Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Brexit jako souboj kapitalismů

Theresa Mayová se snaží o brexitu vyjednávat, nechce zpřetrhat vazby s Evropou. Druhá parta brexitérů má jediný plán: destrukci. On už to kapitalismus zařídí, aby byla kreativní.

V červenci rezignoval britský ministr zahraničí Boris Johnson a „sekretář pro brexit“ David Davis. Jejich odstoupení bylo evidentně reakcí na plán Theresy Mayové ohledně další fáze vyjednávání o vystoupení Británie z Evropské unie. Mnozí se teď zcela pochopitelně ptají: Kde tedy máte nějakou alternativu?

Ta otázka je sice fér, ale taky mimo. Mayová nemá parlamentní většinu, ale to vlastně jen podtrhuje její celkovou neschopnost soustředit síly a zdroje napříč ministerstvy. Přijít s jediným nedopečeným plánem trvalo její vládě tak neskutečně dlouho, takže představa, jak Mayová dává úředníkům čas na to, aby přišli s alternativou, působí skoro komicky.

Mimo je ta otázka taky proto, že brexitéři ve skutečnosti plán mají, jenže je to plán, který v britské politice není možné vůbec vyslovit nahlas. Plán na jiný typ kapitalismu.

Osbornomika

Plán brexitérů, jehož jméno se neodvažují vyslovit, není nic jiného než završení a internacionalizace „osbornomiky. A to přesto, že sám někdejší ministr financí George Osborne vedl kampaň za setrvání v Unii. Když byl ve vládě, jeho vize k nízkým daním, redukci sociálního státu, minimálně regulované a vysoce globalizované ekonomice. Označil svou vizi jako „austerity“, skromnost – tím zároveň jednak přitakával neoliberálním poučkám o tom, jak má jednotlivec spoléhat sám na sebe, a jednak veškerou pozornost veřejnosti odkláněl ke spíš podružným otázkám okolo snižování deficitu.

Odchod z Unie není pro tento projekt dovršení osbornomiky podmínkou, ale urychlit ho může. Osborne byl pro setrvání v Unii, protože správně předvídal, že pro jakoukoli vládu pověřenou vyjednáváním bude obtížné přežít politický a ekonomický šok z odtržení. A zároveň si všímal, že sama Evropská unie už se vydává jeho směrem. Jak je ostatně patrné z jejích stále přísnějších makroekonomických pravidel, která mají podpořit fiskální konzervatismus, i z jejího všeobecného nadšení pro nové obchodní dohody, jako je TTIP nebo podobné smlouvy s Kanadou a Japonskem. Ta poslední představuje směřování k absolutnímu regulatornímu minimu napříč širokým spektrem průmyslových odvětví. Zkazky o tom, že Evropská unie je „obchodní blok“ s protekcionistickou orientací vůči nečlenům, kterými se brexitéři tak často oháněli, byly už v čase kampaně do velké míry historií.

Z čerstvého Finmagu

Finmag předplatné

27 stran o vědě.

Kde je budoucnost vědy? V upirátěných článcích? Kam kráčejí robozvířata Boston Dynamics? Génius ze střední: Petr Štěpánek si vyrobil robotickou ruku, elektroencefalogram… Teď podniká s elektrolongboardy. A další.


Sinolog Martin Hála o Si Ťin-pchingovi: Čína je v jeho očích už na takové ekonomické úrovni a má k dispozici takové technologické prostředky, že může prosadit komunistické ideály, které nešlo naplnit za Mao Ce-tunga.


Trefit tu chvíli

Evropská unie se hledá v nastávajícím kapitalistickém pořádku, kterému dominují americké technologické společnosti, čínský stát a v menší míře i indická střední třída. Když byl ve vládě, Osborne chtěl z Británie mít finanční centrum téhle světové ekonomiky (třebaže zároveň s nízkopříjmovými službami, které budou zajišťovat masovou zaměstnanost).

Zásadní pro jeho strategii bylo členství v Evropské unii, ale ne v eurozóně. Tenhle podivný stav ale nemohl trvat věčně. A ironicky bude právě štíhlejší a lakomější pobrexitová Evropská unie teď mít volné ruce pro uplatňování své vlastní „poangličtěné“ zahraniční ekonomické politiky (což bude znamenat i ohrožení pro postavení londýnského finančního centra City). Jediný skutečný rozdíl mezi Osbornem, když byl ještě ministrem financí, a brexitéry, je ten, že první upřednostňoval postupné osvobozování od Evropy, protože pravidla jednotného trhu pro celou Unii oslabovala ve prospěch fiskální kázně vymahatelné jen v rámci eurozóny; oproti němu ti druzí chtěli rychlejší rozchod.

Ironií je, že to zřejmě byly právě neblahé důsledky Osbornovy austerity, co vůbec hlasování o brexitu umožnilo, takže se 23. června roku 2016 elitářský euroskepticismus perverzně propojil s nespokojeností lidu.

Brexitéři tedy nakonec jenom dovádějí osbornomiku k jejímu logickému vyústění. Johnson je jejich mluvčím, ale právoplatným Osbornovým dědicem je nový státní tajemník Sajid Javid. Osbornovo páže a velmi zdrženlivý podporovatel setrvání v EU, který dnes hájí tvrdý brexit. Jejich filozofií je schumpeteriánský kapitalismus, ve kterém klíčovou roli hraje „kreativní destrukce“. Chcete po nich, aby přišli s plánem, jak opustit Unii? To je ta destruktivní část: odchod sám je celý plán.

Nečekejte ale, že by brexitéři zkusili doplnit taky tu kreativní číst, tedy že by zkusili formulovat svoji strategii pro britské hospodářství po brexitu. To by od nich totiž vyžadovalo nepřijatelnou dávku upřímnosti ohledně podoby kapitalismu, kterou si představují. Znamenalo by to pro ně vydat se za hranice frází o „globální Británii“, založených na dvě stě let starých představách o obchodu. Museli by začít reálně nastiňovat, co všechno by se pro britskou ekonomiku změnilo.

Jazyk, jaký by byl pro takovou debatu zapotřebí, byl v britském politickém diskurzu dlouho umlčován. Není ale pochyb o tom, že ty obchodní dohody, po kterých brexitéři touží, by byly navržené tak, aby zabetonovaly jejich představu o tom, jak by měla Británie sloužit nastávajícímu globálnímu pořádku. Globalizovaný Londýn by byl jeho finančním centrem a zbytek ekonomiky by zůstal napospas rozmarům obchodních strategií globálních firem přilákaných do Británie příslibem nízkých daní a minimálních regulací.

Měkký brexit

Kam ale vzhledem k téhle agendě zařadit Theresu Mayovou? Proč se tolik snaží vymyslet (což neznamená, že by nato měla) plán odchodu z Unie? Mayová má totiž o britském kapitalismu docela odlišnou představu. Ta je orientovaná mnohem víc na Evropu, je založená na oživování průmyslové politiky a rozvoji nových, pokročilých výrobních odvětví.

V jiných politických podmínkách by na této v zásadě brownovskéagendě nejspíš existovala široká a stabilní koalice, která by zahrnula nethatcheristické konzervativce, umírněnou levici, liberální demokraty Vince Cablea i velkou část corbynovské levice. Pokud si vezmeme integraci evropských výrobních sítí, spočívá tato strategie zásadně na zajištění měkkého (nebo chcete-li pseudo-) brexitu. Proto ta ochota Mayové vyjednávat, proto ten její důraz na trh se zbožím na úkor služeb, obsažený v jejím plánu vyjednaném v Chequers.

Je to úžasný paradox. Dynamická osbornomika Borise Johnsona zcela závisí na zachování vysokého počtu imigrantů nezbytných k doplnění levné pracovní síly, jelikož britská populace stárne. Na průmyslové strategii postavený brexit Theresy Mayové je naproti tomu svolnější k striktní ochraně hranic, protože v zásadě ekonomicky závisí na méně liberální imigrační politice, která by jediná nutila firmy, aby rekvalifikovaly svou stávající pracovní sílu. Dokonce i Cable a Corbyn kontraintuitivně (a pro někoho snad i hanebně) zakomponovali konec volného pohybu osob do své brexitové politiky.

I kdyby nicméně taková koalice vznikla, její vize by nebyla o nic méně iluzorní a fantastická, než je vize brexitérů. Tenhle vlak už prostě ujel. Zbývá jen málo, co může současná Británie udělat, aby přesunula svou ekonomiku do čela takzvané čtvrté průmyslové revoluce. Vize Theresy Mayové je koherentnější, ale vize brexitérů je důvěryhodnější, bez ohledu na její destruktivitu.

Tak jako tak prozatím směřujeme k měkkému brexitu nějakého typu. Velký byznys už si pumpuje svaly – krátkodobé zájmy kapitalistů nejsou totožné s dlouhodobou trajektorií kapitalismu. Dokonce i hazardní hráči Johnsonova typu budou nakonec zkroceni. Boris Johnson samozřejmě očekával, že referendum 2016 prohraje, což mu umožní nahradit Davida Camerona na postu lídra konzervativců a současně zůstat v těsném kontaktu s Osbornovou dlouhodobou partií rozehrávanou z pozice ministra financí. Leč jsme tam, kde jsme. Ani ty nejlépe poskládané plány nejsou s to dostat pod kontrolu sklony kapitalismu k chaosu.

Z originálu, publikovaného na The Conversation, pro Finmag přeložil Kamil Hrabal; redakčně kráceno

The Conversation
Craig Berry

Craig Berry

Craig Berry pracuje pro Future Economies university centre for research and knowledge exchange při Manchesterské metropolitní univerzitě. Býval zástuopcem ředitele na Sheffield Political Economy Research Institute při Sheffieldské... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK