Ondřej Stratilík

Rychlé posilování obranných rozpočtů evropských zemí je v dnešní situaci logické. Česko ale zase vyčuhuje. Ani blízká válka a sliby současné vládní koalice nemohou dohnat to, co neudělali (nebo rovnou zastavili) čeští politici po roce 2014.

Před pár lety se zdálo, že výroba vánočních ozdob v Česku nabírá novou energii. Jenže ouvej. Byznys s ručně malovanými skleněnými koulemi a špicemi se rapidně propadl. A zadýchává se i jejich export.

Po roce 2027 by český vzdušný prostor, přezdívaný „české moře“, měly ohlídat nové supersoniky. Na čáslavské základně nahradí čtrnáct stárnoucích gripenů. Zakázka, kterou musí promptně řešit nová vláda, se může pohybovat kolem sta miliard korun. Praha se díky ní ocitne v centru globálního zbrojního dění.

To mlčení po pádu Bohemia Energy dávalo znát, že miliardář Jiří Písařík nechce nechat nic náhodě. Jeho první veřejné vystoupení ale ukázalo, že čekal tak dlouho, až přestřelil. Ostatně jako celé jeho energetické impérium.

Role v anarchistické hradní partě, která se nikomu nezodpovídá a tančí kolem dohořívajícího ohně, jsou rozdány jasně. Nepochopitelné zůstávají pouze úlohy Ivany a Kateřiny Zemanových. Proč aspoň ony nemohly svému manželovi, respektive otci, dopřát důstojné zacházení a neubránily ho před tím, aby se stal pouhou věcí v rukou svých pochlebovačů?

Modernizace je nutná. Tak ministerstvo obrany hájí pozdní a extrémně drahé nákupy francouzských houfnic a izraelských raket. I když zastaralá česká armáda novou a kvalitní techniku potřebuje, k vysvětlení předvolebních miliardových akvizic bez soutěže by přece jen mělo zaznít důvodů víc.

Státní podniky jsou tu proto, aby si země udržovala pod kontrolou základní strategické schopnosti. Což vaření piva rozhodně není. Ovšem i tak Budějovický Budvar dokazuje, že rozhodování o budoucnosti národních podniků není nijak jednoduché a nemělo by se řídit politickými motivy.

Šok z toho, jak rychle a jednoduše padnul Afghánistán, bude západní svět děsit ještě hodně dlouho. Selhalo všechno, co mohlo a co se během uplynulých dvaceti let složitě a nákladně pod Hindúkušem budovalo. Je to tvrdá lekce, která ještě víc sníží ochotu bojovat proti zlu kdekoliv ve světě.

Stejně jako mají dodnes Spojené státy trauma z vietnamské války, českou společnost nahlodává afghánský syndrom. A mlčení nad nedořešenými věcmi jej rozhodně nevyřeší.

Mistři v pohřbívání řemeslného piva v českých zemích byli komunisté. Covid takovou sílu snad mít nebude, ale pár bolavých ran průmyslu dal. A ačkoli s dneškem padá několikaměsíční uzávěra hospod, vyhráno zdaleka není. Hledá se recept, jak dostat pijáky zpátky k čepovanému.

Deset – a nyní už „jen“ pět – miliard, které vláda odsála z rozpočtu ministerstva obrany, svědčí o jediném. Vládní politici si ani v době pandemie a extrémně zhoršených podmínek neuvědomili, že bez schopné armády nemá stát zaručenou bezpečnost.

Ta zpráva zarezonovala nejen v českých, ale i světových médiích. Česká zbrojovka koupila legendu oboru, americký Colt. Pro moravskou firmu je tohle spojení hlavně symbolickým zakončením jedné éry.