Tašku na střechu a plech můžu dovézt z Číny, pokrývače těžko

Pokud srovnáme počty absolventů v letech 2005 a 2016, u většiny řemeslných oborů došlo ke značnému poklesu. Co je podle vás hlavním důvodem?

Částečně, přibližně ze třiceti procent, to odpovídá demografické křivce. Kromě toho je to samozřejmě dáno i tím, že rodiče nebo učitelé, což je ještě horší, posílají děti na učňovské obory za trest. „Nemáš dobré známky, půjdeš na řemeslo.“ A v neposlední řadě je to dané i určitou mírou pohodlnosti. Rodíme se do doby velkého komfortu a řemeslo je samozřejmě náročná činnost.

Na druhou stranu se začíná mluvit o řadě zdravotních potíží a stresu, které souvisejí s prací u počítače. Nečekáte, že v budoucnu část „kancelářských zaměstnanců“ začne hledat alternativu, včetně manuální práce?

V takový obrat, že se přestane chodit na „trendové obory“, úplně nevěříme. Na druhou stranu platí, že nouze naučila Dalibora housti. Takže logicky – bude-li zaměstnanců nebo živnostníků v profesích méně, budou se víc platit. Pokud se budou víc platit, bude se o tom víc mluvit, což bude motivační. Ve společenském měřítku navíc řemeslníci podle mě nebudou ztrácet, naopak. Protože tady bude někdo, kdo bude něco umět, kdo se bude schopen sám o sebe a svoji rodinu postarat.

Nezájem o výrobu piva nás překvapil

Která řemesla se s nedostatkem absolventů potýkají v Česku nejvíce?

Kritická situace je v nábytkářství a stavebnictví, maličko se to začíná srovnávat a lepšit u potravinářských profesí a relativně dobré je to ve strojírenských a elektrikářských profesích.

Proč právě v těchto oborech?

Jsme strojařskou velmoc. Veřejnost ví, že v automobilovém průmyslu jsou dobré mzdy. Když jdete pracovat do Škodovky nebo do Hyundai, i dělníci mají mzdu přes třicet tisíc. Tyto obory jsou dnes navíc částečně spojené s výpočetní technikou. Autoelektrikáři nebo elektrikáři, to už zdaleka nejsou jen kleštičky a šroubováček, už se musí pracovat s počítačem. Což třeba ty mladé kluky bere.

U oboru sladovník-pivovarník naopak klesl počet absolventů prakticky na nulu. Co mladé lidi od této profese odrazuje?

Přiznám se, že sladovník mě hodně překvapil, protože jsme národ výrobců piva, máme k tomu blízko, máme tady velké pivovary, ale i několik set malých rodinných pivovarů. A sladovník není někdo, koho bych mohl nahradit kýmkoliv z ulice, nějakým běžencem, k tomu musíte skutečně něco znát a umět. Možná je to dáno tím, že se lidé prostě domnívají, že to nebude tolik honorováno nebo že to je velmi specializovaná profese – protože sladovník pak asi jen těžko může dělat něco jiného. Možná rodiče mají obavy, že děti budou srkat pivo už od útlého věku.

Máte informaci, že kvůli nedostatku sladovníků už nějaké pivovary skončily?

Není to zatím tak, naštěstí je u nás stále dost sladovníků střední a starší generace, ale u malých pivovarů už je problém sehnat odborníky velký, a různě to tedy plátují jinými profesemi.

Podle Informačního systému o průměrném výdělku se v posledních letech snížil i celkový počet řemeslníků v Česku. Statistika se ale týká jen zaměstnanců. Platí podobný trend i pro živnostníky?

Je to stejné jak u zaměstnanců, tak u živnostníků, dokonce si troufám tvrdit, že u těch je to o něco horší. Tam to přece jen není jen o tom vyučit se, ale musíte zvládnout ještě nějaké podnikatelské základy a nezbytné finanční minimum, ke své profesi musíte dělat ještě spoustu dalších, například administrativních činností.

Máte nějaký přehled, kolika řemeslníkům je víc než 55 let? Obracela jsem se s touto otázkou na jednotlivé asociace a cechy a ty samy přesně nevědí.

Statistiku nemáme a těžko bychom ji asi dávali dohromady, nemáme přehled o všech řemeslnících v Česku. Máme výborný přehled o těch, kteří jsou asociováni v příslušných ceších, pak o těch, kteří mají kvalifikaci, ale zbytek odhadujeme.

Hrozí u nějakých řemesel, že třeba za deset let jednoduše zmizí, protože je nebude mít kdo dělat?

Asi úplně nezmizí, ale výrazně se zredukuje počet těch, kteří je budou dělat. Stačí se podívat třeba na řezníky a uzenáře (počet absolventů klesl mezi lety 2005 a 2016 z 235 na 81). Pokud pojedeme dál tímto tempem, tak jich bude v dalších deseti letech končit deset dvacet ročně.

Není to ale zároveň tak, že některá řemesla jsou méně potřebná než v minulosti – takže i to menší množství řemeslníků vlastně stačí?

To, že jsme v době další průmyslové revoluce a pracuje se s novými technologiemi, ještě neznamená, že to bude bez pracovníků. Spíše budou dělat s jinými nástroji, budou jiné postupy, ale lidský prvek tam být musí, a to nemluvím vysloveně o ruční práci. Klempíře, tesaře nebo obkladače potřebujeme stále. Staví a opravuje se pořád, tašku na střechu a plech můžu dovézt z Číny, pokrývače těžko.

Dílny se změní

Jak lze nedostatek řemeslníků řešit kromě toho, že začne přibývat absolventů? Existuje podobně „rychlé“ řešení jako v průmyslu, který se snaží vypomoct krátkodobým náborem Ukrajinců?

První věc je výchova. Samozřejmě chápeme, že rodiče chtějí, aby děti měly maturitu a šly na vysokou školu, ale nemělo by se zabíjet ani to, že je budou vychovávat k nějakým dovednostem. Jedním z řešení je dávat je na střední technické školy. Na těch by děti, což je naším cílem, po třech letech získaly výuční list a ve čtvrtém roce šly k maturitě. A pokud ji náhodou neudělají, pořád se můžou bez problému živit. K tomu je ale třeba udělat celou řadu opatření už na základních školách.

Jakých přesně?

Pro nás je důležité, a to se nám podařilo prosadit, že v nejbližších dvou třech letech začne povinná praktická výuka. Znovu se začne pracovat s hmotou – často ale ne s tou klasickou, tedy s dlátem a kladívkem, ale v kombinaci s novými technologiemi, jakou jsou 3D tiskárny nebo drony. Děti zjistí, jestli je to baví, nebo ne, a současně se seznámí s řemeslem jako s nějakou pokročilejší činností.

Kromě toho jste v minulosti tlačili na zavedení mistrovské zkoušky. Jak to s ní vypadá?

Už to máme prakticky hotové, trochu se to legislativně zaseklo. Ale věříme, že s ní během několika měsíců začneme. Má to být jakási nejvyšší kvalifikace pro řemeslníky, trochu marketingová záležitost, ale měla by jim pomáhat k získávání zakázek a jasně je odlišit od průměru.

A zkoušku by tedy mohli získat až po několika letech praxe?

Je to navržené tak, aby měl řemeslník pět let zkušeností, zároveň musí mít kvalifikaci v příslušném oboru a projít třístupňovou zkouškou, která bude ověřovat, jak je schopen udělat řemeslné dílo, porozumět svému oboru a potom podnikatelské kritérium.

U kterých řemeslných oborů stačí získat chybějící lidi tak, že se rekvalifikují?

Samozřejmě je to profese od profese. Obecně usilujeme o to, aby vzdělání v učňovských oborech nebylo tak úzce profilované na jednu profesi – protože dnes netušíme, co bude trh poptávat za deset, patnáct let. Je tedy důležité, aby se řemeslníci dokázali relativně rychle překvalifikovat.

Jaká je v Česku nabídka rekvalifikačních kurzů? Lze si snadno doplnit vzdělání na pekaře nebo zedníka?

Tak nabídka tu je, jestli je dostatečná… to si troufám tvrdit, že úplně není. Hlavně jsou různé kvality těchto kurzů.

Měly by být modernější nebo rozsáhlejší?

V každém případě odbornější, měly by lidi více zaujmout a probíhat populárnější formou. Zejména kvalita lektorů je velmi různorodá.

Jak dlouho to vůbec orientačně trvá, když se člověk rozhodne rekvalifikovat? Kdybych se teď rozhodla, že chci být tesařem, a nechtěla studovat dálkově učňák, kolik času mi to zabere?

Záleží na tom, o koho půjde. Když se rozhodne dělat tesaře truhlář, je to na několik měsíců, možná i týdnů. Pokud se rozhodne třeba horník, tak potřebuje v podstatě celý ten učňák – takže dva roky minimálně.

Karel Havlíček

Vystudoval stavební fakultu na ČVUT a Prague International Business School při Manchester Metropolitan University. Doktorát získal na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze, na VŠE se na fakultě financí a účetnictví rovněž habilitoval na docenta. Od devadesátých let hájí zájmy podnikatelů, je předsedou představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR a spolumajitelem skupiny SINDAT, která od roku 1990 podniká v oblasti středního průmyslu a nových technologií. Kromě toho se angažuje v akademickém prostředí – na Vysoké škole finanční a správní je děkanem Fakulty ekonomických studií. Napsal pět odborných knih, je členem Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace a Rady vlády pro konkurenceschopnost a hospodářský růst.

Změna? Všechno se vleče

V roce 2016 proběhl za podpory několika ministerstev Rok řemesel a jedním z cílů bylo „zvýšit prestiž řemeslné práce“. Jak jste to konkrétně dělali?

Uspořádali jsme okolo sto padesáti akcí, ale hlavně jsme pořád propagovali cechy. Protože my samozřejmě nejsme schopni obsloužit všechny jednotlivé řemeslníky, i když se snažíme všem vyjít vstříc. Snažili jsme se řemeslníkům vysvětlovat, že cech není přežitek, že má smysl mít nad sebou nějakou míru garance, ale i zkušeností a nějakou vazbu k minulosti. A samozřejmě to chceme přenést i na spotřebitele, aby si vybírali ty řemeslníky, kteří splňují určitou kvalitu. Rozjeli jsme řemeslné kroužky na základkách, vytvořili jsme největší veřejný portál pro kvalifikované řemeslníky a opravdu hodně jsme medializovali tradiční profese.

Co pro Rok řemesel udělali politici?

Že by to byla úplná hitparáda, to tedy ne. Nejvíce se snažilo Ministerstvo zemědělství, které si hodně hledělo podpory potravinářsko-zemědělských cechů. Ministerstvo průmyslu a obchodu k tomu přistoupilo tak nějak sterilně – ne že by to bojkotovali, ale že by tím žili, to také ne. To je nejspíš dáno tím, že je orientované spíše na větší firmy. Ministerstvo školství někdy lepší, někdy horší, pro nás je důležité, že se snad podaří prosadit naše hlavní požadavky – mistrovské zkoušky a povinné dílny.

Bylo něco, k čemu se ministerstva zavázala a nedotáhla?

Zatím třeba ta mistrovská zkouška, což je ale spíše časová záležitost. Resorty holt nepracují jako podnikatelé, všechno se vleče a prochází martyriem různých dohod, místo aby někdo bouchl do stolu a dotáhl to.