Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Prodlužování života nakonec nemusí být hospodářský průšvih

Zvedání hranice pro odchod do důchodu pokaždé přivítá nesouhlasné pokřikování. Jsou to ale nezbytné korekce zastaralého systému.

Jeden z mnoha katastrofických předpovědí budoucnosti západní civilizace je tahle rozpočtová noční můra: společnost, ve které převažujou staří páprdové s nohama na stole, na něž vydělává pořád míň a míň mladých. Pokud tedy vůbec přežijeme nástup armády robotů, kteří nás připraví o práci.

U nás v CapX se máme sklon dívat se na svět víc optimisticky, a tak je pro nás osvěžením aktuální zpráva Mezinárodního centra dlouhověkosti (International Longevity Centre – ILC), podle které je zvyšující se délka dožití pro ekonomiku v zásadě dobrá zpráva.

Ukaž data!

Výzkumníci procházeli data OECD za 35 let napříč rozvinutým světem s cílem dekonstruovat komplikovaný vztah mezi dlouhověkostí a produktivitou. A jejich závěry jsou strhující:

„Naše analýza dat OECD ukazuje, že délka dožití má s produktivitou kladnou souvislost. Když roste délka dožití, roste i výkon na odpracovanou hodinu, na pracujícího i na osobu.“

Tady si musíme uvědomit jednu podstatnou věc. Výzkum ILC naznačuje, že produktivita roste, protože populace je zdravější a déle žije, spíš než že by délka života rostla díky prosperující ekonomice. Nejevidentnějším důsledkem toho všeho pak je, že větší investice do zdravotnictví přinesou ekonomické dividendy.

A je to taky důrazná odpověď všem, podle kterých je prodlužování lidského života pro rozvinuté státy zátěž, kvůli které musí zvyšovat výdaje na sociální zabezpečení a zdravotnictví.

Obrázek z DB. Do jeho popisku:

Zdroj: Ben Franklin: Towards a longevity dividend: Life expectancy and productivity across developed countries. International Longevity Centre – UK, 2018

Podle zprávy tedy ekonomika těží z toho, že lidé žijí déle. Autor zprávy Ben Franklin doslova píše:

„Ve většině debat o dlouhodobých vládních výdajích jsou výdaje na zdravotnictví nahlíženy jednoduše jako vysávání fiskálních zdrojů. Přitom by ale – pokud se teď potvrzuje, že zvyšování délky dožití vede k zvýšení produktivity – mohlo naopak pro státní pokladnu znamenat vyšší daňové výnosy.

Politika i ekonomické předpovědi by tedy měly začít zvažovat, jak tyto potenciální fiskální zisky plynoucí z lepší zdravotní kondice společnosti zapojit do svých úvah vzít v úvahu potenciální fiskální benefity ze zdravější společnosti, aby se nezamluvily v nekonečných debatách debatou o dlouhodobé udržitelnosti.“

Je to taky důvod, proč by nás měl vážně znepokojit fakt, že růst střední délky dožití v Británii podle posledních dat skončil (ačkoli výroky krizi „postsovětského typu“ jsou přece jenom poněkud přehnaně dramatické).

Co se všechno může změnit

Tahle zjištění nás ovšem dovádějí k novým perspektivám, které by zasluhovaly probádat. První je role automatizace – nemohly by nové technologie – spíš než nám brát práci – umožňovat starým lidem pokračovat v určité míře v zaměstnání i v pozdější životní fázi. Nemluvě o tom, že by díky nim starší lidé mohli žít ve svých domácnostech výrazně nezávisleji než dnes, přesto by se veřejné náklady na péči mohly stále snižovat.

Také charakter vzdělávání i trajektorie pracovních kariér se s nástupem éry masové dlouhověkosti nezbytně promění. Když si budete jistí, že budete pracovat i po sedmdesátce, najednou nebude dávat velký smysl spěchat do práce v jednadvaceti. A z jiného úhlu, pokud víte, že budete pracovat déle, je to silný argument pro poněkud pohodovější tempo pracovního života…

Ačkoli tedy zvedání hranice pro odchod do důchodu pokaždé přivítá nesouhlasné pokřikování, jsou to jen nezbytné korekce zastaralého systému.

„V 70. a 80. letech řada zemí pevně stanovila věk odchodu do důchodu, normou pro odchod do penze se postupně stalo věkové rozmezí mezi 60 a 65 lety a někteří pracující získali výhodu, že mohli jako první participovat na důchodových systémech s definovanými dávkami. Takový vývoj vybízel k tomu, aby pracující opouštěli pracovní trh v šedesáti bez ohledu na svůj zdravotní stav. Teprve koncem devadesátých a začátkem „nultých“ let se začaly brát v úvahu fiskální dopady stárnutí populace a vlády začaly s demontáží institucionálních nastavení, která takový předčasný odchod do důchodu stimulovala, a některé začaly legislativně stanovovat vyšší věk odchodu do penze.“

Rozhodně nechceme opomíjet fakt, že mnozí budou bezpochyby trpět zhoršeným zdravím nebo budou z jiných důvodů neschopní pokračovat v práci, až zestárnou. Chceme ale rozhodně oponovat všem těm katastrofickým scénářům: starší pracovní síla zkrátka nemusí být nutně špatná věc.

originálu publikovaného na FEE.org pro Finmag přeložil Kamil Hrabal

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK