Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Johnson, Nixon, Reagan, Clinton. Impeachmenty, které nebyly

Matěj Schneider | 16. 1. 2020 | Vstoupit do diskuze – 6 komentářů

V půlce loňského prosince odhlasovala dolní komora amerického Kongresu impeachment Donalda Trumpa. Pravděpodobně z toho nebude nic jiného než ponaučení. A nejspíš ani to ne. Nebo se snad Amerika poučila z předchozích neúspěšných pokusů o odvolání hlavy státu?

Johnson, Nixon, Reagan, Clinton. Impeachmenty, které nebyly

Sněmovna reprezentantů schválila impeachment a během několika málo dní začne v Senátu, tedy horní komoře amerického Kongresu, boj o odvolání prezidenta. Jeho výsledek se dá s poměrně slušnou jistotou odhadnout: aby byl prezident odvolán, musí zvednout ruku aspoň dvě třetiny senátorů. Což se v Senátu, kde republikáni drží většinu, stane jen těžko.

V historii Spojených států je Donald Trump zatím třetí prezident, jehož impeachment Sněmovna odhlasovala. Odvolaný nebyl žádný. Pojďme se podívat, co nám předchozí neúspěšné pokusy o odvolání prezidenta můžou povědět o tom současném.

Jazyková hlídka

Impeachment se někdy nepřesně chápe jako odvolání prezidenta. Jistě jste si ale všimli, že ačkoli byl impeachment odhlasován, Donald Trump je stále v úřadu.

Americká ústava vložila do rukou Kongresu moc odvolat prezidenta. Důvodem může být „velezrada, úplatkářství nebo jiné těžké zločiny a trestné činy“. Odvolávání prezidenta má dvě stadia. První krok je impeachment: to v podstatě znamená obžalobu, kterou vznáší Sněmovna. Po impeachmentu pak následuje proces v Senátu, v zásadě rozhodování o vině nebo nevině. Protože ale druhé (proces) nutně vyplývá z prvního (obžaloby) a žádný rozumný a krátký souhrnný název pro obojí nemáme, budeme v tomto textu nepřesní a budeme slovo impeachment používat pro obžalobu i proces, jak je ostatně v češtině často zvykem.

Když se řekne impeachment, většina lidí si vzpomene buďto na Richarda Nixona, nebo na Billa Clintona. Byly to mimochodem dost rozdílné případy. Třetí impeachment je podstatně vzdálenější v čase a vybaví si ho málokdo, šlo o 17. prezidenta USA Andrewa Johnsona, v úřadu byl v letech 1865–1869. Jako nášup si dáme ještě Ronalda Reagana, který sice impeachmentu nečelil – ale právě to je u něj pozoruhodné.

O hlas neodvolaný, zkrocený

Andrew Johnson

Andrew Johnson. Práva na ofocenou známku si nárokuje rook76 / Shutterstock.com

Andrew Johnson byl viceprezidentem Abrahama Lincolna a jeho místo zaujal po úspěšném atentátu ve washingtonském Fordově divadle. Končila občanská válka, v zemi vládl chaos a do toho přišla násilně o prezidenta. Jeho nástupník rozhodně nebyl někdo, kdo by s ním zrovna ideově souzněl. Byli sice z jedné strany (krátkou dobu po vzniku Spojených států se ale viceprezidentem stával prezidentský kandidát s druhým nejvyšším počtem hlasů), ovšem dodnes je běžné, že jako kandidát na viceprezidenta se vybírá osobnost, která ve straně ideologicky vyvažuje prezidentského kandidáta. Jejich politické postoje se tedy můžou do jisté míry rozcházet. Dřív to bývala míra o dost větší než dnes.

To byl i Lincolnův a Johnsonův případ. Johnson, kariérní politik ze Severní Karolíny, měl – kulantně řečeno – velmi blízko k poraženému Jihu a podle toho taky vypadaly jeho vztahy s Kongresem. Zastupitelé v Bílém domě náhle neměli spolupracovníka, jakým by byl Abraham Lincoln, ale vášnivého rasistu, který uděloval milosti bývalým vůdcům Konfederace.

