Na fenomén chudinských měst v bohaté zemi lze narazit po celých Spojených státech, ať už jde o Detroit, Baltimore nebo mé milované New Orleans. Tato města jak z třetího světa mají jedno společné – neexistuje v nich volný, otevřený trh.
Ekonomové se obecně shodují, že podmínkou bohatství národů je ekonomická svoboda, a pro metropolitní oblasti to platí také. Ekonom Dean Stansel ve své studii Index ekonomické svobody amerických metropolitních oblastí píše: „Zjistili jsme, že existuje korelace mezi vysokou úrovní ekonomické svobody a pozitivními ekonomickými výsledky.“
Jedním z nejdůležitějších poznatků Stanselovy studie je skutečnost, že posun z páté třídy (nejméně svobodné) do čtvrté doprovází pokles nezaměstnanosti o 0,9 procenta. Detroit je podle Stanselova indexu na 345. místě mezi americkými městy, New Orleans na 262. místě a Baltimore na 102. místě.
Pokud ale města seřadíme podle výše daňového břemene, Baltimore i Detroit jsou rázem v první pětce, přinejmenším podle údajů Úřadu pro fiskální analýzu. A občané Louisiany, mateřského státu New Orleans, jednak platí třetí nejvyšší spotřební daně, sečteme-li ty státní a místní, a jednak žijí ve státě s vysokými rozpočtovými deficity. Všechna tři města navíc souží přemrštěné, a někdy i vyloženě bizarní regulace. V Louisianě například potřebují zvláštní povolení k podnikání květinářky, v Detroitu kadeřnice a v Marylandu věštkyně. Kéž by státem licencované marylandské jasnovidky bývaly předpověděly, že podnikatelé před přebujelým úředním aparátem vezmou nohy na ramena.
Jako by všechny ty daně a regulace nestačily, nezaměstnaní obvatelé Detroitu a Baltimoru, kteří by i rádi pracovali, se musejí potýkat s velmi restriktivním trhem práce. V obou městech přesahuje členství v odborech národní průměr (10,7 procenta) a minimální mzda je tu vyšší než federálně stanovených 7,25 dolaru.
To podle očekávání dramaticky zvyšuje nezaměstnanost – ta v Detroitu dosahuje 8,1 procenta a v Baltimoru 6,1 procenta. New Orleans je na tom lépe přinejmenším z hlediska členství v odborech (pouných 4,2 procenta), jenže zase vykazuje nejhorší vzdělávací výsledky v celé zemi, což růstu mezd také nepomáhá.
Když se podíváme na kriminalitu, především tu spojenou se střelnými zbraněmi, spatříme ještě neutěšenější obrázek. Pokud jde o počet vražd spáchaných střelnou zbraní na 100 000 obyvatel, šlape Detroit (35,9) na paty El Salvadoru (39,9), Baltimore (29,7) je na tom téměř stejně jako Guatemala (34,8), a kdyby bylo New Orleans země, vykazovalo by druhou nejvyšší míru vražd na světě (62,1), hned po Hondurasu (68,3), s pohodlným náskokem před Venezuelou (39,9). To mimochodem i přesto, že všechna tři města mají v celých Spojených státech jedny z nejpřísnějších zákonů regulujících držení střelných zbraní.
Asi nikoho nepřekvapí, že Baltimore, Detroit i New Orleans vykazují vysokou míru chodoby – 28,2 procenta, 48,1 procenta a 29 procent. Zkrátka a dobře, v hlavním americkém městě festivalů není lidem většinou příliš do tance. Po celém vyspělém světě dnes existují mezi městy propastné rozdíly. Řešení je přitom snadné – snížit daňovou zátěž a rozvolnit přeregulovaný trh práce. Neměli bychom se smířit s tím, že kvůli přebujelému státu zůstanou tato chudinská města rozvinutého světa navždy ve středověku.
Z anglického originálu, publikovaného na Fee.org, pro Finmag přeložil Aleš Drobek
Úvodní fotografii neworleanských bezdomovců poskytl za úplatu Shutterstock.com
