Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Případ mizejících koblih

Až se vám na příští poradě budou sbíhat sliny na poslední kousek koblihy, vzpomeňte si na tragédii obecní pastviny.

Jsem univerzitní profesor. Během své kariéry jsem se účastnil bezpočtu organizačních porad a jednání. Všiml jsem si, že se na nich pravidelně opakuje jistý jev. Podávaná káva pokaždé dojde, ale z nabízených koblih vždycky zbude aspoň kousek. Tohle chování nám prozradí mnohé o tom, jak lze využít společenských norem k řešení problému zneužívání veřejných statků. A že i platnost těchto norem má své podmínky.   

Akademici neradi schůzují. Organizátoři jednání je podněcují k účasti tím, že hrají na strunu jejich prospěchářství a nabídnou jim volný přísun cukru a kofeinu. Na stole leží tácy plné sladkostí a vedle nich čerstvá káva v nerezové termosce. Členové fakultního sboru si to k nim namíří hned po příchodu, popadnou jednu nebo dvě koblihy a nalijí si kávu. Obvykle se pak vrátí ještě pro přídavek.

Když na tácu zbude poslední kobliha, stane se něco zvláštního. Ten, kdo se u pečiva v tu chvíli zastaví, obvykle koblihu rozkrojí a druhou polovinu tam nechá. Po něm následuje další zájemce, který půlku koblihy znovu přepůlí a na tácu zanechá čtvrtinu. Tam se konzumace většinou zastaví, ale už jsem byl svědkem toho, jak lidé uždibují sousta i z onoho zbytečku.

Je zřejmé, že spousta lidí kolem stolu má na koblihu chuť, ale nikdo není ochoten přivlastnit si poslední kousek. Na nedávné pracovní večeři se jeden kolega dokonce doznal, že je koblihový závislák, ale že by si nikdy nevzal poslední dílek. V té chvíli jsem věděl, že mám námět na článek pro FEE.

S kávou je to ale jinak. Když si lidé chtějí dolít potřetí, konvice je prázdná. Možná je to tím, že akademici mají raději kávu než koblihy, nebo že organizátoři fakultních porad soustavně podceňují jejich spotřebu kofeinu. Ale zároveň tahle situace ilustruje jeden obecný ekonomický a kulturní proces, který probíhá totožně jak u velkých veřejných statků, tak u kafe a pečiva.

Kafe a tragédie obecní pastviny

Káva a koblihy podávané při fakultním jednání představují společnou základnu zdrojů. Tyto zdroje neboli veřejné statky jsou definovány jako nevyloučitelné, a zároveň rivalitní. Nevyloučitelnost znamená, že každý v místnosti má svobodný přístup ke zdrojům; ve skutečnosti je nikdo nevlastní a každý je může využívat. Rivalita značí, že zdroje jsou omezené, a čím víc jich jednotlivec spotřebuje, tím míň zbude na ostatní. O každý šálek kávy, který vypiju, zároveň někoho připravím.

Spojení nevyloučitelnosti a rivality vede k „tragédii obecní pastviny“. Každý o překot spěchá, aby zdroj využil pro svůj prospěch, a tím potenciálně přispívá k jeho vyčerpání. Zmíněný termín poprvé použil Garret Hardin ve svém slavném stejnojmenném díle.

Tragédie obecní pastviny například vysvětluje, jak mohlo na konci 19. století dojít k takřka úplnému vyhubení bizonů nebo některých druhů mořských ryb. Vztahuje se ale i na dopravní zácpy, kdy volný přístup k silniční komunikaci motivuje příliš velký počet lidí k využívání tohoto omezeného prostoru. Nevyloučitelný přístup k omezenému množství kávy má za důsledek tragédii obecní pastviny v podobě prázdné konvice.

Koblihy nevyhynou

Ale jak je to s koblihami? Na poradách se stane jen zřídkakdy, že by byly dočista „vyhubeny“. Obvykle aspoň kousek zbude. Stojí za tím silné společenské normy, motivované snahou o zachování osobní reputace a zároveň skutečnost, že využití veřejného statku je v malých společenstvích dobře kontrolovatelné. Ten, kdo spotřebuje poslední část omezeného zdroje, dostane nálepku lakomce či sobce, který nebere ohledy na ostatní. Po sladké koblize sice toužíme všichni, ale držíme se na uzdě ze strachu, že nás druzí nazvou nenažrancem. Tím se vysvětluje, proč je poslední kobliha rozdělovaná na půlky a na čtvrtiny, ale vždycky aspoň malé sousto zbude.

U kávy to funguje jinak. Obvykle si ji naléváme z nerezové konvice, takže ubývání nápoje nelze snadno sledovat a nejde určit, kdo si přivlastnil poslední kapku. Když pohár hojnosti vyschne v průběhu dolévání druhého nebo třetího šálku, je snadné předstírat, že jste si toho nevšimli. Jen se možná budete cítit mírně provinile.

Koblihy chrání společenská norma

Když uvažujeme o rozřešení tragédie obecní pastviny, příklad s kávou a koblihami ukazuje, jak nám společenské normy – zde konkrétně potřeba nevypadat lakotně – napomáhají ovládat se, abych neužívali omezený zdroj až do jeho úplného vymizení. Tyto normy ale fungují jen v případě, že zdroj a způsob jeho využívání jsou dobře viditelné a že osobní zájem jednotlivce je vyvažován touhou po společenském uznání za ohleduplnost či štědrost.

V malých komunitách, kde se lidé pravidelně a často stýkají, jsou obavy o osobní pověst na místě. Když je však povědomí o množství zdroje mlhavé, jde renomé stranou a soukromý prospěch navádí přivlastnit si poslední kapku kofeinu dřív, než to udělá někdo jiný. Jestliže je poslední kobliha položená na tácu uprostřed stolu, budou ji lidé dělit, dokud nezbude jediný malý kousek. Ale kdyby byly koblihy dány všanc v zaměstnanecké kuchyňce, můžete se vsadit, že by se po nich jen zaprášilo.

Normy místo vlastnického práva

Zastánci volného trhu soudí, že jedním ze způsobů, jak vyřešit tragédii obecní pastviny, je stanovit individuální vlastnické zájmy pro společně sdílený zdroj. To zajistí hlubší motivaci uživatelů pro trvalé udržení zdroje. Není to ale vždy možné; ať už kvůli povaze zdroje, nebo proto, že se nepodaří dosáhnout shody ohledně způsobu určení vlastnictví. Jak byste kupříkladu chtěli adekvátně stanovit počet koblih, které připadnou jednomu zaměstnanci fakulty? Zvláště pokud nevíte, kolik z nich bude mít hlad? Někde to řeší tak, že nabízejí zaměstnancům, aby si přinesli jídlo s sebou, ale tím účastníci přicházejí o motivaci v podobě „občerstvení zdarma“.  

Schází-li jasná definice vlastnických práv, společenské normy nabývají na významu právě při využití veřejných zdrojů. Tato pravidla nicméně platí jen v malých homogenních společenstvích a jen při splnění následujících podmínek: 1. veřejný statek je dostupný a viditelný, 2. mezi jednotlivci dochází k časté a opakované interakci, 3. pověst jednotlivce má vysokou hodnotu, 4. lze očekávat, že na toho, kdo společenskou normu poruší, se ostatní budou dívat skrz prsty.

S tím, jak dnešní komunity rostou a sociální interakce se stává méně běžnou a anonymizuje se, přestávají být společenské normy účinné. To vede k nutnosti lépe definovat vlastnická práva, anebo stanovit omezení, jejichž dodržování bude řízeno shora a stát dohlédne na potrestání těch, kteří je neuposlechnou. To druhé se obvykle dost prodraží, a to nejen kvůli nákladům na dohled a vynucovací prostředky, ale také kvůli nákladům „mrtvé váhy“ pramenících z úsilí, které lidé nově vynaloží na obcházení zákona a na protekci.

Političtí ekonomové rádi uvažují o tom, podle jakých kritérií by se měla rozdělovat vlastnická práva u omezených zdrojů. Nebo jakým způsobem nastavit veřejnou kontrolu, aby minimalizovala náklady mrtvé váhy a hledání skulin v systému. Spolehnutí se na společenské normy je třetím východiskem, protože kombinuje jak definování vlastnických práv, tak vnějškovou regulaci.   

V malých společenstvích je nezcizitelným soukromým vlastnictvím každého člověka jeho pověst. Lidé dají vždycky přednost tomu, kdo si dokáže uchovat zdání důvěryhodnosti a ohleduplnosti. Porušení pravidel komunity znamená pro pachatele veřejnou ostudu a poškodí jeho pověst, a to pak logicky pomáhá odradit ostatní potenciální „podvodníky“. Pokud jde o užívání veřejných statků, umístění zdroje před zraky komunity umožňuje, aby normy zafungovaly a skrz ně poskytovaly komunitě cenné informace o charakteru toho či onoho člena. Vzpomeňte si na to, až budete v pokušení vzít si na poradě poslední koblihu. Jo, a taky mi nechte trochu kafe.

Z anglického originálu, který si můžete přečíst na FEE.org, pro Finmag přeložila Anna Urbanová

Anthony Gill

Anthony Gill

Profesor politických věd na Washingtonské univerzitě, autor knih The Political Origins of Religious Liberty (Cambridge University Press) a Rendering unto Caesar (University of Chicago Press). Až se nikdo nebude dívat, vezme... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK