Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Žlutý baron může zůstat v klidu

Andrej Babiš vychází z knihy Žlutý baron jako nemilosrdný byznysman. Jeho příznivce to zviklá těžko. Tím spíš, že autoři několikrát pracují se zdrojem „jedna paní povídala“.

Reportérka Deníku Referendum Zuzana Vlasatá a jeho šéfredaktor Jakub Patočka vydali na papíře soubor svých investigativních reportáží, které v posledních třech letech věnovali životu a dílu Andreje Babiše. Jejich Žlutého barona provází hned od startu pověst zakázané knihy: prostějovská a sokolovská radnice i krajský úřad Karlovarského kraje zabránily konání besed v budovách jimi zřizovaných institucí. V kombinaci se sloganem Vše, co by si Andrej Babiš přál před vámi utajit, na jednom místě to stosedmdesátistránkové brožuře dává solidní vibe.

Zaslouženě? Tak napůl.

Zuzana Vlasatá, Jakub Patočka: Žlutý baron. Skutečný plán Andreje Babiše: Zřídit stát jako firmu – vydalo Vydavatelství Referendum v dubnu 2017. 168 stran, 100 Kč.

Hybridní stranický tisk radši mlčí, než otevřeně fandí

Na tak malém prostoru zvládli autoři překvapivě podrobně pokrýt mimo jiné Babišovo převzetí a řízení Agra Jevišovice, Kosteleckých uzenin a ZVOSu Hustopeče, zaměstnávání agenturních dělníků za nižší než minimální mzdy, čerpání dotací a dobývání renty na polích s řepkou, čistku na České inspekci životního prostředí nebo nenápadný způsob, jakým noviny z vydavatelství Mafra pomáhají Babišovým politickým zájmům.

Právě kapitola o Frontě a Lidovkách mi přišla nejhodnotnější. Srovnává totiž jejich pokrytí známých kauz s tím, jak o nich referovala další média – a dochází k závěru, že fungují jako „hybridní stranický tisk“, který o Babišových problémech píše co nejméně, a když už nejde mlčet, dává jim spin („Čapí farma lepší než fiktivní naučné stezky“ – LN).

Označení hybridní stranický tisk považuju za přiléhavé: autoři střízlivě připouštějí, že v redakcích odvádějí „slušnou práci“ desítky novinářů udržovaných „v pocitu, že se vlastně nic nezměnilo, že nadále pracují ve svobodných novinách“. Do hájení zájmů majitele je prý zakonspirovaný jen zlomek personálu. Mezi deseti jmény autoři zmiňují Marka Přibila – že svou práci konzultoval přímo s Andrejem Babišem, to po uzávěrce knihy potvrdily nahrávky zveřejněné Skupinou Juliuse (sic) Šumana. Ty nepřímo poukazují i na aktivní roli dalšího jmenovaného, Františka Nachtigalla, který v MFD zůstává.

Koupí si vás?

Kupte si vy dřív Babiše!

Velký rozhovor s Andrejem Babišem v papírovém Finmagu

„Vy mě bavíte s tím, že bych někoho ohrozil. Jste nasáklý nesmysly, že jsem ohrožení demokracie. Tak proč mě lidi zvolili?“

Michal Kašpárek podnikl cestu do hlubin Babišovy duše. Co šéf ANO čte, čemu věří a co všechno mu brání v plánu udělat z České republiky rodinnou firmu?

Koupit časopis Finmag

Babiš není budovatel, ale přísný CFO

V kapitolách o Babišově podnikání se autorské dvojici daří narušit auru Bati 2.0: „Andrej Babiš sám sebe rád představuje jako úspěšného podnikatele, který vybudoval obrovský podnik, v němž ‚dává práci‘ desítkám tisíc lidí. Je to báchorka. Ve všech firmách, jejichž příběhy v této knize popisujeme, ve skutečnosti pracovních míst ubylo nebo se dramaticky snížila jejich kvalita. (…) Babišovo impérium vzniklo tak, že systematicky připravoval o firmy skutečné podnikatele, kteří je vybudovali v polistopadové transformaci, anebo posiloval své impérium nákupem slabších soupeřů jako v případě Agropolu či Lovochemie.“

Konkrétních, solidně zdrojovaných příkladů nabízejí Vlasatá a Patočka dost. Při čtení se ale vkrádají pochyby: bude to té zhruba třetině volící populace, která Babišovi momentálně fandí, vlastně vadit?

Kdybych byl já sám upřímně přesvědčený o tom, že je Babiš po letech konečně někým, kdo dovede zařídit, že bude líp, asi bych všechna odhalení v knize dokázal pragmaticky překousnout, protože takhle se přece chovají všichni.

Žlutý baron popisuje nevyhnutelnou konsolidaci zemědělství a souvisejících průmyslů v podmínkách, které přímo nahrávají velkým hráčům. K těm jsou, jak kniha připomíná, ve srovnání s dalšími evropskými státy nebývale vstřícná tuzemská pravidla udělování dotací i některá další pravidla hry a umělá nastavení „trhu“. Mohl by Agrofert vůbec přežít, kdyby se Babiš choval idealisticky? Kdyby nezaměstnával agenturní pracovníky? Kdyby nelobboval za různá zvýhodnění? Kdyby s konkurencí nesoupeřil o to, kdo zvládne osekat víc nákladů? Nejspíš těžko.

V kapitolách o převzetí Kostelce a Hustopečí působí až nechtěně komicky pasáže o tom, jak Agrofert tlačí dodavatele do nízkých cen a zavádí „pásovou“ výrobu, ve které „o kravách, které dojíte, nevíte nic“. Tohle není Babiš, tohle je kapitalismus – a jedním z důsledků je, že lidi dnes můžou žrát víc živočišných výrobků než kdykoliv v minulosti.

Jedna paní povídala o džihádu

Jestli si nad knihou někdo řekne „tak je to zlo, ale pořád nejmenší zlo“, to Vlasaté a Patočkovi těžko vyčítat. Bohužel ale autoři na několika místech napomáhají tomu, aby mohli horlivější stoupenci Andreje Babiše Žlutého barona snadno přejít jako „kydání špíny“ a úplně ignorovat. Rétorika knihy je totiž chvílemi až moc zapálená – a úroveň novinářské práce po sinusoidě klouže z nadprůměru do podprůměru.

Menší problém je, když se o Babišově „géniovi se sítí“ Marku Prchalovi bez dalšího doplnění píše jako o „bezskrupulózním profesionálovi“ – to je snad z definice každý úspěšnější markeťák. Nebo když telepati na jednom brigádníkovi vidí, „že přemáhá strach. Až později nás napadne, že si možná chtěl říct o pomoc, jen nevěděl, jak na to.“ Což je jako z klasického vtipu na účet špatných válečných románů: Stierlitz jde po lese, nahlédne do dutiny stromu a spatří dvě žluté, zářící oči. „Žluva,“ pomyslí si Stierlitz. „Sám jsi žluva,“ pomyslí si Müller.

Větší problém jsou vážná a přitom vágní obvinění: „V nejtemnějších příbězích se Babiš také dostává do souvislosti s řadou podivných úmrtí.“ – „Vyprávějí se celé zkazky o tom, jak se na různých Babišových akcích objevili rusky hovořící pánové, k nimž se Andrej Babiš choval jako ke svým šéfům.“ – „Nám ze všeho nejvíc vrtá hlavou, kdy a kde se Babišovi říkalo Sergej.“ – „Oběti jsou zpravidla rády, že přečkaly útrapy ve zdraví (ne všem se to podařilo) (…)“

Extrém je kapitola o daňovém „kombajnu“ či „džihádu“, která v knize vůbec neměla co dělat. Podnikatelé údajně poškození zajišťovacími příkazy Finanční správy v ní nechtějí mluvit na jméno a jako důkazy zde slouží screenshoty zadržených miliardových částek na mobilu. Wow. Such nezfalšovatelné. Much žuryna.

Vedle „všeho, co by si Andrej Babiš přál před vámi utajit“ jsou tak ve Žlutém baronovi na jedné kupě i věci, které by si tam Babiš nejspíš mít přál, aby kniha plná šťavnatých odhalení působila co nejméně věrohodně. Inu, klikař.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK