Ne „liberální demokracii“ nesmí znamenat ano autoritářům

Velmi mne oslovily některé myšlenky v kritice Orbánovy politické vize z pera Michala Kašpárka. Především Kašpárkovo prohlášení, že „svoboda je důležitější než konkurenceschopnost, právo sledovat osobní štěstí je důležitější než národní úspěch“, mi hovoří z duše a se mnou asi každému klasickému liberálovi. Nemělo by ale zůstat jen u toho.

Jsou liberální demokraté liberální?

Orbán mluví o tom, jak se liberální demokracie přežila a že je třeba se rozejít s liberalismem. V jeho projevu dnešní tzv. liberální demokracie splývá s liberální ideologií, liberalismem – nebo z něj vychází. Jenže – je to tak doopravdy?

Life, liberty and pursuit of hapiness – život, svoboda a sledování osobního štěstí. Kolika zastáncům toho, pro co se vžil název liberální demokracie, tyto hodnoty něco říkají? Pro kolik liberálních demokratů jde o neotřesitelné základy našeho společenského řádu? Asi jich příliš nebude.

Liberální demokracie je dnes spíše jakási prázdná nádoba naplňovaná podle potřeby lecčím. Ta slova až tolik neznamenají. Říkají jen, že geograficky a snad i kulturně tak nějak patříme na Západ. Skutečný obsah postrádají. Významná část západních demokratických politiků si vůbec nemyslí, že „svoboda je důležitější než konkurenceschopnost, právo sledovat osobní štěstí je důležitější než národní úspěch“. Nemyslí si to ani významná část tvůrců veřejného mínění. A nakonec – nemyslí si to ani nemalá část západní veřejnosti.

Jinými slovy liberální ideologie na Západě dávno nepřevládá (pokud někdy vůbec převládala), jakkoli by se to mohlo z Orbánových slov zdát.

Čím se vlastně Orbán provinil?

Čím se tedy Orbán provinil, když tu nikomu na liberalismu nezáleží a spojení liberální demokracie nic neznamená? Tím, že to přiznal.

Ostatním politikům v okolí také není nějaká svoboda jednotlivce zrovna po chuti. Ani nechápou, proč by měli respektovat, že ostatní lidé svým vlastním a jedinečným způsobem sledují své osobní štěstí. Pokud se objeví nějaký velkolepý nápad, jehož realizace tyto věci oklestí, s chutí jej podpoří.

Aby to ale bylo přijatelné, musí u toho mluvit o tom, jak věří v liberálně demokratické hodnoty, jak je důležitá svoboda a lidská práva. Pak je všechno v pořádku. Potom se třeba můžeme pokusit i omezit ty otravné novináře.

Ale říct nahlas Nejsem liberální demokrat, to je hřích. Liberálnědemokratická maska je součástí dress code západních politiků.

Orbán se jako první této konvenci vzepřel. Možná očekává, že to ocení maďarská veřejnost. Veřejnost dnes přece chce odvážné a rozhodné lídry.

Liberální protiofenzíva

Skutečných liberálů je dnes na Západě jako šafránu. Liberální řešení různých problémů nejsou široce známá, a tím pádem ani akceptovaná. Velmi populární a veřejností podporovaná jsou naopak různá vysloveně antiliberální opatření. Opatření, která vehementně podporují liberálnědemokratičtí politici a občanští aktivisté.

Nutností je tedy liberální protiofenzíva. Je třeba nabízet liberální odpovědi na co nejširší spektrum otázek. Je třeba demaskovat antiliberální podstatu mnohých liberálnědemokratických návrhů.

Ale stejně samozřejmě je nutné bojovat proti orbánovským nebo putinovským demokratům autoritativním. Je zarážející, když se takové autoritativní demokraty (?) snaží před západní kritikou bránit nejen různí pravicoví konzervativci, ale dokonce i liberálové neřkuli libertariáni. Takoví jsou pro liberalismus velmi nebezpeční. Diskreditují ho totiž asociací s autoritáři, na jejichž stranu při střetu s liberálními demokraty staví.

Říkat Nechte toho Orbána na pokoji, vždyť vy nejste o moc lepší tedy vůbec není dobrý nápad. Místo toho bychom měli nabízet pozitivní a důsledně liberální alternativy vůči antiliberalismu jak liberálních, tak autoritativních demokratů.