? Raději ne
Tabulka sama o sobě není argumentem pro to, že stát nemá formou dotací podporovat film. Těžko ostatně říct, jestli by něco takového šlo vyčíst z dat, byť seberozsáhlejších – stejně oba názorové tábory upínají svou pozornost k různým cílovým veličinám. Jedním jde o svobodu nakládat s vlastními penězi, druhým o všeobecné kulturní bohatství. S odstupem se ale hranice rozmazávají a obě skupiny si jsou najednou podobné v tom, jak podléhají známému šálení toho, „co je vidět a co není vidět“. Libertarián rád přehlédne, že k jeho svobodě paradoxně přispěla i některá umělecká díla financovaná veřejnými prostředky – a také nedocení nerozbité okno od auta zachráněné tím, že potenciální vandalové zrovna seděli v kině zachráněném dotací na digitalizaci. Levičáci zas často ignorují skutečnost, že peníze přerozdělené zákonem chybí někde jinde, kde s nimi mohlo být naloženo účelněji – nebo že některé fondem podpořené scénáře končí v šuplíku, místo toho aby se k publiku dostaly „tržní cestou“ alespoň jako román.
Moje závěry jsou jiné: Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie opravdu podpořil v posledních třech letech několik kvalitních snímků. Nevíme přitom, jestli by vznikly i v liberálnějším prostředí, tedy bez podpory fondu a zároveň bez zatížení televizí a kin odvody a nejvyšším DPH v regionu. Srovnatelnou sumu jako do „kvality“ fond vložil i do projektů bez uměleckých ambicí, v několika případech rovnou do braků. Vedle nich je na špičce dotačního žebříčku ještě spousta děl přijatých s rozpaky jak kritikou, tak diváky – spíš než o odvážné experimenty jde přitom „jen“ o řemeslně nezvládnutá díla. Na opačném konci lze přitom nalézt krátkometrážní a studentské „perličky na dně“ se statisícovými rozpočty. To všechno by bylo fér zmínit pokaždé, když kdokoliv klade rovnítko mezi tučný státní fond a umělecky hodnotnou kinematografii. Rozhodování rady bylo navíc natolik netransparentní a nesystémové, až připomínalo generátor náhodných čísel.
Pokud měl nový zákon o audiovizi v podstatě zachovat výběrčí i rozhodovací mechanismy, ale zásadně navýšit přerozdělované prostředky nového Státního fondu kinematografie, je dobře, že se vrací k projednání do Sněmovny. Pokud je skutečnou prioritou vlády, poslanců i hlasitých odpůrců Klausova veta podporovat prostřednictvím státu tvorbu „kvalitních českých filmů“, musí navrhnout výrazně jinou, koncepčnější a transparentnější formu fungování fondu. Jinak to jsou pouze pokrytci schovávající se za frázemi o českém kulturním bohatství a jeho likvidaci, ale zároveň přehlížející vyhazování desítek milionů na braky, před jejichž údajným destruktivním vlivem má prý přitom diváka stát bránit.