Když pak v roce 1868 Johnson odvolal ministra války Edwina Stantona, pohár trpělivosti Kongresu přetekl a zastupitelé v dolní komoře vyhlásili impeachment. Johnson podle nich porušil zákon, podle kterého měl odvolání schvalovat Senát.

K odvolání nakonec chyběl jediný hlas. Proces ale Johnsona vylekal natolik, že od té chvíle s Kongresem na stmelování poválečných Spojených států spolupracoval daleko ochotněji.

Na Johnsonově případě je krásně vidět, že impeachment není jenom nějaké primitivní kladivo na prezidenty. Proces je rozdělený mezi obě komory Kongresu, dolní plní roli žalobce a na obžalobě se musí shodnout nadpoloviční většinou, Senát pak hraje roli poroty, která má případ posoudit s rozmyslem a komplexně. Říct o neodvolání Johnsona, že bylo pro republikány nebo celé Spojené státy prohrou, by bylo nepochopením nuancovanosti procesu. V tomto případě s jeho pomocí Američané, skrze své volené zástupce, ukáznili prezidenta, který se vzpouzel jejich vůli.

Dal by se ale podobně ukáznit Donald Trump?

Měl to spočítané

Richard Nixon

Richard Nixon. Práva na ofocenou známku si nárokuje rook76 / Shutterstock.com

Největší rozdíl mezi pokusem o odvolání Donalda Trumpa a Richarda Nixona je asi v rychlosti. Nebo pomalosti. U Donalda Trumpa demokraté uháněli: Sněmovna začala případ šetřit v září a impeachment odhlasovala o necelé tři měsíce později v prosinci. U Nixona začalo vyšetřování na konci října 1973 a trvalo do jeho abdikace v srpnu 1974. K hlasování o impeachmentu se Sněmovna už nestačila dostat. Richard Nixon dobře sledoval, kdo ho podporuje, a ve chvíli, kdy bylo jasné, že bude žalován a že by v Senátu neobstál, nečekal na to, až si vyslouží nálepku prvního odvolaného prezidenta USA, a odstoupil sám.

Proč je rozdíl v rychlosti podstatný? Šetření, zda je důvod k impeachmentu, a o několik měsíců starší vyšetřování senátní komise ve věci vloupání do komplexu Watergate a krytí viníků sledovaly celé Spojené státy. Sněmovní ani senátní komise nenechaly na úřadujícím prezidentovi nitku suchou a zastupitelé v nich zkoumali všechny možné aspekty Nixonovy případné zkorumpovanosti. Na začátku procesu hodnotili Američané Nixonovo úřadování převážně pozitivně a republikánští senátoři stáli pevně za ním. Postupné, pozvolné a pečlivé „vybalování“ kauzy ale nahlodalo veřejné mínění, a tedy časem i odhodlanost republikánů hájit svého prezidenta.

Pokud jde o Trumpův impeachment, jsou lidé, kteří tvrdí – a souhlasím s nimi – že kauza takzvaného ukrajinského telefonátu, která tvoří jádro obvinění, je pro veřejnost nepochopitelná a neatraktivní. Proto prý odvolání nemá šanci projít. Jenže podobně by v počátcích šlo mluvit i o Watergate. Nixonův případ ukazuje, že nejde nutně jenom o počáteční kauzu, která vede k impeachmentu, ale také o strategii a rychlost, jakou pro vyšetřování a obivnění Kongres zvolí. „[Hlavní] bod impeachmentu důvtipně propojil jednotlivosti a širší vzorec chování. Bylo to jedno zastřešující obvinění, ale podpůrné důkazy dokumentovaly Nixonovo chování během mnoha let a desítky konkrétních činů – ze kterých by sotva nějaký sám o sobě, mimo kontext, byl důvodem k odvolání,“ píší Laurence Tribe a Joshua Matz ve své knize To End A Presidency. Trumpův impeachment takto připraven rozhodně není.

