Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Lidé nejsou stvořeni, aby byli šťastní. Přestaňte se snažit

V obřím byznysu se štěstím a pozitivním myšlením se ročně protočí jedenáct miliard dolarů. Také on přispívá k rozšířené představě, že dosáhnout štěstí je realistický životní cíl.

Touha po splnění snu o štěstí je bytostně americká a Spojené státy ji se svou popkulturou vyvážejí dál do světa. „Usilovat o svoje štěstí“ ostatně patří podle tamější ústavy mezi americká „nezcizitelná práva“. Což bohužel vyvolává očekávání, která skutečný život tvrdohlavě odmítá splnit.

I když se totiž dočkáme naplnění všech našich materiálních a biologických potřeb, stav setrvalého štěstí zůstane jen teoretickým a prchavým cílem. Zjistil to už v desátém století córdobský chalífa Abd ar-Rahmán III. Byl jedním z nejmocnějších mužů své doby, měl za sebou vojenské i kulturní úspěchy a ve svých dvou harémech si mohl užívat i pozemských rozkoší. Když se ale na sklonku svého života rozhodl přesně spočítat dny, ve kterých se cítil šťastný, došel k číslu – čtrnáct.

Štěstí, jak píše brazilský básník Vinicius de Moraes, je „jako pírko, které vítr nese vzduchem. Vznáší lehce, ale jen okamžik.“ Štěstí je koncept, který vymyslel člověk, abstraktní myšlenka, které neodpovídá žádný konkrétní lidský prožitek. V mozku najdeme zdroje pozitivních a negativních emocí, ale setrvalé štěstí žádný biologický základ nemá. A možná to někoho překvapí, ale myslím si, že za to můžeme být rádi.

Příroda a evoluce

Lidi nejsou stvoření, aby byli šťastní, a dokonce ani spokojení. Stvoření jsme především k tomu, abychom přežívali a množili se, stejně jako každá jiná živá bytost. Od stavu spokojenosti příroda odrazuje, protože by snížil naši obezřetnost vůči možným nebezpečím, která můžou ohrožovat naše přežití.

Fakt, že evoluce před přirozenou schopností být šťastný upřednostnila vývoj velkého čelního mozkového laloku, díky kterému máme vynikající řídicí a analytické schopnosti, toho o prioritách přírody říká dost. Různá místa a mozkové okruhy mají různé neurologické a intelektuální funkce, ale štěstí, které je jen konstruktem bez neurologického opodstatnění, v mozkové tkáni nenajdeme.

Odborníci taky říkají, že důvod, proč příroda během evolučního procesu nevymýtila depresi – i přes její zjevné nevýhody po stránce přežití a rozmnožování – je právě to, že když nás potká nepřízeň osudu, deprese funguje jako užitečný adaptační mechanismus: člověk v depresi se stahuje z riskantních a bezvýchodných situací, ve kterých nemůže vyhrát. Depresivní přemítání může v těžkých časech fungovat i jako mechanismus k řešení problémů.

Servírujeme svět!

Chytré čtení na víkend

Nabízíme vychucený talíř duševní stravy. Chtěli byste každý pátek dostávat do e-mailu přehled nejlepšího inspirativního čtení, které z hlubin českého i světového čtení vyšťoural šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek? 

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru.

Čtení na víkend

 

Morálka

Dnešní celosvětový byznys se štěstím má částečně kořeny v křesťanském mravním kodexu. Ten nám v mnoha případech říká, že když se cítíme nešťastní, má to morální opodstatnění. Křesťanství často opakuje: nešťastní jsme proto, že trpíme mravními nedostatky, jsme sobečtí a materialističtí. Káže sebezapření, odtažitost a potlačování tužeb – jedině tak můžeme dosáhnout ctnostné duševní vyrovnanosti.

Ve skutečnosti jsou ale tyhle strategie jen pokusem najít lék na naši vrozenou neschopnost setrvale si užívat života. Útěchu bychom měli najít v tom, že naše nespokojenost není naše chyba. Je to chyba toho, jak nás příroda navrhla. Máme to v krvi.

Zastánci morálně správné cesty ke štěstí neschvalují ani zkratku k radosti, kterou poskytují psychotropní drogy. George Bernard Shaw řekl: „Užívat si štěstí, které jsme si nezasloužili, nemůžeme stejně, jako nemáme právo užívat majetku, které jsme nevytvořili.“ Duševní pohodu si zjevně musíme vysloužit, což dokazuje, že to není přirozený stav.

Obyvatelé překrásného nového světa Aldouse Huxleyho žijí dokonale šťastné životy za pomocí „sómy“, drogy, která je udržuje v poddajném, ale spokojeném stavu. Huxley ve své knize nepřímo říká, že svobodného člověka nevyhnutelně sužují komplikované pocity. Kdyby měli lidé na výběr mezi duševními muky a spokojenou netečností, obávám se, že mnozí by si vybrali druhou možnost.

„Sóma“ ale neexistuje, takže nejde o to, že spolehlivá a trvanlivá chemická cesta ke spokojenosti není dovolená, ale že není možná. Chemické látky umí měnit mysl (což je někdy dobře), ale protože štěstí není spojené s žádnou konkrétní mozkovou funkcí, nemůžeme ho ani chemicky navodit.

Šťastný a nešťastný

Naše pocity jsou stejně jako všechno ostatní v našem životě smíšené a různorodé, složité, zapletené a občas protichůdné. Výzkumy ukazují, že pozitivní a negativní emoce i nálady se v mozku mohou projevovat bok po boku, nezávisle na sobě. Podle tohoto modelu zpracovává pravá mozková hemisféra hlavně negativní pocity, zatímco ty pozitivní má na starost levá polovina mozku.

Je tedy dobré mít na paměti, že nejsme stvořeni k tomu být setrvale šťastní. Jsme naprogramovaní na to přežívat a množit se. Jsou to složité úkoly, takže s nimi máme zápasit a vynakládat úsilí, máme vyhledávat potěšení a bezpečí, máme bojovat proti nebezpečí a vyhýbat se bolesti.

Model vzájemně si konkurujících emocí vyvolaných koexistující radostí a bolestí odpovídá naší životní zkušenosti mnohem víc než pojetí nedosažitelné blaženosti, které se nám snaží prodat byznys se štěstím. Tvářit se, že sebemenší náznak bolesti je nenormální nebo patologický, jen podporuje náš pocit méněcennosti a naši frustraci.

Tvrzení, že nic jako štěstí neexistuje, může vypadat jako čistě negativní, ale dobrá zpráva a cena útěchy je to, že nespokojenost není našim osobním selháním. Pokud jste občas nešťastní, není to chyba, která vyžaduje okamžitou nápravu, jak by vám vtloukali do hlavy guruové štěstí. Naopak – tyhle výkyvy jsou to, co nás dělá lidmi. 

Z anglického originálu, který vyšel na The Converstaion, přeložil Michal Zlatkovský.

The Conversation
Rafael Euba

Rafael Euba

Věnuje se geriatrické psychiatrii na King’s College v Londýně. Ve Španělsku vystudoval medicínu, později si doplnil titul z psychiatrie ve Velké Británii. Je členem Britské psychiatrické společnosti. Jako jeden z prvních... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK