Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Free Solo. Co nám může film o horolezení povědět o ekonomickém růstu

John H. Cochrane
John H. Cochrane | 20. 6. 2019 | 1 komentář | 4 654

První výstup na El Capitan v roce 1958 trval 47 dní. Alex Honnold loni po skalní stěně vyběhl na vrchol za necelé čtyři hodiny. Co se to stalo, že za šedesát roků dosáhlo lidstvo v horolezení tak neuvěřitelného pokroku?

Free Solo. Co nám může film o horolezení povědět o ekonomickém růstu

Loni vznikl (a právě teď běží v českých kinech, pozn. red.) snímek Free Solo, poutavý film o americkém horolezci Alexi Honnoldovi a jeho volném (žádné pomůcky, žádné lano) sólovém výstupu na skalní masiv El Capitan v Yosemitech. Kromě jiného mě ten film přivedl k zamyšlení nad ekonomickým růstem.

Vědět, jak věci dělat

Schopnosti dnešních horolezců dalece přesahují to, co dokázali jejich o generaci starší předchůdci. Historie zdolávání El Capitanu začíná podle Wikipedie roku 1958 sedmačtyřicetidenním výstupem za použití kotvení, lan a spousty dalších nástrojů pokračuje přes objevování nových tras i technik a končí Alexovým čtyřhodinovým „výběhem“ po čelní straně.

Proč se taková věc nepodařila dřív? Nečekalo se na žádnou novou speciální technologii. Nebo dobře –možná trochu. Alex používá moderní horolezeckou obuv s přilnavou gumou na podrážce. Ale nic víc. A slušně přilnavou pryž nakonec známe stovky let. Není žádná technologie, jejíž absence by bránila lidem lézt takhle na skály už před tisíci let. Kdybyste Alexe přenesli strojem času do roku 1890, možná by bez svých bot nevyšplhal volným stylem na El Capitan, ale určitě by zdolal víc velkých stěn než kdokoli jiný.

Jinými slovy: schopnosti lidstva, pokud jde o šplhání na skály, vyletěly raketově nahoru. Podobně se vylepšovala naše produktivita – tedy naše znalosti o tom, jak věci dělat – u prozaičtějších a „ekonomičtějších“ činností. A při zpětném pohledu se v čase zvyšovala i míra tohoto zlepšování.

FINMAG NA PRÁZDNINY!

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Na internetu naletíš hned, říká Mikýř. Jakub Jetmar se ptá, jak je Martinu Mikyskovi v dresu strážce webové morálky, který drtí internetové pokrytce i prodejce hrnců

Start me up! Pavel Jégl zkoumá, jak chystáme půdu startupům • Michal Hron s Andrejem Kiskou ml. na lovu jednorožce • Martin Vlnas se ptá šéfa CzechInvestu, co má pro startupery • Jak se stal z Izraelců startup nation?

Drogy vyhrály. Před 50 lety Richard Nixon vyhlásil válku drogám. Prohrály USA, prohrály země, které do vojny zatáhly. Ale zas to stálo hodně peněz

FIN. Bitcoin drž, utrácej špatné peníze. Dominik Stroukal představuje kryptomilionáře z chatrče • Josef Tětek ví, že bitcoin není bio. Ale zelená, neb se to vyplatí • Rádce Petra Kučery, šéfa Peníze.cz


Mám takový pocit, že když studujeme ekonomický růst, soustředíme se (zvlášť pak my ze Sillicon Valley) na nejrůznější udělátka a trestuhodně zanedbáváme to nejprostší: to, jak se vyvíjejí lidské znalosti, jak věci dělat. Jihovýchodní aerolinky dneska dokážou otočit letadlo za 20 minut, v sedmdesátých letech to trvalo – a u mnoha větších společností pořád trvá – hodinu. To je přece nárůst produktivity plně srovnatelný s instalací nejčerstvějších technologických vymožeností. Růst je postavený na znalostech, jak něco dělat, a jen někdy je to tak, že tyhle znalosti vtělíme do přístroje. Volný styl v horolezení je skvělý příklad prostého pokroku ve schopnostech, znalostech, pokroku zcela nezávislého na technologiích.

A stejné vzorce se objevují, když teoretici mluví o růstu.

Externality vědění

Když se jeden člověk naučí, jak něco dělat, a dokáže aktivně předat tuto znalost ostatním, pak můžou ostatní z této znalosti rychle začít těžit a kupředu se posouvají všichni.

Alex, stejně jako Newton, vyšplhal nahoru po ramenou gigantů. Jak se leze na El Capitan? Dnes už známe celou řadu ustálených tras. Taková „trasa“, jak jasně ukazuje film, je vlastně souslednost neuvěřitelně malých děr, puklin nebo výčnělků na stěně devítisetmetrové skály, které zkušení horolezci dokážou při svém výstupu propojit. Alex nemusel nic objevovat, vybral si známou trasu.

Podobně v roce 1958 nikdo neměl ani tušení, jak může člověk viset jen na palcích nebo ostatních prstech a využít tak menší výčnělky na stěně. Tato znalost, jak ukazuje film, se v průběhu času vyvinula v komunitě horolezců a boulderů. Alex je v tom výjimečně dobrý, ale pořád platí, že se učil od ostatních.

Přenos znalosti

Každý má dnes starost o duševní vlastnictví, ale nikdo nikdy nepatentuje nic z oblasti horolezeckého knowhow. (Existují samozřejmě nějaké patentovatelné technologie, které lidé využívají ke klasickému horolezení s lany a zajištěním a které v důsledku umožnily i volný styl, ale není to rozhodující.) I vědění je svého druhu produkt a vyvinout ho vyžaduje určité náklady od člověka, který ho produkuje. Když je pak uvolněno pro ostatní, je mnohem snazší učit se než inovovat, a lepší výsledky má pak celá komunita.

Jakmile vznikne nová znalost, je ve veřejném zájmu předat ji dál tak rychle, jak jen to jde. Celý byznys s duševním vlastnictvím je postavený na ideji, že inovátor si za svoje myšlenky zaslouží nějakou rentu a že tato renta je nezbytně nutnou podmínkou pro to, aby vůbec nějaké nové myšlenky vznikaly. Výměnou za to ovšem platíme nižším budoucím růstem, protože zpomalujeme proces adopce inovací. Jenže podstatná část znalostí, které podporují růst – dokonce bych řekl, že většina z nich – vzniká stejně jako nové úchyty nebo nové trasy: zadarmo. Existují i další společenské instituce, které podporují tvorbu a šíření znalostí, a horolezectví je jich plné.

Velikost skupiny a cena za přenos informace

Klíčovým objevem moderní teorie růstu je, že – v důsledku výš popsaného procesu – čím větší je skupina, která se věnuje nějakému problému, tím rychleji se zvyšuje všeobecná znalost o něm. Pokud tisíc lidí vymýšlí, jak lézt, a každý jeden z jejich nápadů se vždycky rozšíří v celé skupině, každý člen této komunity může využívat nových znalostí rychleji, než kdyby taková skupina měla jen sto lidí.

(Řekl bych, že naše modely nevěnují dostatek pozornosti otázce šíření nápadů. Většina nových nápadů je blbá – a jednou z hlavních náplní každé skupiny, která se něčím zabývá, je prosévání a třídění nápadů, zjišťování, které jsou použitelné a které nestojí za nic, a jejich vylepšování. Všechno tohle učení vyžaduje čas a úsilí. Svět se nedělí na jedince inovující za ohromné náklady a zbytek lidstva, který si je zadarmo osvojuje. Akademici, kteří tráví většinu času četbou složitých studií, psaním odborných posudků a komentářů, které tříbí myšlenky, většinu myšlenek odhazují. A ty zbbylé znovu přebírají, aby je mohli učit – vždyť to vidíme dnes a denně!)

Film Free Solo ukazuje, jak se svět horolezení od 50. let významně rozšířil. Bouldering je dnes rekreační víkendový sport tisíců lidí, před půl stoletím to byla hrstka nadšenců. Není žádný div, že adekvátně vzrostla i úroveň tvorby nových znalostí.

Velikost skupiny je limitovaná také její schopností komunikovat. Začátek růstu a vědy si spojuji Gutenbergem. (Jeho vynález byl rovněž nepatentovaný, rychle se vylepšoval a kopíroval.) Tisk znamená, že když provádíte nákladný experiment, můžete ho sdílet s daleko větší skupinou a tato větší skupina pak může o vašem nápadu diskutovat a vylepšovat ho. Kdybyste mohli svůj nápad šířit jen od úst k ústům nebo v rukopise, jen málokdo by se mohl z vašeho nápadu něco naučit a pak to nějak využít.

V tomto smyslu tedy nakonec můžu říct, že horolezení je nakonec lepší, než kdy bylo. i díky technologiím – ale těmi technologiemi jsou technologie komunikační. Nejprve technologie tisku – všimněte si ve filmu vývoje na přebalech horolezeckých časopisů. A pak – technologie internetu. Každý nový nápad v horolezení je rychle dostupný kdekoli na světě. Bez tak rozsáhlé skupiny zainteresovaných lidí by se sdílené znalosti v tak krátkém čase rozhodně tolik nerozvíjely.

A to mi v konečném důsledku dodává naději pro růst. Dokázali jsme náklady na vzájemnou komunikaci zredukovat ještě daleko víc, než se podařilo Gutenbergovi. Skupina lidí, kteří můžou zkoumat společný problém, je nezměrně větší, a prudce vzrostl i počet problémů, které můžou být účinně studovány skupinami o efektivních počtech (velikost akademické disciplíny bývá 1000–10 000 lidí, pak přichází dělení na specializace, a to samé, zdá se, platí pro oddechové činnosti). Nebo je tu aspoň ta možnost. Od Guttenbergova vynálezu to k vědecké revoluci trvalo ještě 200 let a to je doba, za kterou se může hodně pokazit.

Film Free Solo je samozřejmě taky film o psychologii extrémního nebezpečí. Ale to už si nechám na jindy.

Text z autorova blogu The Grumpy Economist s jeho laskavým svolením pro Finmag přetlumočil Kamil Bittner

Autor článku

John H. Cochrane

John H. Cochrane

John H. Cochrane působí na Hooverově institutu ve Stanfordu. Předtím učil na Booth School of Business při Chicagské univerzitě. Působí také jako externí pracovník v Cato institutu.