Humanitární antiutopie

Rozkrývající se kauzu je nutné chápat v kontextu tří klíčových okolností. Za prvé, problém vzniknul ještě za studené války. Sovětský svaz tehdy podporoval vládnoucí juntu, západ se proto téměř automaticky stavěl na stranu rebelů. Pravděpodobně proto CIA mlčela, ačkoli o zneužívání humanitárních peněz věděla. Jenom ten, kdo zapomíná na tuto banální pravdu, může být pobouřen faktem, že palestinští teroristé se cvičili v Polsku a rekreovali v Česku.

Tím ale v žádném případě netvrdím, že se podobné "nehody" jako ta po koncetu Live Aid stávají a lidé by je prostě měli akceptovat. Ani to, že za všechno může bipolarita studené války. Podobnou škodu mohou napáchat i dobře myšlené, ale zkušeností nepodložené snahy mnohých organizací, které jsou lehkou kořistí pro místní podvodníky. Pojďme proto k dalším okolnostem.

Dej Eskymákovi rybu

Za druhé, přísloví „dej Eskymákovi rybu, nasytíš ho na den, nauč ho rybařit, nasytíš ho na celý život“ zná nejspíše každý. V humanitární praxi se používá spíše termín empowerment a myslí se jím využívání všech dostupných lidských, materiálních i organizačních struktur, které v dané zemi ještě zbyly. Snaha nakupovat u lokálních obchodníků, využívat místních zaměstnanců a utrácet co nejvíce peněz až na místě proto přetrvává dodnes. Jenže nemáte-li již rozvinutou a ověřenou síť kontaktů, těžko vyberete vždy jen ty čestné obchodníky. Nejcitelněji pociťují organizace nedostatek místních „spojek“ vždy po vlně světové solidarity, jakou byl třeba koncert LiveAid nebo současná vlna soucitu s Haiti, kdy je vždy potřeba rychle rozdělit bezprecedentní množství peněz.

Mnohé oblasti jsou navíc "zapovězené" i pro nejostřílenější profesionály. Nejznámějším příkladem je Somálsko, kde relativně bezpečný přístup pro humanitární konvoje existuje pouze do semi-autonomní oblasti Somaliland (viz. obrázek). Část oblasti Puntland a zejména jižní Somálsko jsou téměř nedostupné.Jakákoli pomoc se do těchto částí dostane jen neoficiálními a vrcholně nespolehlivými kanály.

Obr.: Rozdělení Somálska do politických regionů

Zdroj: http://isweydii.blogspot.com/ (podrobnější mapa teritoria včetně dostupnosti jednotlivých subregionů zde)

Humanitární bohatství?

Za třetí, že humanitární pomoc není pomoc, ale i zdroj nového a okamžitého blahobytu, zjistily nejen bojující strany, ale i místní obyvatelé. Uprchlické tábory totiž často poskytují vyšší životní standard, než měli lidé mimo ně. Stávají se tak vítanou cestou z hmotné nouze, lidé v nich žijí dlouhé roky, rebelové i vláda zde rekrutují nové bojovníky. Konflikt se tak pouze konzervuje. Příkladem za všechny budiž tábory pro uprchlíky z palestinského konfliktu.

Humanitární zboží se také může stát nástrojem vládnutí. Z pohledu rebelů existuje jednoduchý recept: Zničit jakýkoli lokální způsob obživy, vypálit pole, případně zabít dobytek, pak rozdělovat almužny z ukořistěné humanitární pomoci.

Z pohledu vlády je situace o něco komplikovanější, princip je však velmi podobný. Příklad za všechny: V nedávno skončeném konfliktu na Srí Lance vláda internovala v táborech skoro čtvrt milionu lidí. Prý pro jejich bezpečnost. Ale také pro filtraci skrývajících se bojovníků Tamilských Tygrů a jejich přívrženců a k zastrašení všech dosud odbojných Tamilů. Humanitární pomoc narušovala moc centrální vlády nad těmito filtračními tábory, práce lidsko-právních a humanitárních expertů zase státní monopol na informace. Vláda proto omezovala příliv humanitární pomoci, jak jen mohla. Na čas dokonce povolila pouze jediné vozidlo na každou organizaci.

Ministr pro humanitární a krizové situace tehdy v OSN hřímal, že Srí Lanka přístup humanitárním organizacím do uprchlických táborů nezakazuje. Počet vozidel omezuje pouze pro vysokou prašnost (protože to je to, co vás zajímá, když vy a 300 tisíc lidí kolem nemá co jíst a kde spát). Ministr následně humanitárním organizacím doporučil používat jízdní kola. Už jste někdy překládali kamion plný pytlů s rýží na nosič svého horského kola?

Dejme válce šanci?

Řešením by mohla sebecertifikace, kterou nastartovalo sdružení humanitárních organizací Humanitarian Accountability Partnership.Jen organizace splňující přísná kritéria mohou takový certifikát získat a udržet si jej. Jen takovým organizacím by posléze měly plynout peníze na humanitární pomoc. Jenže problém je samozřejmě hlubší.

Dokud budou síly mezi vládními jednotkami a rebely srovnatelné, žádná humanitární pomoc ani rozvojová pomoc problém nevyřeší. Smutnou pravdou zůstává článek Edwarda Luttwaka "Dejme válce šanci" (Give War a Chance - abstrakt, fulltext v pdf zde) publikovaný v časopise Foreign Affairs, podle kterého se žádný z konfliktů nevyřeší, dokud jedna ze stran nebude ochotná uznat porážku. Takový pocit však přijde pouze po vojenské porážce. Humanitární pomoc a zbrojní embarga tak konflikt jen udržují. Neúspěchy se zažehnáváním ozbrojených krizí v Africe, na Balkáně, i na Blízkém Východě Luttwakovi jen nahrávají.

Dokud proto bude do zemí postižených rozsáhlými konflikty mezi vládou a silnými skupinami rebelů proudit bezpodmínečná humanitární pomoc, o podobná překvapení se zneužíváním tohoto zdroje bohatství nebude nouze.

Autor působil jako poradce pro lidská práva v Delegaci Evropské unie při OSN v New Yorku se zaměřením na lidská práva, humanitární a sociální otázky.

Foto: Profimedia.cz