Kde není žalobce...

Ronald Reagan

Ronald Reagan: Práva na ofocenou známku si nárokuje neftali / Shutterstock.com

U Nixona nedošlo k impeachmentu, visel ale na vlásku. Ronald Reagan je ještě jiný případ. Pokud vám spojení Reagan–impeachment přijde nepovědomé, má to jednoduchý důvod. Nezačalo ani vyšetřování. A to je právě zajímavé, protože za něj zuřil skandál, který jako by si o to říkal.

Aféra Írán-Contras propukla v roce 1987, šlo vlastně o dvě propojené kauzy. První z nich bylo porušení embarga na prodej zbraní do Íránu (tou dobou ve válce s Irákem). Pozdější oficiální zdůvodnění znělo, že obchod měl pomoci při vyjednávání o propuštění amerických rukojmí držených v Libanonu. Jenže peníze z prodeje putovaly do Nikaraguy na podporu paramilitárních jednotek Contras, které bojovaly proti tamějšímu sandinistickému režimu. V době, kdy jejich podpora byla několik let výslovně zakázána Kongresem.

Reagan později tvrdil, že o ničem nevěděl. Jenže jak správně upozorňovali tehdejší komentátoři, jestli o kauze nevěděl, pak to, že se mu něco takového odehrávalo přímo před nosem, není o moc menší průšvih. Pro každého předcházejícího prezidenta by takový skandál byl asi konečná. Přesto však tehdejší šéf demokratů v dolní komoře Tip O’Neill impeachment nikdy seriózně nezvažoval.

Je nutné si uvědomit dvě věci. Jednak skandál začal pronikat na veřejnost jen o málo víc než 10 let po tom, co Nixon odletěl z Bílého domu. Málokdo by dnes asi Nixona hájil, ale impeachment – byť nakonec nedokonaný – pro zemi je traumatizující zážitek. V půlce osmdesátých let to bylo trauma ještě čerstvé.

Druhá věc je, že Ronald Reagan byl velmi silný prezident. Americký politolog Stephen Skowronek popisuje ve své knize Presidential Leadership in Political Time cyklus střídání amerických prezidentů, které řadí do čtyř kategorií. První je vždycky „otec zakladatel“. Přichází po období krize a na několik dekád totálně přenastaví politické paradigma. Takových prezidentů bylo za celou historii pět, včetně Washingtona. Jejich nástupci se marně snaží na jeho odkaz navázat nebo ho zbořit. Ronald Raegan byl právě takový prezident. Rozmetal odkaz Rooseveltova Nového údělu a nastolil novou hegemonii. Pokusit se svrhnout takového prezidenta by byla politická sebevražda, a byť demokraté zcela jistě nevycházeli ze Skowronkovy analýzy, toto si intuitivně uvědomovali.

To mě přivádí k tvrzení, že přes veškeré snahy vykreslit impeachment jako právnickou záležitost, soudní proces, je impeachment vždycky nutně také politickým procesem. Jestli je provinění hodné odvolání, záleží vždycky víc nebo míň na tom, na čem se shodne aktuální Kongres. Ústava také neukládá Kongresu povinnost odvolat prezidenta, který se proviní – to by s takto otevřenou definicí prohřešků hodných impeachmentu byl pro kongresmany a senátory nelidský trest. Dává mu právo prezidenta odvolat. Je zřejmé, že impeachment je krokem, který se má pečlivě zvažovat, ne samozřejmým trestáním, do kterého se Kongres musí nahrnout, ať už to pro budoucnost znamená cokoliv. V případě Reagana to bylo pro většinu země nemyslitelné: kvůli nezacelené ráně z Nixonova odstoupení i kvůli masivní síle Reaganova nástupu.

