Thatcherismus v praxi

Po válce se logicky očekávalo, že Velká Británie se jako vítězná mocnost stane novým tahounem celosvětové ekonomiky. Za vlády socialistů rostlo přesvědčení, že právě Britové jsou těmi vyvolenými, kteří dokáží nejlépe řídit strategické podniky, což vedlo k rozsáhlému znárodňování.

Hospodářství Velké Británie tak na konci 70. let bylo ve fázi klinické smrti, k níž přispěla i téměř neomezená síla odborů. Ke slovu se ovšem dostala žena, které se díky jejímu nekompromisnímu přístupu začalo brzy přezdívat „železná lady“. Podařilo se jí popisovanou situaci změnit?

Už v roce 1974 si Margaret Thatcherová, když ještě byla nucena setrvat v opozici, všímala neudržitelného stavu v britském hospodářství. Kriticky se projevoval i na zpomaleném růstu HDP a vysoké inflaci.

Zatímco v Německu rostlo HDP v období let 1948–1972 průměrně o 5,7 % nebo v Itálii o 4,9 %, Velká Británie se musela spokojit s nárůstem o pouhá 2,4 %. Většinu hospodářství v té době držela v rukou vláda, stávkovalo se téměř pravidelně a Margaret pochopila, že tento načervenalý model fungování ekonomiky se musí změnit.

V roce 1979 se stává ministerskou předsedkyní a Spojené království zažívá ekonomicko-politickou revoluci, které se začalo říkat „thatcherismus“. Nefungující model státního vlastnictví nahradila rozsáhlá privatizace a státní rozpočet tak získával peníze na prosazování dalších reforem.

Daně z příjmů byly dramaticky sníženy, společně s daněmi nejbohatších, které v minulosti dosahovaly až absurdních výšin, a začaly být upřednostňovány daně nepřímé. Nutno podotknout, že to zase na druhou stranu zvyšovalo inflační tlaky. S inflací se Margaret Thatcherová pokoušela bojovat zvyšováním sazeb (do 90. let rozhodovala o úrokových sazbách ve Velké Británii vláda) a značně také omezila moc odborů, což vyvolalo vlnu stávek po celé zemi.

Nejkritičtější stav byl v hornictví, kde se od přelomu roku 1984/1985 konaly permanentní stávky za účelem zachování nerentabilních dolů. Nepřímo, zato však dostatečně plasticky o tomto období vypovídá i film Billy Eliot.

Přes všechny snahy vlády inflace ve Velké Británii neklesala a hospodářský růst se nezrychlil, prohlubovala se však nerovnost ve společnosti. Nepodařilo se vyhrát ani s deficitem, i když byl soustavně snižován. V roce 1990 tak musela Margaret Thatcherová po rozsáhlé kritice rezignovat na svoji funkci. Podle mnoha odborníků však byly během její vlády nastaveny takové podmínky, aby mohla Velká Británie nastartovat hospodářský růst a rozsáhlou proměnu.

Během 90. let poklesla nezaměstnanost ve Velké Británii natolik, že dosahovala druhé nejnižší úrovně v celé Evropě, zvýšil se růst HDP a produktivita práce. Spousta bývalých průmyslových měst se začala zaměřovat na služby a rozvíjející se sektor finančnictví. Londýn se stal největším finančním centrem na světě a předběhl i New York.

V dnešní době se Margaret Thatcherová často srovnává se současnou německou spolkovou kancléřkou Angelou Merkelovou. Tato srovnání jsou ovšem mylná, protože jediné, co mají tyto ženy společné, je maximálně pohlaví.

Zatímco Thatcherová razila politiku izolacionismu, uplatňovala monetární politiku, omezila zásahy státu na minimum a snižovala daně, v případě Angely Merkelové si za tato slova můžeme dosadit pravý opak.

Z vlády Margaret Thatcherové si lze vzít jedno významné poučení. Snížení daní z příjmů se na hospodářském růstu hned neprojeví. Vyžaduje jistou míru trpělivosti. V dlouhodobém horizontu se však taková země po vzoru Irska, Lucemburska a Velké Británie stane cílem zahraničních investic a má velkou šanci předehnat i výrazně vyspělejší země, kde je však daň z příjmů o poznání vyšší.

Foto: Profimedia.cz