Ne že by kancléřčin vyzyvatel, sociální demokrat Peer Steinbrück, byl až tak neoslnivý, že by ho zastínil poměrně nenápadný šperk – který navíc prý Merkelová vlastní už nějakých deset let a dokonce se s ním už několikrát ukázala na veřejnosti. Jen se prostě zdá, že v Německu není příliš o čem debatovat a volby, které se uskuteční 22. září, jsou rozhodnuté. Průzkumy veřejného mínění dávají na vědomí, že křesťanskodemokratická kancléřka má rázně našlápnuto získat mandát potřetí za sebou, a zařadit se tak v délce vládnutí za poválečné velikány Konrada Adenauera a Helmuta Kohla.
Vyzmizíkované Řecko
Adenauer s Kohlem se obešli nejen bez náhrdelníků, to dá rozum, ale i bez trikolóry. Válečná jizva německé duše nebyla ještě zhojená natolik, aby ji nacionalistická symbolika, jakkoli krotká, neoživovala. Německo Angely Merkelové už je jiné – komplex z hrůz druhé světové rezonuje mezi veřejností stále tlumeněji. Jde jednak o generační záležitost, jednak o záležitost hospodářskou – Německo prostě v současné Evropě hraje nebývale zřetelný ekonomický prim. Což pochopitelně značně upevňuje i pozici stávající kancléřky – když v televizní debatě pronesla, že je Německo motorem růstu a zárukou stability v Evropě, její oponent mohl vlastně jen přikývnout. Německý ekonomický primát je dokonce takový, zdá se, že se i celá Evropská unie najednou řídí podle německého volebního cyklu. To proto nyní takové „ticho po pěšině“.
Představitelé Evropské unie a eurozóny zkrátka vytušili, že by až do 22. září neměli německé voliče dráždit dohady o bankovní unii nebo dokonce o společných evropských dluhopisech. Selský rozum totiž německému voliči napoví, že pokud se ještě těsněji než dosud propojí hospodaření prosperující – hospodaření v barvě zlatočervenočerné trikolóry – s hospodařením skomírajícím až kolabujícím, v barvách jižanského křídla Evropy, bude to ten bohatší, kdo to ve finále „zatáhne“. Tedy německý volič. A když Mezinárodní měnový fond nedávno upozornil, že Řecko bude napřesrok potřebovat další masivní pomoc, jihoevropská země jako by na čas úplně zmizela z map v ústředí sekretariátu Merkelové křesťanských demokratů. A i z atlasů, do nichž nahlížejí vrcholní činitelé Evropské unie. Není se čemu divit, německý volič už evidentně nemá velkorysosti nazbyt.
Vyprávět by o tom mohli Steinbrückovi sociální demokraté. Když před časem vypustili testovací balónek, jako že by snad i eventuálně podpořili myšlenku společných evropských dluhopisů, se zlou se potázali. Dnes už jsou tedy raději proti. Stejně jako Merkelová a její partaj. I proto zmíněnou televizní debatu necharakterizuje ani tak nějaká ostřejší výměna názorů, jako spíše jen pouhý náhrdelník. Strany, jež se svým programem od křesťanských a sociálních demokratů příkřeji odlišují, zejména euroskeptický projekt předních německých akademiků, intelektuálů a byznysmenů nazvaný Alternativa pro Německo (její stoupenci jsou skeptičtí vůči euru coby měně, nikoli Evropské unii jako takové), nemají podle předvolebních průzkumů prakticky žádnou šanci se do Bundestagu dostat; i když vůdčí představitelé Alternativy se nechávají slyšet, že věří v úspěch dokonce dvojciferný. A průzkumy ukazují i to, že pravděpodobnější než současná koalice křesťanských demokratů s demokraty svobodnými je velká koalice stran, které vedou oba vzpomínaní televizní diskutéři.
Euroskepse stimuluje
Pokud opravdu Německu bude vládnout koalice křesťanských a sociálních demokratů, oddechne si ovšem nejen Brusel, ale možná i Praha. Brusel z toho důvodu, že z jeho hlediska nebezpečné rozvratné živly symbolizované Alternativou pro Německo, zjevně zcela již překonávající onen válečný komplex, zůstanou bez reálného politického vlivu. Bude tak tedy možné dále – alespoň po dobu dalších nejspíše čtyř let – německého voliče postupně „lámat“; v tom smyslu, že se to s bankovní unií, či dokonce s eurodluhopisy, má jinak, než jak velí selský rozum.
Nové české vládě, jež se pravděpodobně ustaví se zpožděním jen několika málo týdnů za tou německou, by koalice Merkelové a Steinbrückovy strany vyhovovala jaksi nepřímo – a patrně i nepřiznaně. Němečtí sociální demokraté totiž zastávají poněkud měkčí postoj než stávající koalice nejen k některým otázkám týkajícím se společného hospodaření v rámci eurozóny, jak demonstroval jejich alespoň zpočátku smířlivější postoj k eurodluhopisům. Jsou měkčí i v otázkách spjatých s úspornými opatřeními a s uplatňováním fiskálního stimulu za účelem podpory ekonomického růstu. Pokud by tedy opravdu vznikla velká koalice, německá hospodářská politika bude citelněji než v současnosti orientována na podporu domácí spotřeby. A pokud se „rozhýbe“ německý spotřebitel, rozhýbe se i zbytek evropské ekonomiky, včetně té české, jež, jak známo, je na německou z hlediska zahraničního obchodu vysoce intenzivně navázaná. Změna složení německé koalice zkrátka dost pravděpodobně českou ekonomiku „nakopne“ víc než cokoli jiného. I když to český volič přičte k dobru vládní koalici české, ať už bude jakákoli…
S nadsázkou jen nepatrnou tak lze shrnout, že nejlepším stimulačním opatřením pro českou ekonomiku se nyní jeví být podpora německých euroskeptiků. Čím silnější totiž budou, tím více hlasů dodatečně získají – v rámci svých možností, pochopitelně – na úkor nynějších vládních stran, tedy křesťanských a svobodných demokratů. A tím pravděpodobnější bude ustavení německé velké koalice, která by svými stimulačními opatřeními následně nejspíš „nakopla“ nejen německou, ale zprostředkovaně i českou ekonomiku.
Psáno pro Lidové noviny