A odteď všichni

Bill Clinton

Bill Clinton. Práva na ofocenou známku si nárokuje neftali / Shutterstock.com

Posledním výrazným zlomem v pojetí impeachmentu byl pokus o odvolání Billa Clintona, který mají mnozí v živé paměti. Klíčovou osobou procesu byl zvláštní vyšetřovatel Kenneth Starr. Jestli u Nixona mělo vyšetřování široký záběr, tak oproti práci Kena Starra o nic nešlo. Jeho zvláštní vyšetřování začalo už v roce 1994 a původně se zaměřovalo na kontroverzní obchod s pozemky manželů Clintonových. Postupně však ujelo k propírání potenciálních a reálných nevěr Billa Clintona. Starr za celou dobu neodhalil žádné zneužití výkonné moci (zneužití moci v poměru s podřízenou se sem nepočítá).

Na konci roku 1998 pak dolní komora Kongresu odhlasovala impeachment Billa Clintona. Obvinění se zakládalo čistě na jeho křivé výpovědi ve věci milostné aféry s Monikou Lewinskou. Senát toto provinění neshledal dostačujícím a Clintona neodvolal. Paradox je, že proces Billa Clintona během druhého volebního období natolik zaměstnal a vysílil, že neměl příliš času na jinou agendu. Je velmi pravděpodobné, že nebýt impeachmentu, Bill Clinton by zrušil nebo zásadně reformoval systém sociálního zabezpečení, za což by mu dnes mnozí republikáni i opatrně zatleskali.

Impeachment Billa Clintona je důležitý proto, od té doby z něj je jeden ze základních stavebních kamenů americké stranické politiky. Jak naznačuje i tento výčet, dvě století s hrozbou odvolání Kongres nakládal poměrně opatrně. Od Billa Clintona až po Donalda Trumpa se ho musel obávat každý prezident. Jak u George W. Bushe, tak u Baracka Obamy se o možnosti impeachmentu během jejich úřadování mluvilo vcelku kontinuálně.

Nový začátek?

Jedním z důvodů je polarizace americké společnosti a politiky. Ještě před půlstoletím byly obě dominantní strany namíchány z daleko pestřejší mozaiky místních pragmatických koalic. Obzvláště v posledních 20 letech se z obou stávají ideologické monolity. Umocněno je to i proměnou mediální scény. Ještě v 80. letech jí dominovaly tři televizní stanice, které se víceméně snažily oslovit co nejširší publikum. S rozmachem nejprve politických rozhlasových pořadů, následně kabelové televize a pak internetu je americká společnost čím dál ostřeji rozdělena do táborů, které se navzájem nenávidí víc než kdy dřív.

Dalším důvodem je nárůst prezidentské moci. V představách amerických otců zakladatelů se měly tři složky moci navzájem pečlivě hlídat. Od té doby síla prezidentů výrazně narostla. O konsolidaci prezidentské moci se pokusil Richard Nixon a dobře to nedopadlo. Co Nixon neúspěšně načal, Reagan dotáhl. Už v 60. letech mluvil historik Arthur Schlesinger o tomto nárůstu jako o takzvaném „imperiálním prezidenství“. Od té doby byli postupně takřka všichni prezidenti schopni pro sebe urvat ještě větší pravomoci.

Během následujících týdnů a měsíců budeme moci sledovat další kapitolu ve vývoji impeachmentu. Velká šance na to, aby to skončilo odvoláním Donalda Trumpa, tu není. To ale neznamená, že trendy, které jsem tu popsal, v tomto neúspěšném pokusu nedojdou svého završení a nepromění uvažování budoucích Američanů nad tím, co to znamená odvolávat prezidenta. Impeachment Donalda Trumpa zahájí novou éru americké politiky, ať už dopadne jakkoliv.

Matěj  Schneider

Matěj Schneider

Publicista. Redaktor serveru A2larm, kde mimo jiné ve spolupráci s projektem Voxpot připravuje podcast Redneck o americké politice. Na Radiu Wave několik let vedl technologickou rubriku Děrné štítky, momentálně připravuje... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Mucha | 16. 1. 2020 10:11

tušíte někdo proč zrovna Adygejská republika vydala známku s Ronaldem Reaganem? :)

+3
+
-